Recenze: Pozdravy z českých ložnic. Film ukazuje intimitu místo porna

V ložnici za pomoci kamery, lehkého svícení a jedné polonahé protagonistky vzniká pečlivě konstruovaná realita. První záběry snímku Virtuální přítelkyně, kterým v pátek večer odstartoval 29. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, ukazují, jak se vytváří obsah na platformě OnlyFans.

Režisérka Barbora Chalupová, která se podílela na dokumentu o sexuálních predátorech V síti, opět sleduje hodně skloňovaná zákoutí online světa. Oproti drsným odhalením předchozího formálně i obsahově vyhraněného snímku, který natočila s Vítem Klusákem, se však nyní spíše pokouší o intimní portrét.

Tři protagonistky, jež na platformě OnlyFans vystupují pod jmény Inked Dory, Tinix a Rosalinda, pustily štáb doslova do svých ložnic a pokojíčků. Filmaře nechaly sledovat, jak se prolíná jejich soukromý a pracovní život.

Jestliže snímek V síti chtěl především ukázat, jak děsivé a nebezpečné místo může internet být, Virtuální přítelkyně jde opačnou cestou. Snaží se destigmatizovat volbu protagonistek živit se online vlastním tělem. Hlavně tedy film ukazuje, že popularita platformy, kde si každý může založit soukromý profil a nabízet tam různorodý, povětšinou však erotický obsah, zdaleka nestojí jen na ukazování intimních partií.

Například Slovenka Inked Dory studovala psychologii a umí své streamy vystavět tak, že sledující se jí cítí být nablízku. Platí nejen za možnost vidět její pozadí bez kalhotek, ale zjevně také za udržování jistých citových vazeb, jakkoli náhražkové mohou být. Dokonce jednou zazní, že dotyčná zákazníkům poskytuje jistou specifickou formu terapie.

Jiná protagonistka zase na platformě působí i proto, že v předchozím životě byla neustále někým omezovaná a nyní chce vyzkoušet, jaké je rozhodovat o své budoucnosti bez vlivu ostatních. Všechny dívky přitom mají partnery, kteří jejich činnost berou jako svérázný druh byznysu a jako takovou ji tolerují i respektují.

To všechno je realita v jakési ideální podobě. Časem snímek některé aspekty tohoto podnikání i to, jak proniká do partnerského soužití, přeci jen problematizuje. Je ale otázka, nakolik je tato víceméně pozorovatelská optika nosná. Co se vlastně o OnlyFans a dívkách, které na platformě fungují, dozvíme?

Nejde pouze o prostor, kde si lidé mohou kombinací lehké či tvrdší erotiky a osobitosti obsahu vydělávat na živobytí, ale také o svět, v němž se pohybují pochybné agentury, jejichž počínání mnohdy nemá daleko k vykořisťování či pasáctví. Pravda, kauza kolem jednoho z nejznámějších českých influencerů Adama Kajumiho, jenž díky podobné agentuře vydělává nemalé peníze, se objevila v médiích až letos v květnu. A snímek Barbory Chalupové jistě nechce být analytickou studií fungování OnlyFans, spíše citlivým pohledem na život několika hrdinek. S cílem vrátit zpět důvěru, jakou ženy vložily ve štáb.

Virtuální přítelkyně zahrnuje kromě tří protagonistek, které se obsahem živí, také jednoho z fanoušků. Na jeho počínání je vidět, že mu jde především o to fandit své „vyvolené“, připlácet jí na víkendové pobyty a mít radost, že s ním za to udržuje upřímně vypadající kontakt. A on jistě upřímný je – do té míry, do jaké se některé „zodpovědnější“ osobnosti a celebrity chovají ke svým věrným fanouškům. I když tady to pouto přeci jen působí intimněji. Mechanismy jsou ovšem podobné.

Film se tedy mezi řádky dotýká znepokojivé otázky, nakolik je podobná interakce smutným obrazem doby, kde mají city pro mnohé jedince transakční povahu, neboť jiné podoby blízkosti nejsou schopni dosáhnout. Nebo může mít podnikání na OnlyFans i jistý, řekněme terapeutický rozměr, jak tvůrci zlehka naznačují?

Tyto otazníky zůstanou jen letmo nahozené. Autoři ukazují i různé druhy rozčarování či selhání, rozhodně nechtějí představit jakýsi nový podnikatelský model, jde jim o to, jaký dopad má tato aktivita na samotné aktérky. I tak se ale divák nakonec nedozvídá o moc víc, než by si sám dovedl představit díky občasnému pobytu na internetu, aniž by potřeboval samotnou platformu vůbec navštívit.

Uvidí sice dostatek všednodenních záběrů „ze zákulisí“, kde dívky odepisují či namlouvají vzkazy zákazníkům, zatímco jejich partneři vedle koukají na televizi. Případně o celé věci debatují a nastavují si hranice. Jistě se při sledování nabízejí úvahy, jakých podob nabývají vztahy a intimita v dnešní době, jak se proměňuje rozdíl mezi pracovní, soukromou a veřejnou sférou. Toto zamyšlení už si ale divák musí do značné míry rozehrát v hlavě sám.

Virtuální přítelkyně je jedním z těch dokumentů, který mohl vzniknout jen díky vzájemné důvěře. A proto může přinést některé citlivé všední okamžiky místo nabízejícího se šokujícího odhalení o tom, jak se dnes vydělává erotikou na internetu. Zároveň je ale také příkladem díla, které se za své trpělivé pozorování schovává až příliš.