Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Prezident Petr Pavel stylově na 17. listopadu v Českém rozhlase prohlásil, že by také předsedu hnutí ANO Andreje Babiše nemusel jmenovat premiérem, pokud se nadále bude zdráhat vysvětlit veřejnosti řešení svého střetu zájmů politika a byznysmena. A ať hnutí ANO v takovém případě navrhne někoho jiného. Končí tak měsíc ofenzívy šarmu, kdy poražený z prezidentského klání nazýval toho druhého uctivě „panem prezidentem“ a hlava státu se šikovně vyhýbala všem otázkám, co si o vítězi voleb vlastně myslí. Tancování v ringu je u konce a jde se na to.
Zastánci prezidenta a končících vládních stran tleskají: To je ono! Prezident si může jmenovat premiérem, koho chce, jen ať dá Babišovi za vyučenou! Paradoxně jsou současní obhájci požadavků hlavy státu na předsedu ANO titíž, kteří tak moc kritizovali svévoli předchozího prezidenta Miloše Zemana, když si vybíral či blokoval jmenování členů vlády, předvolával si je na pohovory a kladl si různé dodatečné požadavky.
Na Hradě jsou však o poznání smutnější. Dobře věděli, že nejlepší cesta k alespoň trochu slušné vládě, která nebude dělat ostudu ve světě, je klidné zákulisní jednání s Babišem. Ten se však cítí nyní již natolik silný, že celkem zjevně kašle na požadavky Hradu. Petr Pavel tak musí střet přenést na veřejnost. A nepochybně je právem trochu naštvaný. Během měsíce mu mohly demokratické strany v jeho těžké misi pomoci. Místo toho si vybraly pomoc Babišovi a vše nechaly na prezidentovi.
Petr Pavel zvolil po sněmovních volbách tu nejlepší možnou strategii: nechtěl, aby jeho konání bylo připodobňováno k mimoústavním excesům předchozích prezidentů a rychle uznal nárok zjevného vítěze voleb na post premiéra. Vedle toho ale sestavil poměrně tlusté portfolio požadavků, které chtěl podsunout novému premiérovi a jeho radikálním koaličním partnerům: garanci zahraniční a bezpečnostní politiky, navyšování obranných výdajů, ochranu justice, médií veřejné služby, občanské společnosti a mnohé další.
Babiš zprvu signalizoval, že je ochoten o lecčem vyjednávat. Když se Tomio Okamura pustil do policejního prezidenta, SPD obratem ztratilo šanci mít větší slovo na Ministerstvu vnitra. Nicméně postupem času předseda ANO pochopil, že jeho dosti radikální koalice s SPD a Motoristy nebude od prvního povolebního dne pod tlakem stran, které prohrály, ale že naopak demokratické strany mu budou pomáhat co nejrychleji převzít moc. A v té chvíli se možnosti prezidenta čehokoliv docílit smrskly na minimum.
Andrej Babiš asi dosud nevěří, jak snadno se mu povedlo zvolit radikála Tomia Okamuru do funkce předsedy Poslanecké sněmovny. Demokratické strany měly nepochybně několik týdnů bubnovat, že podpoří do čela Sněmovny kohokoliv z ANO, jen ať to není extrémista z SPD. Mnozí liberálnější poslanci ANO by se tak dostali minimálně pod mediální tlak, proč volí raději extrémistu než člena vlastního klubu. Ale demokraté vybrali jednoho ze svých a ten si došel pro jasnou prohru. Koalice ANO, SPD a Motoristů se jen utužila.
Jedním z nejproblematičtějších jmen v možném kabinetu je poslanec Motoristů Filip Turek, který by rád post ministra zahraničí. Skandály stíhaný milovník spíše hnědého, než černého humoru už byl na chvíli ze hry. Babiš ale najednou vidí, jak nevole vůči Turkovi zas uvadá, poslanci STAN a ODS ho dokonce podpořili na pozici místopředsedy zahraničního sněmovního výboru. Turek se tak zase vrátil do Babišovy ministerské hry a možný budoucí premiér jeho jméno nejspíše donese na Hrad, ať se jeho blokací vyčerpá prezident.
Naprosto nepochopitelný byl i původní záměr Petra Fialy co nejrychleji položit vládu a předat ji Andreji Babišovi. Pravděpodobně tomu tak bylo, protože se vládě nechtělo ve Sněmovně obhajovat nereálný návrh státního rozpočtu. Jenže to opět podráželo nohy prezidentovi, který potřeboval čas, aby Babiše alespoň trochu umírnil.
O Česko už asi nejde
Babiš je zkrátka na koni. Pochopil, že strany končící vládní koalice se nepochopitelně rozhodly mu pomáhat a místo snižování ceny extrémistů na politickém trhu chtějí naopak jeho co nejrychlejší nástup v co nejradikálnější sestavě. Přesně dle zcela chybné a vůči Česku velmi sobecké logiky končícího premiéra Fialy, který před volbami otevřeně prohlásil, že když nedostane od voličů karty, jaké požaduje, tak prostě řekne, že tohle nehraje.
A tak předseda ANO prezidentovi přichystal finální léčku: tak jako tak bude muset zveřejnit své řešení střetu zájmů, ale donutil nyní prezidenta, aby na toto téma vyplýtval veškerou svou energii a vzal si na pomoc veřejnost. Pokud Petr Pavel opravdu nechce jít ve stopách ústavního kverulanta Miloše Zemana, tak můžeme doufat, že ještě sebere sílu na pověření premiéra vedením Ministerstva zahraničí, aby tam nebyla osoba, která nám dělá ostudu. Ale kdo ví, možná už ani to nezvládne, když údajní demokraté volbou Filipa Turka do čela zmíněného sněmovního výboru Česku vzkazují, že se na reprezentaci země tento radikál vlastně hodí.
Na mnoha místech ještě visí předvolební billboardy „Teď jde o Česko!“ Možná by tam mohl někdo dolepit větu „…ale jen prezidentovi“. Bylo by to pak přesnější.
