Drony nestačí a tanky nejsou mrtvé. Jak na Ukrajině bojují ti nejlepší

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Válka na Ukrajině se po neúspěchu ofenziv v letech 2023 a 2024 proměnila. Ruská armáda připravila řadu vlastních opatření (lepší využití dronů, masivní nasazení klouzavých bomb či taktika infiltrací malých skupin), které jí umožňují pomalý, ale stálý postup vpřed. Úspěch je ovšem vykoupen vysokými ztrátami často „jednorázové“ pěchoty, což je model, který je pro západní státy politicky a lidsky nepřijatelný.

V těchto ohledech jsou západní společnosti mnohem bližší Ukrajině (i když i tamní ztráty jsou pro nás v naší současné mírové situaci těžko představitelné). V řadě ohledů představuje pro západní armády tedy ta ukrajinská lepší zdroj zkušeností.

O to cennější je pohled, který nyní nabízí nová detailní zpráva britského královského institutu RUSI (Royal United Services Institute), která zevrubně popisuje, jak si vedou nejlepší ukrajinské jednotky.

Její autor Jack Watling se nesoustředil na průměrné jednotky, jejichž kvalita je na dlouhé frontě nevyhnutelně nerovnoměrná. Místo toho zkoumal koncepty a postupy, které vyvinula a úspěšně používá „podmnožina“ jednotek, která mají na bojišti velmi dobré výsledky.

Jak tedy dnes probíhají úspěšné operace, které dokáží uspět i na bojišti plném dronů, kde se téměř nikdo a nic neschová?

Nejprve je nutné pochopit, proč osvědčené postupy selhaly. Problémem není jen jeden konkrétní typ dronu nebo zbraně. Je to smrtící kombinace dvou faktorů. Prvním je (zdaleka nejen podle Watlinga) fenomén „průhledného bojiště“, kde všudypřítomné bezpilotní prostředky, doplněné o satelitní, elektronické a akustické senzory, prakticky znemožňují utajení. Druhým faktorem je masové rozšíření přesných zbraní na všech úrovních – od levných FPV dronů až po naváděnou dělostřeleckou munici.

Jakmile se dnes útočník pokusí o tradiční manévr – tedy soustředění tanků, obrněných vozidel a pěchoty k průlomu –, obránce jej ve většině případů prakticky okamžitě vidí. Když tedy útočník soustředí síly k útoku na jednu část obrany, může sice získat převahu v počtu mužů či tanků, ale zároveň musí počítat s tím, že obránce rychle dokáže soustředit palebnou sílu: drony, dělostřelectvo, rakety, bomby. Útočník tak o převahu velmi rychle přijde, protože se nevyhne ztrátám.

A i kdyby se podařilo útoku prolomit linii obrany, nastupuje druhý problém: logistika. Síly, které postoupí, mají velmi zranitelný týl. Pro obránce je pak často snazší ničit zásobovací vozidla a cisterny v týlu než pálit na obrněné jednotky v první linii. Útočící jednotky tak rychle „přeběhnou“ své zásobovací trasy, ztratí tempo a dají obránci čas na přeskupení. Zmizela tak klíčová fáze „využití průlomu“, známá z minulých válek.

Elitní ukrajinské jednotky proto nahradily snahu o jeden velký rychlý úder pečlivou a systematickou operací s řadou kroků.

Místo improvizace nastoupil metodický proces. Ukrajinští velitelé, které zpráva cituje, dělí úspěšnou útočnou operaci na úrovni praporu do sedmi jasně definovaných fází. Celá operace obvykle trvá pět až deset dní a odehrává se v prostoru, který ukrajinští velitelé popisují trochu jinak, než bývalo ve vojenství zvykem.

Základní dělení na „frontu“ a „týl“ nestačí. Základem je „kontaktní zóna“, což je obvykle pásmo, kde jsou jednotky obou stran v přímém kontaktu. Mnohem důležitější je ale „střední bojová oblast“. Ta sahá přibližně 30 kilometrů za kontaktní zónu, a právě odtud operují klíčové systémy nepřítele: jeho dělostřelectvo, velitelská stanoviště, týmy operátorů průzkumných dronů a prostředky elektronického boje. Teprve za ní leží „týl“ s rezervami a hlavními logistickými uzly. Cílem útoku proto není jen zákop, ale celý tento komplexní systém.

