Za socialismu bylo lépe? Ani ne, dražší bylo máslo, pivo i benzin

Pokud by si dneska někdo odnesl z obchodu chleba za 3,40 koruny nebo litr mléka za dvě koruny, možná by si připadal jako milionář, který se může najíst k prasknutí a peněženka to ani nepozná.

Ale pro vysvětlení: tři koruny a čtyřicet haléřů byla cena kilogramového pecnu za první republiky na konci dvacátých let. A za dvě koruny byl ještě před pádem socialismu k dostání litr polotučného mléka.

Znamená to, že byly potraviny levné? Z pohledu dnešních výdělků při takových částkách nepochybně ano. Ale nutné je brát v úvahu i druhou stranu mince – výše tehdejších příjmů, nikoliv to porovnávat z pohledu těch dnešních. Pak bude výsledný dojem zcela jiný, Češi se dnes mají výrazně lépe než dřív.

Je to podobné, jako když se dneska srovná stejný nákup v případě dvou lidí s rozdílnými příjmy. Pro zaměstnance s minimální mzdou může představovat plný nákupní košík v supermarketu nemalý zásah do rodinného rozpočtu. Zatímco vrcholový manažer, kterému na účtu každý měsíc přistane více než sto tisíc, to obvykle nepokládá za žádný velký výdaj.

Vezměme to ale po pořádku, tedy od první republiky. Zatímco bezprostředně po svém vzniku v roce 1918 na tom nebylo Československo ekonomicky vůbec dobře, už ve dvacátých letech patřilo k nejvyspělejším státům světa.

Jak před časem uvedl časopis Českého statistického úřadu Statistika&My, údaje o průměrných výdělcích jednotlivých profesí a o tom, kolik si za to mohly nakoupit potravin, v prvorepublikovém Československu statistici dlouho nezjišťovali.

První ověřené údaje se objevily až v roce 1930. Průměrná mzda tehdy činila 789 korun. „Pro představu o cenách potravin v roce 1928: kilogram chleba stál 3,40 Kč, kilogram brambor 0,85 Kč, kilogram zadního hovězího 14,60 Kč, kilogram másla 25,75 Kč, litr mléka 1,95 Kč, jedno vejce 0,85 Kč a litr desetistupňového piva 2,90 Kč,“ uvedl časopis.

Jak ovšem dále časopis upozornil, už tehdy byly značné rozdíly v příjmech, jak ukázal průzkum Státního úřadu statistického Republiky československé mezi 122 vybranými domácnostmi z celé země. Tím pádem se u různých lidí lišila i dostupnost potravin a dalšího zboží.

„Lišily se například i u nižších zaměstnanců státní pošty: Zatímco poštovní adjunkt v Praze pobíral měsíčně 1029 Kč, jiný pražský poštovní úředník měl 1369 Kč, a na západě Slovenska dostal dokonce 1834 Kč. Poměrně nízkou mzdu měl také kancelářský pomocný úředník z Prahy (1202 Kč),“ píše se v textu Pavla Hortiga.

V podnikatelské sféře se mzdy odborníků obvykle dostaly přes dva tisíce korun měsíčně. Například bankovní úředník ze středních Čech bral 2120 Kč, správce továrny ve Slezsku 2473 Kč a strojní inženýr ve Škodových závodech v Plzni 2463 Kč.

Mezi nejlépe placené pracovníky náleželi vysoce postavení úředníci veřejné správy, jejichž plat se blížil ke čtyřem tisícům korun. „Také vyšší armádní důstojníci byli velmi dobře finančně ohodnoceni. Víme, že štábní kapitán ve vojenském úřadě v Praze pobíral 2653 Kč, štábní důstojník na ministerstvu v Praze pak 3765 Kč a major ve vojenském úřadě 2171 Kč,“ uvádí časopis Statistika&My.

Velmi dobře byli rovněž ohodnoceni učitelé, ti odborní brali hodně nad dva tisíce korun, někteří se dostali dokonce až ke čtyřem tisícům. Podprůměrnou mzdu měli například dělníci, kteří pobírali jen 550 korun. Vyskakovat si příliš nemohli ani horníci s měsíční mzdou 940 korun. Nejméně dostávali zaplaceno zemědělci. Muži přinesli domů 525 korun, zatímco jejich manželky dokonce jen 315 Kč.

Zdroj: Statistika&My, ČSÚ, výpočet SZ; průměrná mzda 2025 za druhé čtvrtletí, průměrné ceny 7/2025

Po nástupu komunistů v únoru 1948 se potraviny staly jednou z nejcitlivějších cenových položek. Bylo politicky žádoucí, aby dlouhé roky, a­ v ­některých případech i desetiletí, nerostly ceny. Vedle základních potravin se to týkalo zejména dětského zboží, pevných paliv, ale rovněž průmyslových výrobků.

