Maminko, zastřelí mě. Za vztah s Gabčíkem zaplatila Anna Malinová životem

Když se Josef Gabčík po atentátu na Heydricha, který provedl s Janem Kubišem, skrýval v Praze, využil k tomu i byt Anny Malinové. Mezi oběma mladými lidmi vzniklo silné citové pouto. Ani jeden z nich se ale konce války a osvobození nedočkal.

Gabčík 18. června 1942 spáchal spolu s dalšími parašutisty sebevraždu v kryptě kostela Cyrila a Metoděje, Malinovou popravili nacisté v koncentračním táboře Mauthausen o pár měsíců později – 24. října. Jak se ale oba seznámili?

Podle oficiální verze se tak stalo počátkem ledna 1942 v jedné pražské tramvaji, když se Anna vracela domů z práce. Tak to ostatně i sama vypověděla při výslechu po svém zatčení a následně při „soudním přelíčení s přechovávači vrahů SS-Obergruppenführera Heydricha“.

A také v dobových novinách – Národních listech – se počátkem září 1942 psalo: „Malinová vypráví, jak se seznámila s ‚prvním‘ atentátníkem, když jela pouliční drahou v Praze. Jela z práce. Mladý, plavovlasý muž, představil se jí jako Zdeněk Vyskočil. Teprve později se od něho dozvěděla, že jeho pravé jméno je Josef Gabčík.“

Vztah Gabčíka a Malinové popisuje rovněž závěrečná zpráva vyšetřovací komise Heinze Pannwitze o atentátu na Heydricha vypracovaná pro Adolfa Hitlera. Podle dokumentu „navázal Josef Gabčík známost s mladou vdovou Annou Malinovou a mezi oběma vznikl velmi rychle intimní vztah, který vedl k tomu, že Gabčík u ní delší čas bydlel a alespoň některé dny a noci v týdnu se u ní zdržoval“.

Ale bylo tomu skutečně tak? Příběh Anny Malinové podrobně popsala před pár lety ve své bakalářské práci Veronika Bulínová, studentka Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. A dochází k možnosti, že si Malinová příběh o náhodném setkání v tramvaji vymyslela.

Důvod? Aby neohrozila další členy protinacistického odboje a působila pouze jako „obyčejná“ milenka parašutisty. Která z variant je pravděpodobnější?

Anna Malinová se narodila jako Anna Komárková 19. května 1914 v obci Stříbrné Hory (dnes část města Nalžovské Hory) v jihozápadních Čechách. Pocházela z velmi početné rodiny – měla deset sourozenců. Její otec totiž ovdověl a posléze se znovu oženil.

V září roku 1931 se Anna ve svých 17 letech přestěhovala do Prahy za svou kamarádkou Marií Maršálkovou, s níž se znala ze Stříbrných Hor, a začala pracovat jako služebná. O několik let později se seznámila s Milanem Malinou, kterého si v květnu 1937 vzala. O dva roky později, v březnu 1939, se jim narodila dcera Alena.

Na začátku roku 1941 se její manžel začal léčit se schizofrenií, lékaři mu nasadili novou formu léčby, takzvanými inzulinovými šoky. V osmdesátých letech 20. století ale byla tato léčba zrušena kvůli četným nežádoucím účinkům. Na ně doplatil i Malina, který zemřel v dubnu 1941 na epileptiformní záchvaty po inzulinové hypoglykémii.

„Po smrti manžela byla Anna Malinová nucena si najít práci v kartonážním závodě firmy K. Reicha v Kartouzské ulici na Smíchově. Právě toto rozhodnutí ji nejspíš zavedlo k domácímu odboji a Gabčíkovi,“ uvádí se v bakalářské práci.

S největší pravděpodobností se v novém zaměstnání seznámila s Ludmilou Soukupovou, rozenou Kovárníkovou, a s její sestrou. Důležité je, že sestry Kovárníkovy bydlely v dětství blízko Dolních Vilémovic, kde se narodil Jan Kubiš.

A právě přes sestry Kovárníkovy se Anna dostala k odboji. Že její nové kamarádky vykonávaly protinacistickou činnost, doložil odbojář František Šafařík, který přežil válku. Po osvobození vypověděl, že děvčatům nechával v jejich okně v Letenské ulici zprávy o Heydrichově přítomnosti na Pražském hradě.

Tuto verzi dokládá i svědectví Aleny Voštové, dcery Anny Malinové: „Maminka měla v Praze dvě kamarádky, Ludmilu Soukupovou a její sestru Marii Kovárníkovou. Jejich prostřednictvím se seznámila s parašutisty Kubišem a Gabčíkem.“

O jejím odhodlání zapojit se do odboje nepřímo vypovídá i starší krátký zápis v jejím deníku, kam si Anna napsala: „Svoboda je dobrá věc, není pro ni na světě klec.“

Co všechno Malinová v rámci protinacistického odboje vykonávala, není doloženo žádnými písemnými dokumenty, jedinou výjimkou je už citovaná Pannwitzova zpráva o atentátu na Heydricha. Je ale velmi pravděpodobné, že se neomezila na předávání zpráv o přítomnosti zastupujícího říšského protektora v Praze. Právě Pannwitzovou zprávou je doloženo, že Malinová poskytovala úkryt Gabčíkovi nejen před atentátem, ale i po něm.

