Detektivní hon za relikviářem svatého Maura. Od jeho nálezu uplynulo 40 let

Počátkem listopadu 1985 odsunuli pátrači na hradě Bečově několik prken. Když pod nimi zahlédli záři křišťálu, bylo jasné, že našli, co hledali. Právě odhalili jeden z největších pokladů na českém území.

Zůstal by nejspíš ukrytý, nebýt amerického obchodníka Dannyho Douglase, který se jej pokusil odkoupit od ČSSR. Nebo přesněji odkoupit vzácný předmět, jehož totožnost neupřesnil.

„Hledáme něco, nevíme co. Hledáme někde, nevíme kde,“ tak přibližně českoslovenští kriminalisté zpočátku popisovali svou zoufalou situaci, když se snažili předběhnout Američana Dannyho Douglase.

Vídeňský obchodník s krmivy pro psy a příležitostný hledač pokladů tehdy docela často navštěvoval země východního bloku. Jeho dobrých kontaktů se proto rozhodli využít potomci šlechtického rodu Beaufort-Spontin, původních majitelů hradu a zámku Bečova.

V polovině roku 1984 tak Douglas na základě domluvy se členy rodu požádal československé úřady o povolení k vývozu velmi cenného, ale přesně neurčeného předmětu. Na oplátku nabízel 250 tisíc dolarů. Neobvyklá nabídka, kterou Douglas učinil na československé ambasádě ve Vídni, vzbudila ihned pozornost bezpečnostních složek a spustila řetězec událostí jako z filmu.

Úkol pro tým Františka Maryšky z Federální kriminální ústředny zněl jasně: zjistit, o jaký předmět jde, a pak ho najít. Zpočátku však měli jen pár mlhavých indicií. Podle Douglasových náznaků měl být artefakt ze 13. století kovový, dutý a velký asi jako konferenční stolek. Neměl souviset s českými dějinami a neměl být kradený. Měl to být majetek starého šlechtického rodu, ukrytý po válce asi 150 kilometrů od Norimberku.

„Policistům neúmyslně napomohl sám Douglas, když prozradil několik věcí, které zúžily pátrání na západní Čechy. Respektive na samotný Bečov, kde se setkali s tehdejším kastelánem Karlem Mackem,“ popsal nynější kastelán Tomáš Wizovský.

Macek je tedy správně nasměroval. „Prozradil jim mimo jiné, že do zámku před časem pustil příbuzné původních majitelů. A díky ředitelce Uměleckoprůmyslového musea Dagmar Hejdové si Maryškův tým uvědomil, že by tím tajemným předmětem mohl být relikviář svatého Maura,“ zmínil Wizovský.

Někdejší rodové sídlo Beaufort-Spontinů v Bečově nad Teplou nakonec odhalilo druhou nejcennější zlatnickou památku v České republice – hned po českých korunovačních klenotech. Více než 1,3 metru dlouhý, bohatě zdobený románský klenotnický skvost je nyní vystaven ve stálé expozici v Bečově.

Letošní oslavy 40. výročí jeho objevení vrcholí 8. listopadu bohatým programem přímo na hradě a zámku, kde je prodloužena návštěvnická sezona až do 17. listopadu.

Kriminalisty tehdy tlačil čas. Smlouva s Douglasem o vyvezení zmíněného artefaktu měla být uzavřena v týdnu od 4. listopadu 1985. Podle ní měl Američan složit v řádu dní po podpisu 10 tisíc dolarů na ambasádě ve Vídni, částka měla pokrýt náklady na vyzvednutí pokladu a na znalce. U švýcarského notáře měl dále uložit jako jistinu částku 250 tisíc dolarů.

ČSSR měla naopak u švýcarského notáře uložit šek v hodnotě 500 tisíc dolarů. Pokud by se stát rozhodl, že si onen předmět nechá, připadlo by podle smlouvy 50 procent odhadní ceny Douglasovi, maximálně však onoho půl milionu dolarů, což byla velmi tučná suma.

S příběhem se pojí několik spekulací. Jednou z nich bylo, že do pátrání zasahovala tajná služba.

