Lékař: Můžeme dodržovat zákon, ale doplatí na to pacient

Pracovní podmínky v českých nemocnicích se zlepšily. Extrémní přesčasy nad limit zákoníku práce už rozhodně nejsou tak časté jako dřív. Částečně si lékaři polepšili i finančně. A to díky předloňskému protestu mladých lékařů a navazujícím změnám.

Na druhou stranu se ale nedá říct, že by bylo vše vyřešeno, jak Seznam Zprávy popsaly v nedávném článku. Chybí systémové řešení. Do zákonných limitů se těžko vejdou lékaři na vysoce specializovaných pracovištích – týká se to například transplantací.

„V případě transplantační chirurgie by to znamenalo významné omezení péče. Některé výkony by se nedaly vůbec provádět, nebo jen výjimečně, v omezeném počtu,“ popisuje přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM Jiří Froněk, co by se stalo, kdyby transplantační chirurgové striktně dodržovali zákoník práce.

Na jeho pracovišti se od loňska řeší také konkrétní spor, kdy si transplantační chirurgové stěžovali, že jim mimo jiné nebyly správně propláceny přesčasové hodiny. Po čase se tedy opět setkáváme s Jiřím Froňkem, který popisuje, co se změnilo a s čím se lékaři nyní potýkají.

Je to rok a čtvrt, co jsme naproti sobě seděli a řešili téma přesčasů, které se nedařilo nejen u vás v nemocnici vyřešit tak, aby bylo vše v souladu se zákoníkem práce. Mohou dnes lékaři pracovat zcela podle zákona?

Nemohou. Novela zákoníku práce měla sice velký ohlas, z pohledu oborů, které poskytují vysoce specializovanou péči, ale nedopadla dobře. Pracujeme dále, jak je potřeba ve prospěch pacientů, ale opakovaně a dlouhodobě se ocitáme mimo rámec zákoníku práce. Bohužel nevidím, že by to někdo ze zodpovědných lidí řešil a nejsem si jistý, jestli se do toho vůbec někdo pustí.

Kdybyste to mohl jednoduše vysvětlit, proč se do zákoníku práce nevejdete?

V první řadě k diskuzi o platné novele nebyli přizváni všichni, kteří k tomu měli co říct. Jak jsem se dočetl v médiích, vznikl pak spor mezi lékařskými odbory a ministerstvem, z něhož poté vyplynul kompromis maximálně 416 hodin přesčasů ročně. Odbornosti typu transplantační chirurgie, kardiochirurgie nebo jistě i neurochirurgie a některé další odbornosti, se do tohoto čísla nemohou vejít, respektive ne plošně celé obory, ale týmy, které se věnují superspecializovaným výkonům.

O jaké výkony třeba jde?

U nás může jít o transplantace tenkého střeva nebo třeba transplantace jater u dětí. Takové výkony se provádí v malých počtech ročně. Tím pádem je nemůže provádět velké množství lékařů, protože jejich zkušenost s nimi by byla tak malá, že výsledky by tomu odpovídaly, bohužel nikoliv ve prospěch pacientů.

Zákoník práce jde tak přímo proti nám, protože vejít se do 416 hodin není reálné. A to navíc nemluvím jen o vedoucích lékařích, ale i mladších kolezích. Pokud od nich vyžadujeme určitou erudici, musí u těch složitých výkonů asistovat a tedy i pravidelně sloužit. Naším úkolem je mimo jiné i vychovat další generaci specialistů.

Kdybychom se tedy bavili jen o limitu přesčasů – kolik by jich bylo v případě vysoce specializovaných výkonů potřeba?

Pokud si dobře vzpomínám, tak původní návrh, který byl na stole, mluvil o dvojnásobku, to znamená 832 hodinách. Do tohoto limitu by se podle mě vešla většina lékařů. Můj případ je asi extrémní, já bych potřeboval pravděpodobně trojnásobek. Ale to není žádné přání. Chybí nám prostě řešení, které by legalizovalo naši práci. Pakliže dnes nabízíme pacientům nějaké chirurgické nebo transplantační výkony, tak je asi nepředstavitelné, že s nimi přestaneme, protože vešel v platnost upravený zákoník práce.

Jak by to tedy vypadalo, kdybyste striktně dodržovali zákoník práce?

V případě transplantační chirurgie by to znamenalo významné omezení péče. Některé výkony by se nedaly vůbec provádět, nebo jen výjimečně, v omezeném počtu. Za předpokladu, že bude mít náhodou nějaký lékař volnou kapacitu. Příkladem mohou být operace, které už jsem zmínil – transplantace tenkého střeva nebo jater u dětí, transplantace technikou split, tedy málo četné výkony, příkladů by se ale dalo uvést více.

Tohle je ale jen přímý dopad na pacienty ve smyslu počtu výkonů. Druhým důsledkem by bylo, že významně klesne erudice lékařů, protože se k některým výkonům dostanou jen výjimečně nebo méně často než dosud. V průběhu roku překročí limit 416 hodin prakticky všichni lékaři kliniky, někteří dříve, někteří později. V důsledku se tedy problém týká všech transplantací, nejen těch nejsložitějších.

