Komik z Netflixu míří do Prahy. Všechny vtipy má ozkoušené v hospodách

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Co se týče věty, že dnes už nemůžeme nic říct - nesmysl. Říkám toho mnohem víc než kdy dřív,“ deklaruje Jim Jefferies, jeden z nejúspěšnějších komiků současnosti, který 9. prosince vystoupí v pražském Kongresovém centru.

Z koho nebo z čeho si bude utahovat v nové show nazvané Tesařův syn, moc neprozrazuje. Důležité pro něj je, aby se publikum na chvíli uvolnilo. Jestli k tomu pomohou vtipy o umělé inteligenci, nebo o vlastní ženě, je druhořadé. Jefferies ale dodržuje jednoduché pravidlo: pokud pronesete vtip na adresu druhých, musíte být schopni říct jim ho také do očí. „Pokud to nedokážete, neříkejte to,“ vysvětluje australský komik. V rozhovoru pro Seznam Zprávy natočeném přes internet se rozpovídal také o svobodě slova v humoru. „Každá generace má svoje ‚tohle už člověk nesmí říkat.‘ A přitom všichni pořád mluvíme,“ dodává.

Ve svém posledním stand-upu, který je k vidění na Netflixu pod názvem High & Dry, si děláte legraci z koal. Při nedávných požárech v Austrálii si toho dost vytrpěly, ale vy je nešetříte. Má první otázka je jasná. Jak se teď daří koalám?

V divočině jsem koalu viděl naposledy, když mi bylo zhruba dvanáct let. Takže se jim asi příliš dobře nedaří. A ty, které jsem viděl v zoo, většinou vyspávaly. Doufám, že se po těch nedávných požárech dávají dohromady.

V jednom stand-upu jste vtipkoval, že si koaly zaslouží zemřít. Proč je nesnášíte?

Není to tak, že bych koaly nesnášel. Na pódiu mluvím o spoustě různých lidí, skupinách, zvířatech a také o své ženě. Neznamená to, že všechny tyhle lidi nebo živočichy nesnáším. Rozčilují mě prostě v ten konkrétní moment. Myslím, že to je podstata stand-upu: být pobouřený z věcí, které by vás pobuřovat neměly.

Nakolik je stand-up herecká role a jak moc při něm můžete být upřímný?

Samozřejmě, že je to hlavně show. Máte mikrofon, stojíte na pódiu před lidmi, děláte věci, které byste v běžném životě nedělal. Ale chápu, na co se ptáte. Řekl bych, že poměr doby, kdy jsem upřímný, a kdy jsem prostě v roli, je tak padesát na padesát. A hlavní je vždycky jediné: rozesmát co nejvíc lidí. Pokud to znamená, že musím být trochu pobuřující, asi nejsem proti.

Není to nebezpečné?

Ano. Proto nerad dávám tištěné rozhovory. Čtenář nepozná, jakou mám intonaci, když vám říkám něco vtipného, takže samozřejmě, že je to nebezpečné. Jako komik v éře sociálních sítí musíte počítat s tím, že vás polovina světa bude nesnášet. Říkáte nahlas každý napůl hotový názor, který máte na svět kolem sebe, jen abyste lidi rozesmál. Někoho přitom šokujete, urazíte, nebo přimějete k tomu, aby vás nesnášel. Ale zároveň je tu vždycky část lidí, která vás milujete. Pro ně to celé děláte.

Jak tedy vyhodnocujete, kdy už při vystoupení příliš riskujete?

To už dávno nedělám. Dělával jsem to, když jsem byl mladší. Myslím, že strategie, jak se vyhnout cancelování, je říct tolik kontroverzních věcí, až vaši nepřátelé nevědí, kterou z nich vlastně vybrat. Zároveň je to jednoduché: pokud to, co říkáte, není naplněno nenávistí, budete v pohodě. Lidi se přes to přenesou. Udělal jsem si víc legrace ze sebe a ze svých blízkých než z kohokoli jiného na světě. A má rodina mě stále miluje. Takže nemám strach.

Míváte ještě před vystoupením trému?