Úvodní tři fáze takových útoků trvají obvykle 24 až 48 hodin (každá z nich) a soustředí se na pečlivou přípravu bojiště. Prvním krokem je pochopitelně získání informací. Cílem je detailně zmapovat právě onu „střední bojovou oblast“. Je třeba najít pozice děl, systémy protivzdušné obrany, místa startů nepřátelských dronů a jejich piloty, uzly elektronického boje a také trasy, kudy obránci v první linii posílají čerstvé muže a doplňují zásoby.

To se ovšem snadněji řekne, než udělá. Tato fáze sama o sobě představuje komplexní bitvu. Nelze prostě vyslat cenný průzkumný dron, aby byl okamžitě sestřelen. Fáze průzkumu proto zahrnuje systematickou kampaň proti nepřátelské protivzdušné obraně a jejich průzkumným dronům. Teprve když je nepřátelská obrana oslabena, mohou vlastní průzkumné stroje bezpečněji operovat a sbírat údaje o oblastech i za kontaktní zónou.

Jakmile mají útočníci mapu cílů, nastupuje druhá fáze: odříznutí vybraného sektoru od „zbytku světa“. Izolace má dva hlavní pilíře. Prvním jsou údery do zmíněné „střední oblasti“ za kontaktní zónou. Jeho smyslem je systematicky ničit cíle identifikované v první fázi – dělostřelectvo, velitelská stanoviště, rušičky.

Zbraně se používají různé. Zatímco FPV a malé bombardovací drony jsou efektivní proti „měkkým“ cílům (auta, pěchota), proti „tvrdým“ cílům, jako jsou opevněné bunkry nebo chráněné systémy elektronického boje, často nestačí. Chybí jim kinetická energie nebo dostatečně velká nálož. Pro tuto práci se podle zprávy ukazuje jako neocenitelné klasické dělostřelectvo, ideálně s laserově naváděnou municí, která je přesná a odolná vůči rušení.

Druhým pilířem izolace je přerušení logistiky. Bombardovací drony v noci kladou na zásobovací trasy nejen protitankové a protipěchotní miny, ale i obyčejné „ježky“, tedy nástrahy, které ničí pneumatiky vozidel. Cílem bombardování se stávají i samotné cesty, konkrétně jejich povrch, aby pohyb byl pomalejší a obtížnější.

Po tomto „zaminování“ následuje cyklus neustálých hlídek FPV dronů, které ničí jakýkoli pokus o pohyb, včetně pěších zásobovacích týmů. Cílem není zastavit každý pohyb, ale dosáhnout bodu zlomu: zajistit, aby pokus o rotaci či zásobování stál obránce více zdrojů – typicky lidských životů –, než kolik jich na pozici dokáže dostat. Tedy, aby se posilování této části fronty „nevyplácelo“.

Teprve ve chvíli, kdy je cílový sektor slepý, odříznutý od palebné podpory a logisticky „vyhladovělý“, přesouvá se pozornost útočníka na samotné obranné pozice v kontaktní zóně.

Díky detailnímu průzkumu z předchozích dnů by měli mít útočníci přesnou mapu zákopů, velitelských postů, skladů munice a palebných postavení. Následuje systematická likvidace těchto cílů pomocí FPV dronů, malých bombardérů a speciální munice pro ničení odolnějších cílů. Obránci v zákopech jsou nyní sami, bez pomoci a bez možnosti úniku.

Po této několikadenní přípravě, která nepřítele systematicky oslepila a izolovala, nastupují rychlé fáze samotného úderu. Ty se iniciují, jakmile jsou příznivé podmínky – například horší počasí, které omezuje možnosti nasazení nepřátelských dronů.