Společně s Kovárníkovou nejspíš také doprovázely parašutisty tam, kam bylo potřeba, čímž jim poskytovaly účinné krytí – dva muži v doprovodu mladých žen nebyli tak nápadní. Je možné, že s nimi chodily také prozkoumávat terén v pražské Libni, kde parašutisté koncem května 1942 na Heydricha zaútočili.

V Pannwitzově zprávě se také píše: „Věděla, že když u ní spával, dával si vždy pod polštář nabitou pistoli. Viděla také bomby, které měl Gabčík několikrát v aktovce u sebe, a ptala se ho na účel těchto věcí. Malinová si tehdy hned myslela, že jde o bomby, prý si s tím však nedělala hlavu.“

Tento zápis může podle autorky bakalářské práce Veroniky Bulínové působit lehce naivně, jako by s atentátem neměla nic společného. „Víme ale, že to byla nejspíš právě ona, kdo postupně přenesl bomby a zbraně použité při atentátu do bytu Frolíkových,“ uvádí se v bakalářské práci.

Oldřich Frolík se staral o zbraně a munici parašutistů, spolu s manželkou Barborou jim zajišťovali i úkryt. Gestapo u nich pak našlo pět pistolí, munici, zásobníky a opěrku k britskému samopalu Sten Gun. Oběma se sice podařilo uprchnout, ukrývali se, ale nakonec byli dopadeni a koncem ledna 1943 popraveni v Mauthausenu.

Podle Pannwitzovy zprávy byl mezi Annou Malinovou a Josefem Gabčíkem intimní vztah, podle všeho byl mnohem hlubší, citový. Nejenže byl parašutista u Anny v jejím pankráckém bytě dva dny před atentátem, ale také tam dorazil dva dny po něm. Nakonec v bytě pobýval od 28. května do 1. června, kdy už byli všichni parašutisté v kryptě.

„Musel tedy poslechnout rozkazy a dostavit se do kostela také. Zda se Gabčík za Annou Malinovou zastavil i během pobytu v kryptě, prokázané není. Vzhledem k jejich pohybu po Praze to ale nemůžeme vyloučit. Malinová sice při soudním přelíčení vypověděla, že jí Gabčík 1. června řekl, že přijde později a poté už ho nespatřila, ale je jasné, že by nebylo chytré tvrdit, že se s ním ještě poté viděla,“ konstatuje se v bakalářské práci.

Anna Malinová se spolu se sestrami Kovárníkovými chtěly před německými vyšetřovateli prezentovat jako pouhé „milenky atentátníků“, které o ničem nevěděly a nebyly do akce vůbec zapojeny. Doufaly, že tím zachrání život mnoha dalším, ale i sobě. Tuto „nálepku“ se také dívkám nasadit povedlo. Podle všeho se také mezi Marií Kovárníkovou a Janem Kubišem rozvinul hlubší vztah.

Pro Annu Malinovou si přišlo gestapo už 23. června 1942, tedy jen pár dní po smrti parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje. Dodnes není jasné, kdo Annu Malinovou nacistům udal.

Možné je, že to byl nějaký její soused, který viděl, jak Gabčík chodil za Malinovou. „A ačkoli se v Čechách udávalo méně než v jiných zemích, i přesto se to dělo,“ konstatuje bakalářská práce.

Anna Malinová byla v září 1942 převezena z pankrácké věznice do Malé pevnosti v Terezíně a v říjnu do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku. To už bylo rozhodnuto o její popravě. O rozsudku stanného soudu sice Malinová nebyla oficiálně informovaná (stejně jako ostatní), ale co ji čeká, si moc dobře uvědomovala.

Už 19. září napsala osmadvacetiletá Anna vzkaz své matce na rodnou Šumavu, v němž mimo jiné žádala o zaslání fotografie dcery Aleny: „Moji nejdražší, zasílám vám srdečné pozdravy. Maminko, zastřelí mě…“

Dne 24. října 1942 po osmé ranní byli čeští vlastenci včetně Malinové přiváděni na „lékařskou prohlídku“. Po zhruba dvou minutách přistupovali k výškoměru, za nímž se ale skrýval střelec, který je střílel do týla. Anna Malinová přistoupila k výškoměru přesně v 10 hodin a 48 minut. V ten den bylo popraveno 135 žen a 127 mužů, kteří se postavili nacistické okupaci.