Tisícovky plavaly v řece. Měnová reforma v roce 1953 okradla chudé i bohaté

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Za normálních okolností by to vypadalo jako výstřednost milionářů. První červnový den roku 1953 však mělo vyhazování bankovek z oken nebo jejich pouštění po řece úplně jiný význam. Milionům lidí došlo, že jim stát pod vedením Komunistické strany Československa sebral prakticky veškeré úspory a k tomu jim ještě zdražil život.

„Nepříjemný zážitek mám z měnové reformy v roce 1953. Protože dědeček s babičkou samozřejmě šetřili, moc neměli, ale nějaké úspory měli. A ty peníze padly… To bylo totální znehodnocení životních úspor. Všechno šlo úplně do háje. Úplně ožebračili lidi. V potoce, v řece plavaly tisícovky, lidé je vyhazovali oknem, protože byly bezcenné,“ vzpomínal po letech pro Paměť národa František Antl z Prostějova.

Šok to byl pro mnohé lidi především proto, že peněžní reforma se připravovala několik měsíců v co největším utajení. Na veřejnost se sice dostávaly indicie, že se něco chystá, ale třeba i někteří ministři ještě v dubnu 1953 neměli o reformě tušení.

Mnozí lidé navíc stále věřili oficiální propagandě. Ostatně ještě 30. května „druhý dělnický prezident“ Antonín Zápotocký uklidňoval veřejnost, že československá měna je pevná a žádná reforma nebude.

Jenže už druhý den oznámil začátek měnové reformy s platností od 1. června předseda vlády Viliam Široký. „Navzdory velkému úsilí vlád nebylo možné plně zabránit další spekulaci kulaků a různých kapitalistických živlů a spekulantů, protože měli v rukách značné prostředky,“ řekl Široký.

Současně uvedl, že československá koruna bude od té chvíle navázána přímo na sovětský rubl. „To je nejpevnější měna na světě, měna země vítězně kráčející k vysokým metám komunismu,“ prohlásil tehdejší premiér.

Ve skutečnosti ale KSČ postupovala nikoli podle třídního, nýbrž podle majetkového klíče. Nejvíce postiženy byly movitější vrstvy, bez ohledu na to, jak si peníze naspořily. „Vláda do značné míry podcenila skutečnost, že nadprůměrné úspory neměla pouze bývalá buržoazie, ale také mnoho průmyslových dělníků a komunistů,“ uvedl před časem Jakub Šlouf z Ústavu pro studium totalitních režimů a autor knihy Praha v červnu 1953.

Mnozí dělníci si v poválečných letech našetřili třeba svou účastí na ideologicky motivované budovatelské práci a četných přesčasech. Podle historika Šloufa si někteří zaměstnanci pražského podniku ČKD Sokolovo při reformě vyměňovali hotovost přesahující 190 tisíc korun – samozřejmě za velmi nevýhodný kurs.

Hotovost byla na vybraných místech směňována v poměru 5:1 do částky 300 korun na osobu, dále pak v nevýhodném poměru 50:1. O něco výhodněji byly přepočítávány vklady ve Státní spořitelně nebo Státní bance. Běžné vklady ve finančních ústavech se převáděly ve vícestupňových intervalech v poměrech 5:1 (částky do pěti tisíc Kčs) až po 30:1 (částky nad 50 tisíc Kčs).

Ve prospěch státu propadly úspory na takzvaných vázaných vkladech, které ale byly zablokovány již v roce 1945. Lidé přišli také o životní pojištění, kam posílali peníze celý život. Reforma se dotkla prakticky všech, také proto, že výrazně zvýšila životní náklady. „Krádež to byla, o tom žádná,“ konstatoval před časem v České televizi Daniel Váňa z Katedry hospodářských dějin Vysoké školy ekonomické v Praze.

Rozhodnutí o měnové reformě padlo na podzim 1952. Důvodem byl fakt, že stát se dostal do velmi těžké ekonomické situace, na pokraj hospodářského krachu – pár let poté, co se KSČ dostala k moci. „Komunisté de facto přiznali, že stát zbankrotoval. Vyřešili to měnovou reformou,“ uvedl Váňa.

Reformu včetně zrušení přídělového lístkového systému (14 let po jeho zavedení německými okupanty) na potraviny a průmyslové zboží vypracovala skupina odborníků vedená Václavem Hůlou ve spolupráci se sovětskými poradci. V rámci utajení se nové bankovky tiskly v Sovětském svazu.

I tak začala být veřejnost nervózní, že se něco chystá. Přispěla k tomu také okolnost, že rodinní příslušníci některých stranických funkcionářů byli viděni při nápadně velkých nákupech. Za podezřelé považovala velká část obyvatel rovněž celostátní plošné vyhlášení výplat záloh na mzdy v polovině května 1953.

„Spekulace o reformě tudíž prosákly na veřejnost a vyvolaly 18. května celostátní vlnu paniky, která se projevovala zejména všeobecnou nákupní horečkou. Během několika málo dnů došlo k úplnému vykoupení zboží ve většině obchodů a ke kolapsu distribuční sítě. Vedení komunistické strany nezbývalo v dané situaci nic jiného, než nechat 25. května zcela uzavřít obchody s volným prodejem zboží a bránit dalšímu rozkladu hospodářství,“ napsal historik Jakub Šlouf ve své knize Praha v červnu 1953.