Zase ale, Česko není přeci tak výjimečná země, že bychom se nemohli inspirovat nějakou praxí ze zahraničí…

Řešení je samozřejmě několik. My jsme dokonce s kolegy absolvovali loni v červnu jednání s panem ministrem, kde bohužel konstatoval, že situace nemá řešení. Pak jsme mu ještě psali, stejně tak, pokud si dobře vzpomínám, i kolegové z kardiochirurgie. A to vždy ve smyslu, že chceme pracovat dál, ale ne mimo rámec zákoníku práce. Bohužel na to už žádná odpověď nepřišla. Stejně tak jsme několikrát vedli jednání s vedením IKEM. Psal jsem opakovaně paní ředitelce, navrhoval možná řešení. Ale bez úspěchu.

Jaká řešení přichází za vás v úvahu?

Jedním z možných řešení je navýšení limitu pro přesčasovou práci, současně s výjimkou pro některé specializace. Dalším možným a elegantním řešením by bylo zavedení smluvních platů. Dokonce už jsme návrh v IKEMu v roce 2013 připravovali, ale tehdejší vládní garniturou byl nakonec shozen ze stolu.

Já sám jsem smluvní plat ve Velké Británii měl, takže vím velmi dobře, jak to vypadá. Zkrátka v rámci takového kontraktu se dohodne nemocnice s lékařem na řadě aktivit, které pak nejsou vykazovány jako práce přesčas. Další variantou řešení je souběh kontraktů. Každá smlouva s sebou nese nárok na další objem přesčasových hodin. Tak se to například řeší v Německu nebo Belgii.

Lékař má například v zahraničí kontrakt v univerzitní nemocnici jako lékař i jako učitel a zároveň částečný úvazek i v nemocnicích, které mu referují pacienty. A pozor, nejde o peníze, odměna vázaná na kontrakt může být jen symbolická, zásadní je vznik smluvního vztahu, nejenom z pohledu zákoníku práce, ale i třeba ochrany osobních údajů, pokud jde o nahlížení do zdravotní dokumentace. Vedl jsem diskuze s řadou kolegů ze zahraničí. Zarážející je, že v jiných zemích EU problémy s přesčasy kolegy nepálí, respektive vůbec je nemusí řešit.

Reálně jste ale jako lékaři momentálně na hraně, a spíš tedy za hranou zákoníku práce. Jaké to má pro vás důsledky?

Ta situace je strašně nepříjemná pro každého. Když to vezmu na sebe, tak zaprvé cokoliv se stane ve smyslu medicínského neúspěchu, může být kdykoliv použito proti mně. Vedení nemocnice, a teď nejde jenom o IKEM, ale obecně, může říct, že už jsem byl dávno „vysloužený“ a neměl jsem tudíž na pracovišti co dělat. V tu chvíli má problém Jiří Froněk a všichni si nad tím umyjí ruce.

Zadruhé vedení nemocnic se vcelku logicky obávají kontrol ze strany inspekce práce, a tak vznikají různé vnitřní předpisy, že za dodržování zákoníku práce je odpovědný přednosta, respektive vedoucí pracovník kliniky. Čili až přijde kontrola, řekne se, že za to může Froněk, vyhodíme ho, a nebude se to opakovat. A zase bude na chvíli klid.

Zároveň chci ale zdůraznit, že ten problém neleží v IKEMu, nemůže za něj ani žádná jiná nemocnice. Špatně je nastavený celý systém.

Přitom z laického pohledu to může vypadat, že se všechno opravdu podařilo vyřešit po protestech lékařů z předloňska. Proč se o tom více nemluví?

Celá problematika práce, služeb a přesčasů ve zdravotnictví je opravdu složitá. Troufám si proto odhadnout, že většina lékařů se nevyzná ani ve své vlastní výplatní pásce. Takže jsem přesvědčený, že nemalá část nemocnic opravdu zase vykazuje jen to, co se vykazovat má, ale problém trvá. Bohužel to pak vypadá, že ten problém je méně palčivý, než odpovídá skutečnosti.

Já sám jsem se pokoušel s pomocí právníků a ekonomů do toho co nejvíce proniknout, protože jsme tady na klinice měli situaci s 24 žalobami na neproplácení přesčasů, ale neodvažuji se říct, že by se mi to dokonale povedlo.

Jak tyto spory dopadly?

Já jsem byl tedy vedením nemocnice držen stranou od těch sporů, byť jsem žádal, abych u toho alespoň nějakým způsobem mohl být. Minimálně proto, abych věděl, jak se věci mají. Pokud mám správné informace, tak většina sporů byla vyřešena smírem. Z dlužných částek byla tedy uhrazena pouze část.

Apeloval byste na novou vládu, aby přišla s definitivním řešením přesčasů ve zdravotnictví?

Rozhodně. Řešení nutně potřebujeme. A teď nemluvím za Jiřího Froňka, transplantační chirurgii nebo vedení IKEM, ale možná za velkou část českých nemocnic. A nejen kvůli současné situaci, ale i budoucnosti. Obávám se, že hrubě demotivujeme nastupující generaci lékařů. Přitom chtějí pracovat, chtějí se něco naučit, ale podívejme se, jak nejistý a složitý je jejich postup k atestaci. A když k tomu přidáme složitosti dané zákoníkem práce, tak se nedivme, že pak klidně odchází, třeba i do zahraničí.