„Pokaždé, když jsem přijel do Prahy, seděl jsem sám na jedné straně stolu a proti mně deset úředníků. Tvrdili, že jsou historici, ale později jsem zjistil, že tři čtvrtiny z nich byli špioni. Představte si, že sedíte tři až čtyři hodiny na jednáních v místnosti plné špionů a přitom neřeknete vůbec nic, protože cokoliv, co byste řekli, by vás mohlo prozradit. Bylo to nesmírně riskantní a stresující,“ citoval v roce 2015 Dannyho Douglase britský Daily Mail.

Podle kastelána Wizovského je pravděpodobné, že svou roli mohla StB hrát na začátku, kdy Douglas oslovil československé velvyslanectví ve Vídni. „Poté byl případ předán do Prahy a státnímu obchodu Artia, který se specializoval na vývoz historických uměleckých předmětů do zahraničí. Pro účast Státní bezpečnosti tak nebyl důvod,“ řekl kastelán Wizovský.

Navíc když Douglas požadoval finanční jistinu složenou ve Švýcarsku, do případu se vložila Federální kriminální ústředna, aby se vyloučilo, že věc nepochází z trestné činnosti. „Pravděpodobnost účasti StB je kvůli známé profesní řevnivosti mezi kriminalisty a tajnou policií velmi mizivá,“ zdůraznil Wizovský.

Maryška a jeho tým už hledání téměř vzdali, když nakonec díky drobnému Douglasovu přeřeknutí získali poslední dílek do skládačky. Stalo se to údajně náhodou. O tom, jak k situaci došlo, se Douglas dozvěděl přímo od Maryšky, když se o několik let později setkali. „Řekl mi, že jsem skoro vyhrál, že prohledali všechno a vzdali to… ale malá poznámka, kterou jsem pronesl na závěr, všechno prozradila,“ uvedl pro Daily Mail.

Podle Douglase se údajně odehrálo toto: „Volali mi, že jsou připraveni podepsat smlouvu. Plán byl takový, že po podpisu bychom spolu objekt našli a já bych ho pak mohl odvézt, jakmile by se potvrdilo, že odpovídá podmínkám smlouvy. Zeptali se, jaké nástroje mají přinést, a já řekl, že žádné nebudeme potřebovat. A v tu chvíli věděli, že je ukryt uvnitř, protože byla zima a to znamenalo, že nebude třeba kopat venku.“

A tak šli detektivové 5. listopadu 1985 skoro na jistotu na hrad a zámek. Pod dřevěnou podlahou hradní kaple tam objevili poklad, který na místě ukryl nejspíš na konci druhé světové války tehdejší majitel Bečova Heinrich Beaufort-Spontin.

Sotva mohli on a jeho rodina tušit, že opouštějí tento zlatý skvost a svůj český domov navždy. Poté, co byl hradní pán na základě Benešových dekretů a národnostního principu spolu s dalšími sudetskými Němci v srpnu 1945 vyhnán z Československa, propadl jeho rodinný majetek státu.

Zda spolupracoval s nacisty, není jasné. „Poslední vévoda sice velmi nelibě nesl pozemkovou reformu první republiky a snažil se vyvolat širší diskuzi, ale nedochovaly se žádné archivní materiály prokazující aktivní spolupráci s nacisty,“ zmínil bečovský kastelán.

Relikviář svatého Maura byl vyroben kolem roku 1225 pro benediktinský klášter Florennes v dnešní Belgii. Benediktini částečně z Remeše získali ostatky svatých, mezi nimi i relikvie svatých Jana Křtitele, Maura a Timoteje. Na počátku 13. století tak pro ně byla zhotovena honosná schrána domečkového typu, na dubové jádro středověcí umělci aplikovali zlatnickou výzdobu.

Relikviář se skládá ze tří tisíc částí. Na čelech jsou sošky Ježíše Krista a svatého Maura, na bocích sošky dvanácti apoštolů a stejný počet kruhových reliéfů. Jako součást filigránových prvků bylo použito 68 gem. Mají velikost asi jako lidský nehet, přitom jsou v nich vyryté antické figury a zvířata.

Jeden z kamenů je ve skutečnosti zubem pravěké ryby Scheenstia, nicméně lidé ve středověku jeho původ díky kulovitému vzhledu spojovali s ropuchami. Navíc věřili, že jeho nositele ochrání před otravou.

Mimochodem, podobný „ropuší kámen“ zdobí i cášskou korunu, kterou byl podle historiků v červnu 1349 korunován Karel IV. na krále Svaté říše římské.

