Slovensko stagnuje a talenty odchází. Přicházíme o budoucnost, říká ekonomka

Slovensko se už několik let potácí v ekonomické stagnaci.

Růst se po pandemii koronaviru neobnovil, investice klesají a stát zvyšuje daně i odvody tempem, které odrazuje zahraniční kapitál. Do toho země přichází o spoustu mladých lidí, kteří odcházejí studovat a pracovat do zahraničí - nejčastěji do Česka.

Ekonomka Zuzana Múčka popisuje, proč Slovensko nedokázalo využít období rychlého růstu před pandemií, kde se zlomila jeho investiční atraktivita a proč se v zemi začínají objevovat první hromadná propouštění po dvaceti letech stability.

Rozhovor vznikl při natáčení podcastové série Směr Fico. Teď přinášíme jeho delší verzi. Zuzana Múčka vede oddělení makroekonomických analýz a prognóz v Radě pro rozpočtovou odpovědnost.

Jak na tom teď Slovensko ekonomicky je?

Poměrně bídně, ale není to úplně ztracené. Momentálně máme zhruba jednoprocentní růst, což je výrazně méně než před několika lety. Ještě před pandemií koronaviru jsme měli čtyřprocentní tempo růstu ekonomiky. Žilo se nám dobře, všechno jelo tak nějak samo: peníze se sypaly do státní kasy, pracovní trh fungoval, investice přicházely. Po pandemii to ale zamrzlo a pořád se z toho nedokážeme dostat.

Zároveň nás tlačí poměrně vysoká inflace – letos přes 4 %. Uvidíme, jak to bude příští rok, ale rozhodně to nevypadá na inflaci pod dvěma procenty.

Dlouhodobým problémem Slovenska je také nedostatek investic. Když to porovnám s Českem, máme o 7–8 procentních bodů nižší míru investic a tři­krát méně investic na obyvatele, hlavně těch zahraničních. To je obrovský problém, protože jako průmyslová ekonomika potřebujeme kapitál: továrny, stroje, technologie. A když chybí investice, nemůžeme mít ani kvalitní kapitál, ani kvalitní výrobu.

Druhý velký problém je stav veřejných financí, související i se slabým růstem. Navzdory dvěma rokům „konsolidací“ máme stále pětiprocentní schodky. To je v rámci vyspělé Evropy nevídané – dva roky konsolidovat a mít pořád pět procent.

Teď vláda představila další balíček s ambicí srazit deficit ke čtyřem procentům, ale stále budeme blíž pěti než čtyřem. A ano, i s tímto balíčkem budeme mít na konci dekády opět pětiprocentní deficity. Jsme tak odsouzeni k dlouhodobým konsolidacím a slabému růstu – to je jádro problému.

Bohatne tedy Slovensko, nebo chudne?

Ekonomika se zastavila na místě. V letech 2015–2019 jsme sice bohatli, byla to „zlatá“ období s opravdu svižným růstem, ale na rozdíl od okolních zemí jsme ten růst nedokázali využít k tomu, abychom Slovensko výrazněji zviditelnili v regionu mezi zahraničními investory. Investice proto začaly zaostávat už tehdy.

Zároveň měl stát velmi štědrou výdajovou politiku: co přišlo do rozpočtu, to se hned utratilo. Zatímco jiné země regionu vykazovaly rozpočtové přebytky, u nás to bylo naopak. Přebytky jsme jednoduše netvořili.

Do pandemie jsme tak vstupovali ve velmi špatném stavu. Tempo růstu bohatství bylo výrazně pomalejší, a když přišly šoky – pandemie, inflační krize, energetická krize –, lidé trpěli mnohem víc. Stát už navíc neměl prostředky, jak jim pomoct.

Problémem bylo i to, že výdaje nebyly flexibilní: když se nějaká sociální dávka zavedla, nikdo už neměl politickou vůli ji vzít zpět. Lidé tak přirozeně neviděli žádnou perspektivu dalšího bohatnutí.

Kde se tedy ten původní růst „ztratil“? Které faktory ho brzdí?

Velmi rychle u nás roste zdanění lidí. Platíme stále víc daní a odvodů z vlastní práce a podnikání. Nemluvím teď o pasivních daních, jako je spotřeba či majetek, které dlouhodobému růstu tolik neškodí. Jde o daňové a odvodové zatížení práce a firem.

Pokud máme vysoké firemní daně a vysoké odvody na práci - na straně zaměstnavatele i zaměstnance -, jsme pro zahraniční investory neatraktivní. A do toho jsme si neustálými změnami daňového systému vytvořili extrémně komplikované prostředí: výjimky, pásma, vysoká míra progresivity. Pro investora je to nepřehledné a plné skulin, kterými se musejí pracně proplétat.

To je důvod, proč je růst bohatství na Slovensku pomalejší než v České republice. V evropské perspektivě jsme někde na 70–75 % průměru EU, zatímco Česká republika kolem 90 %. Česko má šanci během jedné dekády evropský průměr dohnat a předehnat. Slovensko ho pravděpodobně nedožene nikdy, a navíc čelí dalším rizikovým faktorům, které růst ještě zpomalují.

Které to jsou?

Jedním z nich je výrazný odliv mladých lidí do zahraničí. Jsme průmyslová země, která potřebuje inovace, ale neinvestujeme do nich. Investice do vědy, výzkumu a inovací jsou pod jedním procentem HDP, přitom evropský průměr je dvojnásobný.

Každý pátý slovenský maturant odchází studovat pryč a mezi těmi nejlepšími je to téměř každý druhý. Nejčastěji odcházejí právě ti, kteří mají studijní zaměření uplatnitelné v průmyslu. Nechtějí se vracet, a to nás v rozvoji ekonomiky a budoucího bohatství dramaticky brzdí.

