Šla do bazénu, pak na deset minut zemřela. Přesto česká bojovnice dál boxuje

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vlastně se celou dobu jenom divíte.

Hlavně tomu, že přežila.

Že se vrátila z dlouhého kómatu.

Že jí lékaři dovolili znovu sportovat.

Že při tréninku mlátí do boxerského pytle tak tvrdě a zarputile, až to s vámi samovolně cuká.

Že nemá žádný ostych, aby vyprávěla o výrazné krabičce, kterou nosí na levém boku pod kůží.

V mrňavé tělocvičně X Gym, která je s nefungujícím zvonkem u dveří zastrčená mezi garážemi u pražského Bohdalce, vás Petra Laštovková pustí do svého nelehkého života. A během povídání si ani jednou nepostěžuje.

Dělala jste karate, bojujete v ringu, vzpíráte. Jste hodně tvrdá?

Vůbec ne. Jen ve chvíli, kdy mlátím lidi v ringu. Ale rozhodně to není agresivita, která mě žene dopředu. Nikdy nepoužívám nenávistná slova proti soupeřkám. Pořád je to sport.

Ve kterém jedna rána může znamenat konec, porážku.

Já jdu v ringu vždycky dopředu, protože nejsem technicky moc talentovaná. Musím do toho dát sílu. Jinak životem se snažím jen tak plout, nejsem hádavá, jen nesnáším, když lidi nepřemýšlejí. To mě vytočit dokáže.

Odmalička jste bojovnice?

Jako osmiletá holka jsem šla na karate, což mi postupně připadalo málo kontaktní, málo invazivní. V karate jde především o techniku. Některé soupeřky i simulovaly, protože své údery musíte zastavit nejlépe centimetr před hlavou a ještě u toho zakřičet. Tím prodáváte úder, aby vám rozhodčí mohli udělit bod. V zápasech mi tam scházelo opravdové srdce.

Zalíbil se vám kickbox.

Ale rodiče mi ho nedovolili. Ale když jsem se v šestnácti, sedmnácti odstěhovala do Prahy, rovnou jsem šla na první tréninky boxu.

O rodičích moc nemluvíte, viďte?

Rozváděli se, komplikované to všechno bylo. Hlavně pro mě. Ale na můj sobotní zápas přijedou společně. Když jsem od nich odešla, hrozně rychle jsem zestárla, mentálně vyspěla. Rozhodně ve srovnání s vrstevníky. Ale víc to hodnotit nechci a nebudu. Jsem spokojená, kde a kým jsem teď. Nevím, kde a kým bych mohla být, kdybych doma měla lepší zázemí, ale připadá mi jako ztráta času se tím zaobírat.

O své desetiminutové smrti přemýšlíte stejně?

Jakmile to nezažijete, těžko můžete porovnávat, co mohlo být lepší, kdyby se to nestalo. Je to otázka, na kterou nikdy nenajdete odpověď.

Ale „smrtiny“ slavíte. Letos v září už byly šesté.

Když můžou existovat narozeniny, proč by nemohly být smrtiny? To slovo používám dlouho, ale neslavím. Šest let na světě přesluhuju.

Pomáhá vám černý humor?

Lepší, než když se v tom člověk patlá. Samozřejmě to prožívám a jsou okamžiky, kdy se mi smrtiny samy připomenou. Třeba jsem tady v gymu, ve vedlejší posilovně s činkami, vzpírala. Dost často jsem tu sama a tentokrát mě váha, kterou jsem dostávala nad hlavu, vypnula. Upadla jsem a čekala, jestli je to omdlení, nebo smrt. Nemůžete dýchat a k oknu, když ho chcete otevřít, musíte po žebříku. Další dny to bylo hodně čerstvé a přemýšlela jsem, co se mohlo stát.

Že po žebříku nevylezete?

Že lezete a napadá vás: Co když mě teď krabička vypne? O samotě? Kdo mě tu najde? Mělo by mě to hned nahodit, ale mezitím spadnu k zemi. A co když se to stane, když nad hlavou máte skoro devadesát kilo? To už mi nikdo nepomůže.