Než se dostal relikviář na českou půdu, mnohokrát přečkal kritické chvíle při plenění. „Dochovala se legenda, že v době, kdy byl relikviář svatého Maura během Velké francouzské revoluce zachráněn z původního umístění ve zničeném klášteře v belgickém Florennes a uložen v nedalekém kostele svatého Gengulfa, místní děti z něj údajně vyloupávaly ‚kamínky‘ a hrály s nimi kuličky,“ prozradil bečovský kastelán.

V roce 1838 koupil už částečně poškozený relikviář dvaadvacetiletý vévoda Alfred Beaufort-Spontin za 2500 franků. Do Bečova ho členové rodu převezli na konci 19. století, krátce předtím ho zapůjčili na výstavu do Bruselu. Cena památky byla v roce 1888 odhadnuta na 300 tisíc franků. Bezprostředně po výstavě se kvůli tlakům, souvisejícím s doznívající Velkou francouzskou revolucí, Beaufort-Spontinové přesunuli z Florennes na své české panství do Bečova.

Když relikviář detektivové v listopadu 1985 vyzvedli, byl zkorodovaný a měl uhnilou vnitřní dřevěnou část. „Čtyřicet let v půdě relikviáři neprospělo a úplně se mu rozpadlo dno. Navíc ho pak kvůli nedořešeným majetkoprávním vztahům nechali zavřít do trezoru v České národní bance, kde bylo na rozdíl od vlhké země sucho, a tak se jeho dřevěné jádro ještě více rozklížilo a skoro se rozpadlo,“ popsal kastelán.

Jádro se nepodařilo zachránit, bylo proto nutné vytvořit nové, jehož přesné rozměry však nebyly kvůli rozpadu toho původního známy. „Takováto památka v kombinaci s rozsahem poškození byla pro české restaurátory v čele s Alenou Novákovou a Andrejem Šumberou něco nového, a proto své postupy konzultovali s odborníky z Cách,“ dodal Wizovský. Náročnost restaurování dokazuje i délka jeho trvání – od roku 1991 až do roku 2002.

Kvůli bortícím se stěnám navrhli restaurátoři jako první záchranný krok demontáž zlatnické výzdoby. Z tepaného materiálu bylo nutné odstranit korozi a určit, nakolik bude vhodné povrch očistit. „Úplné vyčištění v běžné chemické lázni by bylo příliš radikální. Ve výtvarné rovině šlo o to, aby vnější plocha měla určitý stupeň patiny a nebyla ani zašlá, ani příliš vyčištěná, a byl tak zachován mírný kontrast matnějších a tmavších prohlubní proti lesklejším a světlejším vyvýšeninám,“ přidal detaily restaurátor Andrej Šumbera.

Náročné bylo vrátit postavám ruce. „Při návrzích modelace rukou jsme vyšli ze zachovalé původní ručičky svatého Matouše. Výhodou návrhu ve vosku je, že jsme v tomto měkkém materiálu alternovali pozice ruky i kompozice jednotlivých prstů obdobně jako u loutky,“ popsal Šumbera.

Složité bylo i restaurování filigránů: „Narazili jsme na zcela neobvyklé použití mědi. Na žádných jiných relikviářích ho nenalézáme, se stříbrem se totiž pracovalo lépe. Jemné prvky působením koroze ještě víc zkřehly.“

Vedle relikviáře byly pod podlahou nalezeny i lahve s alkoholem. „Náš takzvaný Tekutý poklad je tvořen převážně vínem, ale také několika lahvemi koňaku. Máme v plánu je vystavit ve sklepních prostorách Pluhovského paláce,“ řekl kastelán Wizovský.

Mezi nejvzácnější láhve patří ty od prestižního francouzského vinařství Château d'Yquem, jedna z lahví této značky je oceněna na asi 600 tisíc korun. Celková hodnota Tekutého pokladu by se dle odborníka mohla vyšplhat až na třicet milionů korun.

Za svůj výkon získali detektivové jen pár tisíc korun. Danny Douglas odešel s prázdnou – oficiálně nebyl uznán za nálezce. Až v roce 2003 mu ministr kultury Pavel Dostál napsal, že nemůže být považován za objevitele, protože nikdy oficiálně nepopsal, co přesně hledá.

A film? Hollywood zatím do Bečova nepřišel. Ale čeští diváci nemusejí přijít zkrátka. Režisér Jiří Strach chystá seriál inspirovaný právě relikviářem svatého Maura.