Zvlášť mladí lidé odcházejí studovat do Česka. Jsou to ty největší talenty, které se na Slovensko nevracejí, a tím pádem nemáme pro budoucnost prostor pro inovace. To je obrovský strukturální problém.

Vláda Roberta Fica teď utahuje opasky a konsoliduje. Předpokládám ale, že takhle si to Fico nepředstavoval. Má konsolidace nějaký efekt?

Momentálně máme na stole už třetí konsolidační balíček Roberta Fica. První byl pro rok 2024, druhý pro rok 2025 a teď přichází třetí. První balíček byl opticky obrovský: 2,1 miliardy eur, což je strašně moc.

A všechny ty balíčky měly tři společné problémy. Byly postavené hlavně na příjmové straně, tedy na zvyšování daní, sektorových poplatků. Měly jednorázová opatření na výdajové straně, která „zamaskovala“ deficit jen na jeden rok s tím, že se pak něco vymyslí. Opatření vláda vzápětí sama projedla. První balíček rozdal okamžitě především na třinácté důchody, což znamená miliardu eur ročně.

K tomu přidejme velmi štědré zvyšování platů ve veřejné správě. Stát se za poslední roky extrémně nafoukl a vláda není schopná šetřit na své vlastní obsluze.

K nám se dostaly zprávy o transakční dani či o jednorázovém zrušení některých státních svátků. Mají tahle opatření logiku?

Snaha zredukovat počet státních svátků není úplně mimo, protože Slovensko patří v Evropě mezi země s nejvyšším počtem dnů pracovního volna. Problém je ve výběru. Nejdřív měla proběhnout debata, které svátky a volné dny dávají smysl omezit, a teprve pak rozhodnutí. Celé to ale působilo jako rozhodnutí „od stolu“, takže efekt nebude takový, jaký si vláda slibuje.

Druhý problém je přeceňování účinků těchto kroků. Očekávání vlády, co jim zrušení svátků přinese, jsou nadhodnocená oproti tomu, jaký dopad to může mít ve skutečnosti. Zaměňují dlouhodobé efekty v horizontu několika let s krátkodobým dopadem.

Transakční daň je spíš vlajkovou lodí současné vlády. Sama o sobě není extrémně výnosná a dá se poměrně snadno obcházet, ať už živnostníky, nebo malými firmami, které prostě přejdou na hotovostní platby. Vracíme se tak zpět do éry „cash only“. Pro velké firmy je to ale mnohem drsnější, protože ty takové únikové cesty nemají.

Kdo za ekonomickou situaci nese politickou odpovědnost?

Těžko to hodit na jednu vládu. Je to dlouhodobý problém. Odliv lidí nezačal teď – trvá roky, jen se zrychluje. Stejně tak dlouhodobě neinvestujeme, dlouhodobě jen zvyšujeme daně a odvody, dlouhodobě jsme nedělali strukturální reformy. Tohle nenese jedna vláda, ale několik.

Usnuli jsme na vavřínech. Už dávno nejsme žádný „tatranský tygr“. A dlouhá léta jsme projídali daňové příjmy, místo abychom reformovali ekonomiku.

Ale není to úplně beznadějné. Lidé si uvědomují, že konsolidace je nutná a pamatují si řeckou krizi. A díky tlaku médií a institucí, které jsou na Slovensku velmi silné, se podařilo přesvědčit politiky, že konsolidovat se musí. Proto má vláda Roberta Fica tak silný mandát: ne proto, jak konsoliduje, ale že vůbec konsoliduje.

To nám drží rating a pomáhá brzdit růst úrokových sazeb. To je malé světýlko na konci tunelu. Jediné riziko je „konsolidační únava“ – že lidé přestanou vidět smysl dalších balíčků, když polovina se utratí a druhá půjde přes daně, bez skutečných úspor. A že se tím vyčerpá i jejich ochota dál politiky podporovat.

Má stagnace ekonomiky dopady už i na politiku? Straně Směr setrvale klesají preference.

Konsolidaci dosud nejvíc pociťovaly firmy. Teď to ve velké míře pocítí také zaměstnanci s vyššími příjmy, protože se zavádějí nová pásma daně z příjmu fyzických osob. To znamená, že dopad bude zejména na skupiny, které už to zatěžovalo dřív – a bude je to zatěžovat dál.

Když se ale podíváme na průnik těchto skupin s voliči Směru, je minimální. Nemyslím si, že by zrovna tyto skupiny byly jeho voliči. Až dosud dopadala konsolidace hlavně na ty, kteří Roberta Fica stejně příliš nevolili.

V loňském konsolidačním balíčku se zrušila symbolická finanční odměna za výchovu dětí. Vláda to ale seniorům vykompenzovala 13. důchodem, takže dopad na vztah voličů k Robertu Ficovi nebude zásadní. Spíš lidé vnímají celkově horší ekonomickou situaci.

Začala se objevovat první hromadná propouštění, a to je něco, co Slovensko nevidělo dvacet let. Trh práce byl dlouhodobě velmi stabilní: přežil covid, přežil finanční krizi v letech 2008–2009. Lidé byli zvyklí, že nezaměstnanost je nízká a stabilní, že práce je vždycky dost. Dokonce jsme měli rekordní počet neobsazených pracovních míst a museli jsme najímat lidi ze zahraničí.

Teď ale přicházejí zprávy o hromadných propouštěních: v obuvnickém průmyslu, textilním průmyslu, nedaří se ani automobilkám. To už si lidé začínají všímat a může to mít dopad i na jejich politické preference.