Lidé tedy měli stále přijatelné ceny, ale stát fakticky prodával toto zboží s velkou ztrátou, když počítal takzvanou zápornou daň z obratu. Ta byla v roce 1980 nejvyšší právě v ­případě potravin, u nichž dosáhla závratných 4,5 miliardy Kčs. Z toho nejvíce režim dotoval maso – 1,8 miliardou.

Ceny stanovoval cenový úřad, velké slovo ale mělo i předsednictvo Ústředního výboru KSČ. Zdražení bylo po celou socialistickou éru dost ožehavou věcí. Režim se bál kritiky a nepokojů. Zdražování se tak obvykle odehrávalo náhle a nečekaně.

Mezi základní potraviny, které dlouhodobé nezdražovaly, patřilo pečivo, maso, mléko, ale i­ pivo, které po deseti letech v roce 1966 zdražilo o 30 haléřů na 1,70 Kčs. „Pivo bylo zařazené do kategorie ‚strategická základní potravina‘, alespoň co se méně stupňové varianty týče,“ uvedl před časem v rozhovoru pro MF Dnes historik Martin Franc, který se specializuje na dějiny stravování a životního stylu.

Zdražování piva, které se mimochodem dělo kvůli inflaci od nepaměti, vyvolávalo předem také za socialismu pochybnosti, jak se to podepíše na konzumentech, respektive na spotřebě tohoto nápoje. „Ano, často byly se zdražováním spojovány obavy o snížení spotřeby piva,“ potvrzuje Martin Franc, který pracuje v Masarykově ústavu a archivu Akademie věd ČR.

V novodobé historii je ale podle něj známa jen jedna událost, která se významně odrazila na větším a trvalejším poklesu spotřeby tohoto nápoje, a to byla měnová reforma v červnu 1953, která způsobila významný pokles životní úrovně obyvatel. „Velmi výrazně se snížila i spotřeba piva, pivovary to tehdy opravdu poznamenalo,“ říká Franc.

Ostatně právě po zrušení přídělového lístkového systému, které bylo v roce 1953 spojeno s měnovou reformou, tvořily podle France ceny potravin největší podíl v domácím rozpočtu – rodiny za ně platily 50 až 60 procent svých příjmů. Pak se ale výdaje postupně snižovaly, takže v roce 1989 tvořily okolo 34 procent.

Tento trend přes uvolnění cen a výrazné zdražení na počátku devadesátých let pokračoval i nadále, takže kolem roku 2000 to bylo přibližně 20 procent. Kvůli inflaci v posledních letech tento podíl vyskočil nad 25 procent, stále je to však výrazně méně než v poválečných letech.

U příležitosti loňského pětatřicátého výročí sametové revoluce udělala vloni společnost XTB s použitím dat Českého statistického úřadu velké srovnání toho, kolik si mohl zákazník koupit v roce 1989 a v roce 2024. Z analýzy vyplynulo, že průměrná mzda stoupla o 1346 procent, tedy na víc než čtrnáctinásobek.

U všech hlavních položek od potravin přes tabák až po benzin s výjimkou konzumního chleba rostl počet kusů či litrů, které lze za průměrnou mzdu pořídit. „Zatímco v roce 1989 stačila průměrná mzda na nákup zhruba 79 kilogramů másla, v roce 2024 bylo možné za průměrnou mzdu koupit 203 kilogramů másla, což je nárůst o 156 procent,“ uvedl pro ČTK analytik XTB Pavel Peterka.

Dodal, že i přes růst cen másla a dalšího potravinářského zboží kvůli inflaci bylo vloni i tak stále možné koupit za průměrné výdělky podstatně více než před sametovou revolucí. Za průměrnou mzdu si Češi mohli ve srovnání s rokem 1989 podle analýzy pořídit o 460 procent více šunky, 3,5krát více vepřové pečeně, více než čtyřnásobek tuzemského rumu a o 183 procent více lahvového piva.

Existuje jediná výjimka, kterou je kmínový chléb. Toho si lidé s průměrnou mzdou mohli 35 let po listopadu 1989 koupit o téměř šest procent méně.

Podle už citovaného historika Martina France mají ovšem tato srovnání jeden zásadní metodologický problém: Před rokem 1989 měly domácnosti vzájemně mnohem podobnější průměrné příjmy, kdežto dnes jsou ve mzdách rozdíly – zhruba dvě třetiny zaměstnanců nedosáhnou na průměr.

Analytik Cyrrusu Vít Hradil zase upozornil, že ceny zboží a služeb před listopadem 1989 neodpovídaly nákladům, šlo o úřední a politické rozhodnutí. „Přesto je evidentní, že v reálném vyjádření za uplynulých 35 let česká populace výrazně zbohatla, což platí o všech příjmových skupinách,“ dodal Hradil.