Recenze: Hvězda, nebo psychopat? Vaculík v novém seriálu hledá dno české krimi

Začíná to jako obvykle mrtvolou. Čtyřdílná krimi série Noční operatér, kterou lze od pátku vidět ve videotéce Prima+, už názvem jasně říká, kdo bude ve středu pozornosti diváků i vyšetřovatelů. Lukáš Vaculík coby špičkový kardiochirurg a primář jedné z pražských nemocnic Vojtěch Hart je hvězdou svého oboru. Jeden kriminalista však nabude podezření, že po nocích Hart operuje i jinde než na sále. A věci rychle naberou spád.

Stačí, že Hart byl v kontaktu s jednou z obětí krátce před její smrtí, navíc se jednalo o kolegyni, s níž měl neshody. Mladý vyšetřovatel v podání Ondřeje Rychlého obejde nadřízené a zařídí, aby byl chirurg vzat do vazby, neboť přece existují důkazy, že zavraždil i předchozích několik žen. Během noci, kdy došlo k poslední vraždě, navíc Hart srazil srnce a utrpěl úraz, který zapříčinil ztrátu paměti. Kriminalistům tedy s detaily, co se té noci stalo, nemůže nijak pomoci. Nebo snad nechce?

Je vidět, že autorky Jitka a Kateřina Bártů viděly nějaké ty zahraniční kriminální minisérie – ostatně obě studovaly film v Los Angeles. A pokoušejí se natočit ambivalentní krimi, v níž má být Vaculík záhadnou postavou typu Hugha Granta ze seriálu Mělas to vědět. Problém je jediný – vůbec se to nepovedlo.

Novinka důsledně dodržuje prokletí českých kriminálek, že se v nich často ani trochu nevyšetřuje. Ondřej Rychlý v roli ambiciózního detektiva jen každých pět minut opakuje, že přece má evidentní důkazy. A pak se po nekonečném natahování odhalí, že na místě byl nalezený skalpel a Hart všechny ženy znal. Tolik k pokusu o postupné dávkování informací divákům a vykreslení uvěřitelných kriminalistických postupů.

Místo nich Noční operatér nenabízí vůbec nic jiného. Například tu až podivuhodně absentují postavy. Všichni protagonisté oscilují na ose mezi „jsou nám úplně jedno“ po „lehce či víc nás otravují“. Těžko říct, zda herecky rozpačitý Rychlý má být vnímán jako horlivý vyšetřovatel, či nadutý neschopa, protivný je rozhodně. Bohužel to platí takřka o komkoli.

Noční operatér v tomto pohledu působí až exploatačně. Snaží se vyvolat pocit, že ve světě, kde se odehrává, nic nefunguje. Veškeré instituce vykresluje jako místa, kde pracují vesměs neschopní lidé – ať už u policie, ve vězení, škole, či nemocnici. Samozřejmě s výjimkou hvězdného operatéra, který je ovšem možná psychopatem a sériovým vrahem.

Jenže jakoukoli šťávu exploatačního braku, jenž by alespoň dokázal působit na emoce a přinášel nějaká provinilá potěšení, seriál postrádá.

Nechtěně komický je už způsob, jak se události propojují a hrdinové dávají dohromady. Třeba Elizaveta Maximová hraje bývalou Hartovu pacientku, která mu vděčí za život a přichází za ním, neboť jde opět o život – tentokrát jejího potomka, hrdinka je v rizikovém těhotenství. Dorazí však ve chvíli, kdy lékaře odvádí policie. Naštěstí dotyčná pracuje jako právnička, a tak se rozhodne, že ho ze všeho „vyseká“.

I když se tu objevují skvělí herci jako Maximová nebo její partner v podání Petra Uhlíka, nemají moc co hrát. A vysloveně trestuhodné je, že se musí vyskytovat v jedné scéně s televizními rutinéry typu Dany Morávkové.

První dvě epizody tak nabízejí jen přehlídku špatných tvůrčích rozhodnutí. Nefunkční je už jádro zápletky. Existuje asi nenulová šance, že postava Lukáše Vaculíka bude psychopat, který na místě vraždy nechává vodítko v podobě skalpelu.

Hra na to, zda je obětí, či skrytou zrůdou, vyznívá zcela neuspokojivě. Sám hrdina je jen prázdnou nádobou, která nám nedává důvody k sympatiím ani opovržení.

V pozadí se sice rozehrávají machinace v nemocnici naznačující, že by vše mohlo mít jakýsi mocensko-politický motiv. Bohužel se však v půlce zdá, že po nabídnutí dalších dvou možných podezřelých bude vrahem úplně jiná postava.

Možná ne, možná tvůrci překvapí nějakým zvratem. Ale jen těžko si představit, že by odhalení kteréhokoli z podezřelých mohlo vést ke zdařilému finále.

Přitom také u nás existují strhující kriminálky z nemocničního prostředí, především trojdílné Podezření režiséra Michala Blaška a scenáristy Štěpána Hulíka, které rozehrálo komplikovanou partii, v níž nešlo ani tak o usvědčení pachatele, jako spíše o sledování komplikovaných společenských i rodinných vztahů a kladení neméně složitých etických otázek.

Noční operatér oproti tomu nejen neumí obsadit herce proti typu či si pohrávat s diváckými očekáváními. On bohužel nezvládne postavy ani načrtnout a očekávání vyvolat. Prozatím se nachází na pomyslném dně žánru. Jen obtížně si lze představit, že ve druhé půli zamíří na hladinu.