Já jsem horník, kdo je víc. Ani za socialismu nebrali všichni stejně

Při vzpomínkách na dobu před listopadem 1989 je to jeden z nejčastěji opakovaných mýtů: za socialismu brali skoro všichni stejně a nikdo tak nikomu nezáviděl. Není to pravda.

Pokud odhlédneme od nomenklaturních kádrů, jakými byli například funkcionáři KSČ na různých úrovních, existovaly profese, kde si lidé vydělali podstatně více než jinde. Patřily do kategorie „protežované“. Vyšší výdělek ovšem obvykle nebyl „zadarmo“. Zaměstnanci za něj dopláceli třeba zlomeným zdravím – jako kupříkladu horníci.

Komunistický režim protežoval těžkou dřinu pod zemí například heslem „já jsem horník, kdo je víc“. Také touto nálepkou se mělo zdůvodnit, proč její odměňování vyčnívalo nad většinou povolání v rovnostářském socialistickém zřízení.

Průměrná měsíční mzda horníka v roce 1988 činila bezmála 7,2 tisíce korun, což odpovídalo dvouapůlnásobku průměrného příjmu. Nebylo mnoho profesí, v nichž by lidé dostávali takové peníze. Výjimkou byli například ještě vojáci nebo energetici.

Na druhou stranu to nebyla vůbec lehká profese. Bylo nemálo zájemců, kteří si chtěli také vydělat velké peníze, ale po pár dnech, týdnech či měsících to vzdali. Zjistili, že na práci hluboko od zemí prostě nemají – a našli si něco lehčího, i když o dost hůře placeného.

„Horníci se těšili některým privilegiím, protože šlo o náročné, nebezpečné povolání, které bylo zároveň klíčové pro udržení československého průmyslu a energetiky v chodu,“ uvedl před časem Adam Havlík, historik z­ Ústavu pro studium totalitních režimů.

Největší nárůst hornických mezd začal v 50. letech, značný rozdíl mezi „těžce pracujícími“ a ostatními profesemi se začal smazávat až po sametové revoluci. Havířina nenabízela pouze nadstandardní platy, ale mnohdy také přístup ke zboží, které bylo jiným obyvatelům nedostupné.

„Třeba na akci ke Dni horníků, kde se zboží rozdělovalo, jsem si koupil automatickou pračku a kvalitní ledničku,“ vzpomínal před lety Jaroslav Broulík z Havířova, který fáral od poloviny 60. let až do devadesátek.

Vedle toho, že si horníci mohli pořídit nedostatkové zboží, měli rovněž snazší cestu k získání bytu. I když v tomto případě hrálo také podstatnou roli, nakolik se dotyčný společensky angažoval, zda byl i členem komunistické strany či jestli například překračoval plán.

Nástup socialismu potěšil rovněž příslušníky ozbrojených sborů. Těsně po konci druhé světové války totiž mnozí vojáci nebrali ani to, co ostatní. „Průměrný plat důstojníka průměrnou mzdu mírně převyšoval, zatímco plat rotmistra byl hluboko pod celostátním průměrem,“ píše historik Jiří Bílek ve své studii Finanční situace vojáků z ­povolání a v základní službě v letech 1945 až 1955.

Komunistický režim přitom na věrnosti vojska stál. Snažil se ji proto pojistit zvýšením platů, což se odehrálo krátce po únorové revoluci. Nový platový zákon byl schválen hned v roce 1949. Díky němu si však polepšili zejména vyšší důstojníci od hodnosti majora, kteří si měsíčně přišli na zhruba 6,5 tisíce korun.

Ti nižší brali v průměru necelých 4,5 tisíce měsíčně, přičemž průměrný plat v republice byl tehdy zhruba 4,3 tisíce korun. Poddůstojníci z povolání na tom byli podstatně hůře, brali jen okolo tří tisíc korun.

Ani přes dílčí kroky se ještě v polovině 50. let nepodařilo situaci zlepšit. Zatímco vyšší a starší důstojníci si žili dobře, mladí velitelé byli nespokojeni. Nevykonávali své povinnosti tak, jak měli, zvažovali odchod do civilu a rostla nevraživost mezi nimi a jejich nadřízenými.