Drsné.

Když jsem ještě před smrtí boxovala, v rámci tréninků jsem chodila hodně běhat. Každý třetí čtvrtý tlukot srdce doprovázelo zadýchání. Dlouho jsem si myslela, že se jedná o astmatický záchvat. Ale byly to extrasystoly, předčasné stahy srdce, které narušují pravidelný srdeční rytmus. Já se přemlouvala: Nebuď sračka, musíš běžet dál! Dneska vím, že jsem při tom běhu reálně umírala, protože to byly extrasystoly. Bývalo mi zle, na omdlení. Hrozně blbě se to popisuje. Fyzicky dýcháte, jen máte pocit, že se dusíte, protože se vám do těla nedostává okysličená krev.

Pořád vás to trápí?

Prakticky celý trénink. I když je nevnímám, testy to potvrzují. Nicméně defibrilátor zatím nikdy nesepnul.

Přemýšlíte, co by se stalo, kdyby sepnul?

S největší pravděpodobností nejprve stihnu ztratit vědomí. Strojek mě pak nahodí. To je celý princip defibrilátoru. Bolest, kterou tělo při nahození dostane, bych neměla cítit, protože budu jakoby mrtvá. Ale asi si dokážu představit, jak silný by to byl elektrický výboj, protože nosím externí defibrilátor, který je pod kůží. Elektroda je nad žebry, proto musí být výboj výrazně vyšší, aby zasáhl celý hrudní koš. Podobně jako žehličky, které vám doktoři přiloží na hrudník, když vás oživují.

Bojíte se?

Že můžu umřít?

Ne, toho elektrického šoku.

Určitě to nebude nic příjemného, ale když mi to může zachránit život, nebudu se přece zlobit. Proč by mi to jinak doktoři dávali do těla? Jedna drsná rána, která by mě probrala, mi za to určitě stojí.

Zvláštní, že vám nevadí o tom vyprávět.

Nevadí, protože je to součástí mého života. Kolikrát se mě lidé ptají, jestli jsem v tu chvíli umírání viděla světlo na konci tunelu. Bolelo to? Vnímala jsi tmu? Odpovídám a nedivím se. Za těch šest let mě naštval vlastně jediný člověk. Ind, se kterým jsem byla na Bali. Měli jsme rande.

Co provedl?

Mluvil jenom o sobě, což patří do mentality Indů. Všechno se točí kolem mužského ega. Vyprávěl o sobě, pak trochu o mně. A když jsem mu líčila, co se mi stalo, jen zavtipkoval: To ti musel nějaký chlap zlomit srdce, že jsi z toho umřela. Ha ha.

Co si pamatujete naposledy, než jste zkolabovala?

V podstatě jen útržky z tréninkového kempu, který jsem pár dní předtím absolvovala. Konec července 2019. Z toho dne mi nezůstalo nic. Vůbec nic. Až můj zachránce, který mě resuscitoval u bazénu, mi vyprávěl, jak to vnímal sám.

Jak, jestli to není příliš intimní?

S přítelkyní přišel na romantický večer do hotelu. Chtěli do sauny, zaplavat si, z výšky koukat na Prahu. Místo toho klečel u bazénu a zachraňoval mi život. Asi přítelkyni okouzlil, protože se vzali, mají dvě děti a teď se poprvé přijdou podívat na sobotní pražský galavečer PML, na kterém budu zápasit.

Neměl by dostat metál?

Od první chvíle mě prosil, ať nikde neříkám jeho jméno. Když mě po pěti týdnech propustili, dali jsme si spolu kafe a zdůrazňoval, ať neděkuju, že mu nejsem ničím zavázaná. A vyprávěl, abych si sama mohla skládat mozaiku. Ale zároveň vím, že nemusí úplně odpovídat realitě. Jak si nic nepamatuji a slyším kolem různé příběhy, tak si všechno vytvářím podle svého. Něco si přikrášlíte, něco doplníte, něco radši zapomenete.