Čtvrtá fáze se nazývá „fixace“. Jejím cílem je donutit zbývající obránce, aby se neodvažovali opustit své kryty. Toho se dosahuje doslova záplavou FPV dronů. Mnohé z těchto dronů ani nemusí mít cíl nebo nést munici. Jejich trvalá přítomnost nad zákopy stačí k tomu, aby „zmrazila“ situaci na bojišti a donutila obránce zůstávat v úkrytu. Tím je zajištěno, že informace o jejich pozicích, získané v předchozích dnech, se nezmění.

Následuje pátá fáze: „potlačení“. Zatímco je nepřítel „přikovaný“ drony, do blízkosti jeho pozic skrytě infiltrují podpůrné zbraně. Na ukrajinské straně se u dobrých jednotek v této roli stále častěji objevují pozemní roboti (UGV). Stroje vyzbrojené kulomety či granátomety zahájí palbu z nečekaných směrů, aby kryly postupující pěchotu.

Útočník zároveň spouští agresivní elektronický boj (REB), aby zcela oslepil a ohlušil obránce. Toto rušení je ovšem tak silné, že často ztěžuje i nasazení vlastních FPV dronů. Proto se v klíčovém momentu útoku stává paradoxně neocenitelným klasické, neřízené dělostřelectvo a raketomety, jejichž palba není závislá na signálu. Velmi účinné jsou podle velitelů nadzvukové rakety – obránce je totiž neslyší přilétat a nemůže na ně včas reagovat.

Teprve teď, pod ohlušující clonou dělostřelectva, palby z pozemních robotů a pod dohledem FPV dronů (kde je to možné), přichází šestá fáze: „přiblížení a zničení“. Do boje vyráží útočná pěchota. Zpráva zdůrazňuje, že ideálně s přímou podporou tanků a obrněných transportérů.

Obrněná vozidla bývají pro úspěch operace zásadní. Nejen kvůli palebné síle, ale i proto, že dokážou ochránit pěchotu před drony. Správně „vylepšený“ obrněnec vybavený dodatečnou ochranou (klecemi, reaktivním pancířem) dokáže přežít 10 až 15 zásahů FPV drony a přitom zůstat – po patřičné opravě a výměně poškozených částí – provozuschopný.

Samotné čištění protivníkových postavení pak probíhá běžným způsobem: pomocí granátů a ručních zbraní.

Operace ovšem nekončí obsazením zákopu. Pokud je třeba pozici udržet, následuje fáze konsolidace. Útočná jednotka se z dobytých pozic stáhne a nahradí ji čerstvé síly, jejichž úkolem je odrazit obvykle nevyhnutelný protiútok.

Nové jednotky však nemají obsazovat dobyté nepřátelské pozice. Ty jsou totiž nejen poničené, ale především je mívá ruské dělostřelectvo přesně zaměřené. Místo toho si kopou nové defenzivní posty v jejich blízkosti. Materiál na stavbu krytů, munici a zásoby jim mezitím dopravují pozemní roboti (UGV), kteří v noci kyvadlově pendlují na frontu.

Výsledky metodického postupu bývají údajně velmi dobré. Podle velitelů citovaných ve zprávě vedou tyto operace ke ztrátám okolo 5 % v příznivém terénu a 10 % v nepříznivém. To je propastný rozdíl oproti až 50% ztrátám z neúspěšných, špatně naplánovaných útoků. Klíčem je, že celou operaci lze v kterékoli fázi zastavit, pokud se podmínky zhorší, nebo odpor sílí.

Klíčovým ukrajinským problémem podle autorů je, jak tento „recept“ rozšířit do všech jednotek na frontě. Podle autorů je nutné mnohé v ukrajinské armádě změnit, přičemž tou nejnaléhavější komplikací (a znovu nejen podle Watlinga) je nedostatek mužstva. Ukrajina proto nezbytně musí dostat do armády více lidí.

Rusko totiž sází na to, že ukrajinskou armádu jednoduše lidsky vyčerpá a fronta se následně zhroutí. Rozsáhlá mobilizace by Rusku ukázala, že takovým způsobem nemůže vyhrát, a dost možná by Kreml donutila třeba i přistoupit k jednacímu stolu.