„Pokud k tomu přidáme nenaplněnost předepsaných počtů u většiny útvarů a z toho vyplývající stálé služby bez kompenzace volnem či financemi, složitou bytovou situaci, dlouhé odloučení od rodiny a často skutečně jen ‚provizorní život‘ v posádkách malých pohraničních měst a vesnic, kde ‚lišky dávaly dobrou noc‘, nelze se divit tomu, že řada mladých vojáků z povolání (ale nejen jich) propadala alkoholismu a navazovala mimomanželské styky, které měly za následek rozpady manželství (stejné nebezpečí však hrozilo i osamocené manželce) či tragédie v podobě sebevražd či pokusů o ně,“ uvádí historik Bílek.

Někteří z mladých důstojníků reagovali na situaci velmi pragmaticky – bezskrupulózním kariérismem. Dostat se nahoru a získat vyšší plat přitom automaticky znamenalo vycházet vstříc tvrdé stranické linii.

Bezohledná cesta vzhůru některých mladých kádrů pak podle Bílka celkově zhoršovala atmosféru v armádě a prohlubovala morální úpadek této složky společnosti. Teprve v následujících desetiletích se i příjmy nižších důstojnických kádrů výrazněji zlepšily, i když vyšší důstojníci na tom byli pořád o poznání lépe.

Podobný proces v odměňování se odehrál také na venkově, kde od konce 40. let začala tvrdá kolektivizace. Kdo se nepřizpůsobil a neodevzdal svůj po generace obhospodařovaný majetek Jednotnému zemědělskému družstvu (JZD), čelil ostré perzekuci včetně nuceného přesídlení nebo dokonce kriminálu.

Když kolektivizace skončila, stala se JZD pro komunistický režim důležitou politickou oporou. Loajalitu zemědělských oblastí si tak, podobně jako u armády, snažili komunisté získat navýšením platů. Jenže zatímco předsedové JZD a další příslušníci vedoucích kádrů dostávali nadprůměrné platy, běžní zemědělští dělníci brali výrazně méně.

Podstatně menší příjmy než preferované, obvykle dělnické profese měli za socialismu rovněž příslušníci takzvané „pracující inteligence“. Například učitelka v roce 1983 pobírala zhruba 2,5 tisíce korun, zatímco průměr byl 3340 korun hrubého měsíčně. To i slévač pobíral o dvě tisícovky více než pedagog.

Naopak nadprůměrný příjem měli i za socialismu lékaři. Například praktici brali na počátku 80. let více než pět tisíc korun. I tak ovšem jejich mzdy zdaleka nedosáhly platů horníků – ty převyšovaly učitelské měsíční příjmy o více než dva tisíce korun.

Byla to razantní změna ve srovnání s první republikou. Jak před časem napsal časopis Českého statistického úřadu Statistika&My, průměrná mzda v roce 1930 činila 789 korun. Už tehdy ale byly značné rozdíly v příjmech. V podnikatelské sféře mzdy odborníků obvykle přesahovaly dva tisíce korun měsíčně, například strojní inženýr ve Škodových závodech v Plzni bral téměř 2,5 tisíce korun.

Velmi dobře byli rovněž ohodnoceni učitelé, ti odborní dostávali hodně nad dva tisíce korun, příjmy některých vystoupaly dokonce až ke čtyřem tisícům korun. Mezi nejlépe placené pracovníky patřili vysoce postavení úředníci veřejné správy, jejichž plat se blížil ke čtyřem tisícům korun.

„Také vyšší armádní důstojníci byli velmi dobře finančně ohodnoceni. Víme, že štábní kapitán ve vojenském úřadě v Praze pobíral 2653 Kč, štábní důstojník na ministerstvu v Praze pak 3765 Kč a major ve vojenském úřadě 2171 Kč,“ uvedl časopis Statistika&My.

Naopak podprůměrnou mzdu měli například dělníci, kteří pobírali jen 550 korun. Vyskakovat si tehdy příliš nemohli ani horníci s měsíční mzdou 940 korun. Ti si pak tedy po změně režimu podstatně polepšili. Nejméně dostávali za první republiky zaplaceno zemědělci. Muži přinesli domů 525 korun, zatímco jejich manželky dokonce jen 315 korun.