Každopádně jste měla po těžkém tréninkovém drilu, střídala saunu s ledovým bazénkem a srdce nevydrželo.

A už v nemocnici jsem slyšela báchorku, že jsem umřela u sauny v ledové kádi, což vůbec nebyla pravda. Byť podle kamer jsem do sauny chodila.

Takže?

K zástavě došlo v plaveckém bazénu, odkud mě vytáhl jiný chlapec. Nechali mě tam ležet na kraji, volali záchranku, marně sháněli defibrilátor a mysleli si, že mám epileptický záchvat. Můj udatný zachránce s přítelkyní mezitím přišel na recepci, viděl ten frmol okolo, ale nakráčel normálně do šatny se převléknout. Bazén je totiž o patro výš. A tam spatřil mrtvolku, kterou nikdo neoživuje. Měla jsem kliku, že to nebyl Pat ani Mat, ale borec od záchranných složek. Byla jsem první, koho v životě oživoval, ale uměl to evidentně výborně.

Co bylo dál?

Mezitím měšťáci přivezli nažhavený defibrilátor, našel se i ten hotelový. Sanitka. Špitál. Naděje. Žiju.

Řekli vám doktoři, kolik zbývalo času, než by bylo pozdě?

Ono je to hrozně individuální, klidně už jsem mohla být za hranou. Rodiče mi postupně říkali, že už pomalu řešili dárcovství orgánů, protože pod výrazným otokem už by nemusel mozek fungovat. Nikdo to nemůže říct s určitostí, ale věřím, že mi hodně pomohlo, že jsem aktivní sportovec. I do života jsem se vrátila hrozně rychle.

Bez hendikepů?

Ježiš, těch bylo! Třeba jsem úplně zapomněla psát. Když mi lékaři přinesli plakát z boxerského galavečera, abych jim ho podepsala na památku, vůbec jsem nevěděla, jak držet tužku. Natož abych ji uměla správně použít. Špatně jsem skládala věty, angličtina se vytratila, jemná motorika neexistovala. Chtěla jsem po vlasech pohladit kamarádku, která přišla na návštěvu, ale pařátem jsem ji drápla do tváře. Ale po dvou měsících už jsem byla v kanceláři, pracuju v marketingu. Kolegové byli naštěstí shovívaví: Peťo, už jsi to udělala? A já jen vytřeštila oči: Co jsem měla udělat? Zapomínala jsem.

Chtěla byste vnímat ten okamžik, kdy se to stalo?

Nejsem věřící a myslím, že tam prostě nic není. Umřete a konec. Zapomnění. Ale jsem si jistá, že ten poslední okamžik před koncem musel být krásný. Musela jsem se cítit strašně pěkně. No vidíte, kdyby se to stalo dneska, odpadnu, krabička mě nahodí za dvě vteřiny a řeknu vám: Jedeme dál, kluci.

Když jste se probudila před šesti lety, tvrdila jste doktorům, že se jmenujete Amálka.

Nedokážu to přesně zařadit do reality nebo do snů. Nadopovaná léky jsem spala a létala teleportem. Měla jsem super technologii v mé hlavě a někdo zlý se ji snažil získat. V těch snech existovalo jméno Amálka. Nakonec ji mučili a zabili. Takže happy end proběhl až v reálném životě.

Když jste se postavila na nohy, kdy vám došlo, že se chcete vrátit do ringu?

Vlastně od první chvíle. Hrozně jsem se chtěla rozloučit jedním bojem. Doktoři mi samozřejmě okamžitě oznámili, že se k velké kariéře nevrátím, že nebudu sportovat. S tím se smíříte. Zároveň jsem neztrácela víru, že ještě jednou prožiju ten pocit z galavečera. Prala jsem se jednou na galavačeru PML, jako hlavní zápas. Svůj první a poslední před smrtí. Jedno velké utrpení. Hrozně špatně jsem shazovala kila, abych se vešla do limitu, neměla jsem tam žádné fanoušky, celé to bylo hrozně smutné. Celou dobu po smrti jsem věřila, že skutečná rozlučka přijde.