Vůbec ne. Snad jen před hostováním v televizní talk show, protože nikdy nevím, na co se mě zeptají, a mám jen jeden pokus. Nebo když hraju ve filmu, tam jsem nervoznější, protože nechci nic pokazit. Stand-upů mám ale za sebou přes tři tisíce. Je to pro mě přirozenost. Dřív jsem býval nervózní, když byla v publiku moje matka. Ale ta už nežije.

To mě mrzí. Ale proč jste se před ní bál vystupovat?

Ze stejného důvodu, proč jsem se v pubertě bál přijít pozdě domů. Moje máma byla přísná žena. Vám by nevadilo dělat před mámou vtipy o tom, že jste bral drogy a měl sex? Asi ne, co? Když je v publiku vaše máma, je úplně jedno, že jsou tam další tři tisíce lidí.

Nejnebezpečnější je nakonec dělat si legraci z lidí, které dobře znáte.

Přesně. Píšu teď autobiografii. Nebojím se toho, co si o ní pomyslí veřejnost, ale toho, co řeknou kamarádi a rodina. Ti jsou důležití. Podrží mě, když to potřebuju, utěší mě, když jsem smutný. To pro mě veřejnost neudělá. Proto je zásadní, co si o mně pomyslí mí blízcí.

Ve speciálu High & Dry komentujete také woke tendence. Vadí vám jako komikovi?

Z woke je dneska divné slovo. Nikdy jsem neměl pocit, že patřím politicky nalevo nebo napravo. Pro pravičáky jsem moc levičák, pro levici jsem zase moc vulgární, moc „pigs“, jak se u nás říká. Nikam nepasuju. Zavtipkuji o zbraních, tak mě lidi na levici milují, v dalším speciálu odříkám misogynní vtipy a levici zklamu.

Woke původně symbolizovalo hezké věci. Třeba že člověk by měl být vnímavý k ostatním a k tomu, čím si procházejí. To je dobrá myšlenka. Jenže část levice to přepálila a pravice si začala říkat: „Já chci mít také právo říkat rasistické nadávky. Proč vlastně nemůžu?“

Dřív bylo v kurzu být woke, dnes je moderní říkat „nejsem woke“. Přitom existuje ideální střed. Můžete být citlivý k druhým a zároveň brutálně urážlivý na pódiu. Přece si jenom děláme srandu, ne? Nikdy jsem nepochopil, proč když komik mluví určitým způsobem na pódiu, hned řešíme, zda je, či není woke. Proč vůbec komiky bereme vážně? Pořád vám říkáme, že si děláme legraci.

Na druhou stranu komici také říkají: „Dneska už nemůžeme nic říct.“ Neberou si to také moc osobně?

Můžete říct skoro všechno. Moje pravidlo je, že čím riskantnější vtip přednesete, tím větší salvu smíchu musíte vyvolat. Když řeknete něco fakt šíleného, musí následovat obrovský smích.

A co se týče věty, že dnes už nemůžeme nic říct - nesmysl. Říkám toho mnohem víc než kdy dřív.

Jak to?

Lidi se na komiky zlobili vždycky. Jen dřív neměli možnost napsat komentář pod každý vtip. Nebyly sociální sítě, kde by se každý vtip probíral jednotlivě, kde by se řešilo, jestli je „v pořádku“. My komici jsme řekli fór, pár lidí si na nás po show počkalo u šatny a tím to skončilo. Dneska se to probírá donekonečna.

A také si pamatuju tátu, který, když jsem byl malý kluk, říkal kamarádům: „Dneska už člověk nesmí nic říct.“ Nebyl internet, nebyly sociální sítě, jen ten pocit. Každá generace má svoje „tohle už člověk nesmí říkat.“ A přitom všichni pořád mluvíme. Víte co? Vlastně mám pocit, že toho lidi říkají až moc.

Tohle je obvyklá otázka, kterou novináři komikům pokládají, ale teď se nabízí. Máte nějakou hranici, za kterou byste ve své práci nešel?

