Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval,“ píše apoštol Pavel ve druhém listě adresovaném Timotejovi krátce předtím, než mu římský popravčí setne hlavu. Tento dopis lze brát jako jistý Pavlův testament, a zároveň za možný vzor pro další křesťany pro chvíle kdy se ohlížejí za svým životem.
Zesnulý kardinál římskokatolické církve Dominik (vlastním jménem Jaroslav Václav) Duka neodešel náhle, a tak snad měl prostor k reflexi, do níž ovšem nevidíme, protože ta zůstává mezi člověkem a Bohem. Pokusme se na život emeritního pražského arcibiskupa podívat aspoň zvenčí.
Máme před sebou příběh o několika částech, které sice jednak tvoří celek, ale zároveň je příhodné se na ně podívat i samostatně.
V první etapě, do roku 1989, můžeme sledovat mladého a zralého muže, jenž se zapojuje do života církve jednak jako kněz, jednak jako řeholník. První roli mu komplikuje tehdejší komunistický režim, když mu odebírá „státní souhlas“, ale Dominik Duka působí, podobně jako stovky dalších, i tehdy, kdy nesmí církevní obci sloužit veřejně. Tato role je od začátku „podzemní“, protože do zasvěceného života se oficiálně vstupovat nesmí, a tak se Jaroslav Václav stává Dominikem v řádu nesoucím toto jméno pouze tajně.
Druhou část rámuje na jedné straně pád totalitního režimu roku 1989, na druhé nástup Dominika Duky do úřadu biskupa v Hradci Králové v roce 1998. V této době je oficiálně provinciálem místní odnože Řádu bratří kazatelů (dominikáni) a podílí se na obnově duchovního života v zemi vyprahlé po čtyřicetiletém pobytu v komunistické poušti.
Na jaře roku 2010 se pak Dominik Duka přesouvá do Prahy, kde se jako arcibiskup stává „hlavou“ českých katolíků. Tento úřad zastává do roku 2022. Hlavním bodem jeho působení je moment, kdy se po letech podaří dokončit dohodu se státem o restitucích církevního majetku, a zároveň se spustí proces hmotné odluky církve od státu. Roku 2012 jmenuje papež Benedikt XVI. Dominika Duku kardinálem, což mu mimo jiné umožní, aby se hned následujícího roku zúčastnil v Sixtinské kapli ve Vatikánu volby Benediktova nástupce Františka.
Poslední fází je pak působení Dominika Duky jako emeritního arcibiskupa. V této roli naposledy veřejně vystoupil před několika týdny, kdy v jednom z hlavních katolických kostelů v Čechách, Panny Marie před Týnem, sloužil mši na památku zastřeleného amerického aktivisty Charlieho Kirka.
Právě tato epizoda ukazuje, že zatímco u druhé a třetí části úvodního Pavlova verše nebude v případě Dominika Duky příliš sporu, tedy že završil svůj život v pevné víře, jež jej provázela celý život, lze poměrně dlouze diskutovat o tom, zda platí, že „bojoval dobrý boj“?
Dominik Duka bojoval často a se značnou vehemencí. S postupujícím věkem však ztrácelo jeho úsilí jednak na srozumitelnosti, jednak ubývalo těch, kdo by byli ochotni jej podpořit. Trochu to připomíná osud jiné biblické postavy, prvního izraelského krále Saula (po kterém byl pravděpodobně pojmenován také svrchu zmíněný apoštol Pavel, který nosil tato dvě jména). Množství sympatizantů samozřejmě samo o sobě nemusí rozhodovat, vždyť i sám Ježíš Kristus měl kolem sebe jen hrstku učedníků, ale i tak může úbytek příznivců o něčem napovídat.
Kardinál Duka se v různých bitvách neváhal spojit ani s lidmi, které bychom po boku vzdělaného a bystrého dominikána nejspíš nečekali. Zejména se z paměti vynořují vystoupení či alespoň fotografie ze společenských akcí s Milošem Zemanem. Z poslední doby pak právě zmiňovaná mše v Týnském chrámu, kde se sešli reprezentanti SPD nebo Motoristů sobě s postavami české ultrapravice.
Samozřejmě, do kostela obecně chodí samí hříšníci, protože mezi lidmi není z podstaty věci nikdo zcela „čistý“, ale existují případy, kdy je namístě přinejmenším něčí činy pojmenovat a distancovat se od nich.
Vedle této problematické fáze ale můžeme Dominiku Dukovi připsat mnoho pozitiv, mezi nimi zejména zásadní podíl na vydání českého překladu Jeruzalémské Bible. Toto dílo dominikánské biblistiky se řadí mezi vrcholy ve svém oboru, a je velmi dobré, že jej dostali do rukou také čeští čtenáři. Dominik Duka také sám psal, a jeho teologické texty patří myslím k tomu lepšímu, co v rámci české katolické teologie vzniklo.
Našli bychom toho ještě víc, ale na to zde budou příhodnější chvíle.
„Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod,“ pokračuje citovaný Pavlův dopis. Vypadá to sice jako až přehnaná sebedůvěra, ale to jen na první pohled. Při bližším studiu, hlavně v kontextu celého listu i apoštolova díla vůbec, se ukazuje, že svou jistotu opírá především o toho, v něhož uvěřil. A tady jsou s Dominikem Dukou zajedno.