A teď vás čeká dokonce už čtvrtý zápas?

Mně stačil ten první, vysněnou rozlučku jsem si odškrtla. To všechno další už je bonus. Letos reálně hrozilo, že mě doktoři do ringu nepustí, protože v květnu se trošku zhoršily výsledky ze zátěžových testů. Byla jsem smířená, že už nic dalšího být nemusí. Ale razítka jsem dostala, tak můžu.

Co až razítka nebudou?

Trochu se bojím. Naposledy se tři doktoři radili, jestli projdu. V říjnu jsem dostala holter na tréninky a Masta (Lukáš Jirkovský), můj životní kouč, se mě snažil vyloženě zničit. Dal mi šíleně zabrat, abychom ukázali, že boxerské a vzpěračské tréninky mému zdraví neškodí.

Máte posunutý práh bolesti?

Podle mě bolest není měřitelná. Každopádně nejsem z těch, kteří by se z nějaké rány pěstí podělali.

Jenže vy máte pod kůží zřetelný defibrilátor. Je o něco menší než tabatěrka a při boji ho chrání speciální kryt. Jak jste k němu přišla?

Že musím chránit defibrilátor, to se vědělo od první chvíle, jenom jsem nemohla sehnat nikoho, kdo by mi pomohl. Celkem náhodou, což provází celý můj život, jsem pomoc získala po plastické operaci prsou. Na prsa s implantáty se totiž při boji používají dvě skořápky a jejich plast končí přesně tam, kde mi na levém boku začíná defibrilátor. Jakmile mě do těch míst někdo trefil, nevěděla jsem, jestli mám víc chránit prsa nebo strojek.

Potřebovala jste chránič na všechno.

Přesně. A pomohl kamarád: Hele, spolužákův táta vyrábí pomůcky na skoliózu, třeba ti pomůže.

Pomáhá univerzálně?

Je pevný, tvrdý, neprostupný, svoji funkci plní skvěle. Ale je nepohodlný, limituje v pohybu a když do něj dostanu ránu, zaryje se mi pod kůži. Po minulém zápase spousta hejtrů na internetu řešila, jak je nespravedlivé, že mám chránič. Nebudu se s nimi hádat, ale věřte mi, že to žádná výhoda není.

Řekla jste hejtři? Někdo, kdo vám v diskusích nakládá?

A ne málo. Nejčastější jsou výčitky, že kvůli mně umírají děti na rakovinu, protože na ně se musí sbírat víčka, aby měly peníze na léčbu. Zatímco mně téměř všechno hradila pojišťovna.

Ještě nějaká linka?

Že mě lékaři radši měli nechat umřít, protože si svým přístupem nevážím, že mě zachránili. Ale to lékaři mě pustili zpátky. Bez jejich svolení bych do ringu nikdy nešla.

Nechceme vám dělat obhájce, ale mohli bychom zmínit, že zároveň normálně pracujete v marketingu, doděláváte Vysokou školu ekonomickou a trénujete.

Loni jsem odletěla na Bali, že tam napíšu diplomku. Ale místo toho jsem se věnovala hlavně tréninkům. Diplomku jsem spíchla v Praze za pár dní a prospěla na výbornou. Jenže ze státnic mě vylili. Mylně jsem si myslela, že budu mít od smrti ve všem štěstí. Našprtala jsem se jen pár otázek a doufala, že si je vyberu. Hloupost.

Co zářijový termín?

Byl frmol, doháněla jsem resty v práci a připravovala se na to, abych zvedla národní rekord ve vzpírání. Mění se váhové kategorie, ta moje do 55 kilogramů končí, tak jsem si umínila, že zvednu rekord, abych ve Wikipedii svítila furt. Povedlo se (89 kilo v nadhozu a 155 ve dvojboji) a na státnice půjdu v únoru.

Zase po nějaké cestě do Asie?

Na Filipíny. Budu dřít a učit se. Snad to na inženýrku bude stačit.