Určitě jsou témata, kterým byste se jako komik měl vyhnout, ale v zásadě žádnou hranici nemám. Jistě, vyhýbám se „hate-speech“, nenávistným projevům, ale i ty, když je nějak geniálně otočíte, mohou být sranda. Nemyslím si, že je něco, o čem se nesmí mluvit, když si za tím stojíte. Ale musíte být schopný říct to člověku, o němž mluvíte, do očí. Pokud to nedokážete, neříkejte to.

Takhle své vtipy testujete?

Jasně. Všechny své vtipy mám ozkoušené v hospodách, na večírcích, všude. Prostě na místech, kde mezi mnou a mými posluchači nejsou žádné bariéry typu pódia, kde jsme všichni na stejné úrovni.

Ale Gretu Thunberg, ze které si děláte legraci, jste osobně nepotkal, ne?

Kdyby Greta Thunberg seděla v publiku na mém stand-upu, asi bych jí neřekl ten vtip do očí. Ale klidně bych se s ní do krve hádal. Klidně to napište: Myslím, že Greta Thunberg je jedna z nejzbytečnějších osobností v dějinách lidstva. Vážně. Myslí si, že se vloží do války mezi Izraelem a Palestinou a že její plavba v lodičce něco zásadního změní. To mi hlava nebere.

Boří rozšířený pocit, že jednotlivec nic nezmůže. To pro vás není důležité?

Nevím. Podle mě dnes máme víc aktivistů než kdykoli v historii. Lidé mají spoustu názorů a spoustu platforem, kde své názory šířit, ale svět nakonec mění vlády a politici, které si zvolíme. My se jako jednotlivci máme starat o to, aby byl v pořádku náš domov. Recykluj, neplýtvej, chovej se rozumně. To je naše práce. Vědci a politici ať dělají tu svou. A to, že Greta řekne „Jak se opovažujete“, podle mě svět příliš neposune.

Přesto mobilizuje spousty lidí. I těch, kteří ji nesnášejí, ne?

A přesně proto nerad dělám tištěné rozhovory. Teď vypadám jako chlap, který šikanuje náctiletou holku. Přitom je to jen názor, na kterém mi vlastně zas tolik nezáleží. Tohle je velký problém zábavního průmyslu. Pořád se nás ptají na věci, které nás ve skutečnosti tolik nevzrušují. Něco řeknete, vydá se to, a najednou jste hajzl. Kdybyste se mě nezeptal, asi vám o Gretě Thunberg neřeknu ani slovo. Udělal jsem o ní jeden vtip před dvěma lety. Tím to pro mě skončilo.

Nechci vás chytat za slovo.

Všude je spousta názorů. Lidi se pořád na něco ptají, vy odpovíte upřímně a v tu ránu jste „kus hovada“.

A není to tak trochu součást vaší práce?

Jo, asi jo. Jen nevím, jestli u tištěného rozhovoru někdo sedí a opravdu se u toho směje. Ale budiž, je to součást mojí práce.

Vaše nová show se jmenuje Son of a Carpenter, v překladu Tesařův syn. O čem vlastně je?

Moje show nikdy nejsou „o něčem“ v klasickém slova smyslu. Můj táta je tesař. V té show ale mluvím o umělé inteligenci, o své manželce, o dětech, sem tam o společenských tématech. Jeden svůj starý vtip tam recykluji a navazuji na něj novým materiálem. Je skvělé, když můžu vystupovat pro fanoušky, kteří znají má starší vystoupení. Jinak je Tesařův syn o tom, v jaké životní fázi se zrovna nacházím. Není to žádná angažovaná show na téma „musíme vyhnat Trumpa“. Je to o potřebě nadechnout se, uvolnit se. Chci, aby se publikum dvě hodiny smálo a zapomnělo na všechny problémy. Můj úkol je, aby lidi chvíli nic netrápilo.

To je velká zodpovědnost.

Nedostal jsem se tam, kde jsem, tím, že bych byl zodpovědný. Prostě věřím, že život je jenom cesta od jednoho smíchu k dalšímu. Kdybychom se nemohli smát, jdeme se všichni oběsit. Všichni potřebujeme smích. Já se jen snažím naplánovat, aby přišel v osm večer v nějakém konkrétním sále.