Měnová reforma tak podle něj byla 30. května vyhlášena v extrémně stresující situaci hmotného nedostatku, uzavřených vyprodaných obchodů a podrážděné populace. Představitelé státu se navíc zdiskreditovali u té části společnosti, která oficiálním informacím doposud věřila, nezapojila se do nákupní horečky, a přišla proto o výraznější část úspor.

Takto velká koncentrace naštvaných obyvatel představovala značné bezpečnostní riziko. To si ostatně uvědomovali i komunističtí představitelé, kteří do pohotovosti uvedli bezpečnostní složky včetně Lidových milicí. Operace dostala krycí název Kulomet.

„Soudruzi příslušníci Lidových milicí, dnes bude v rozhlase a v zítřejším denním tisku zveřejněno usnesení vlády republiky Československé a Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Všichni členové strany, zvláště pak příslušníci Lidových milicí, ozbrojené to pěsti strany, postaví se do bojové pohotovosti za prosazování tohoto usnesení. Zajistěte vzorné provedení všech rozkazů a uložených úkolů! Kupředu, kupředu, zpátky ni krok!“ vyslechli si milicionáři odpoledne 31. května 1953.

Už druhý den poté se po celé zemi začaly objevovat první masové protesty a demonstrace, do nichž se nakonec zapojily desítky tisíc lidí včetně zaměstnanců z asi 120 podniků. Hned 1. června vstoupilo do stávky například několik významných průmyslových podniků v Praze. Dělníci se bouřili proti sociálním důsledkům ohlášené měnové reformy, vyšli z bran továren a připravovali dokonce protestní pochod na Pražský hrad.

Nejbouřlivější průběh měly události v Plzni. Na hlavním náměstí se shromáždily tisíce naštvaných lidí, vesměs dělníků ze Škodovky, tehdy Závodů Vladimíra Iljiče Lenina. Dav vzal útokem budovu krajského soudu i radnici, z jejích oken se na dlažbu poroučely obrazy a busty sovětského diktátora Josifa Stalina, Klementa Gottwalda a dalších pohlavárů.

Jedním z dělníků, který zamířil na plzeňskou radnici, byl i Josef Hájek. „Průvod, který šel ze Škodových závodů, šel kolem naší dílny. Tak jsem se připojil,“ vzpomínal později pro Paměť národa. Dav nakonec dorazil na náměstí Republiky. „Šli jsme na radnici, aby nám vysvětlili, proč byla měnová reforma, když prezident republiky Antonín Zápotocký říkal, že naše měna je pevná.“

Nikdo z představitelů města ale neměl odvahu se s dělníky setkat. A vše se, slovy Josefa Hájka, zvrtlo v politickou demonstraci. „Vzali jsme normální velkou oj od vozu, už nevím, kde se tam vzala. A prorazili jsme vrata do budovy. Vlítli jsme nahoru a začali jsme vyhazovat veškeré obrazy s Gottwaldem a Zápotockým,“ uvedl Hájek.

Část dělníků, kteří skandovali hesla jako „nedáme se okrádat“, zamířila i na krajský soud, chtěla osvobodit politické vězně. I odsud lidé vyhazovali busty státníků, ale také spisy a další věci. Proti demonstrantům nastoupila Lidová milice a další bezpečnostní složky. Po potyčkách zůstalo několik stovek zraněných. Ještě ten samý den večer byl dělnický odpor zlomený.

Pro Josefa Hájka si StB přišla druhý den, nahlásil ho jeho vedoucí. Dostal 18 měsíců, které strávil v lágru Barbora na Jáchymovsku. Odsouzeno bylo několik stovek demonstrantů, okolo dvou set rodin se dokonce muselo z Plzně vystěhovat. Na rozdíl od jiných politických procesů ale nebyly soudy medializovány, protože komunistický režim nechtěl připustit, že proti němu povstali příslušníci dělnické třídy.

„V prvních dnech se o plzeňských protestech neinformovalo vůbec. Později přišel režim s výkladem, že demonstrace začaly jako zčásti oprávněný sociální protest dělníků, protože jim nebyl smysl a obsah reformy řádným způsobem vysvětlen, ale že potom nepokojů zneužili bývalí vykořisťovatelé,“ řekl historik Oldřich Tůma.

Peněžní reforma ale nakonec splnila to, co od ní komunistický režim očekával. V knize Velká peněžní loupež v Československu 1953 s odkazem na tajnou zprávu ze srpna 1953 se píše, že reforma odstranila „státní dluh vzniklý z hospodaření okupantů“, ale i dluh, který vznikl „po revoluci ze schodků rozpočtového hospodaření i důsledky uvolňování vázaných vkladů“.

Finanční ztráty obyvatel však byly enormní. Jen při výměně oběživa to bylo 6,8 miliardy v nové měně, k tomu se ale ještě připočítaly další peníze, takže celkové ztráty údajně překročily neuvěřitelných 14 miliard korun. Navíc byly zrušeny vázané vklady z roku 1945, které se odhadovaly na 80 miliard korun ve staré měně.

Peněžní reforma ovšem měla i mezinárodní rozměr. Stala se totiž jedním z důvodů, proč bylo Československo vyloučeno z Mezinárodního měnového fondu.

Aktualizace: opravili jsme chybu ve jméně druhého dělnického prezidenta z Antonína Novnotného na Antonína Zápotockého.