Článek
Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jestli něco Praha v sobotu večer po volbách potřebovala, tak to byl Ricky Gervais, jak na pódiu O2 areny předvádí orální sex s Hitlerem. V pekle, samozřejmě. Nebo jak vysvětluje, proč by za střílení trpaslíků měl být u soudu nižší trest než za střílení lidí, protože „je těžší je trefit“.
Praha už několikrát ukázala, že jednomu z nejlepších komiků rozumí. Publikum mnohokrát odměnilo Gervaise potleskem, nálada byla perfektní, bezprostřední reakce na sociálních sítích výhradně pozitivní až nadšené.
Praha přišla na muže, který se nestydí za nic, svým humorem prozkoumává hranice vkusu a který tvrdí, že jeho turné Mortality je jeho „zatím nejupřímnější a nejosobnější show“.
Tohle Ricky Gervais v sobotu ve Vysočanech doručil. Přesně to, co slíbil. Ani o milimetr míň, ani o milimetr víc.
Čtyřiašedesátiletý Gervais míří do témat, kam se většině jeho kolegů moc nechce. Dalo by se říct, že to dnes patří k jeho „autorské značce“. Pedofilie, postižení, smrt a samozřejmě Hitler a holocaust. Umí přimět publikum, aby se jeho vtipům smálo, a pak se cítilo provinile, že se tomu smálo, aby se nakonec smálo ještě víc.
Všechno tohle v Praze fungovalo dokonale. Gervais je mistr kontroly publika. Ví přesně, kdy říct něco šokujícího, kdy jakoby vystoupit z role a okomentovat vlastní vtip („Tohle se asi do speciálu na Netflix nedostane!“), kdy se „spontánně“ a uvolněně rozesmát, a kdy se naopak tvářit provinile („Asi jsem zašel moc daleko, co?“). Je to skoro až matematicky propočítaná orchestrace napětí a uvolnění, dvou poloh, které z pouhého vyprávění vtipů dělají bez přehánění vysoké umění.
Praha se bavila přesně tak, jak se měla bavit. Smála se na správných místech. Lekala se na správných místech. Dělala vše, co Gervais očekával.
A jemu se show povedla. Chyby byly, ale zanedbatelné: třeba když se díval na hodinky, což působí rušivě, nebo když očima na čtecím zařízení na pódiu příliš okatě hledal, kterým vtipem bude pokračovat.
Turné Mortality je dlouhé, začalo skoro přesně před rokem v anglickém Yorku. Ale už předtím ladil Gervais vtipy a témata v menších klubech v Londýně, na několika desítkách představení. Praha byla důležitá, protože byla poslední před sérií vystoupení v Londýně.
Jde o vyvrcholení turné, kde pravděpodobně Netflix natočí již zasmlouvaný speciál, a kde se také rozhodne, jak bude Mortality v Británii přijatá. Dosavadní recenze a reakce kritiků nejsou moc dobré. Což kontrastuje s reakcemi fanoušků a obecně publika, které jsou naopak mimořádně pozitivní.
Gervais je dnes dokonalý produkt. Jeho světové turné čítá přes sedmdesát představení, od Londýna po Hollywood Bowl, show bude natočena jako čtvrtý Netflix speciál, výtěžky jdou částečně na charitu. Z předchozího turné daroval téměř dva miliony liber. Vše je profesionální, promyšlené, zabalené do té pravé formy. Sedmdesát pět minut čisté práce.
Jenže britská kritika - a není důvod jí nevěřit - vidí něco jiného. Chortle, důležitý server věnující se komedii jako žánru, píše s jistou rezignací: „Gervais může být lepší než tohle. Že se rozhodl nebýt, vypovídá mnoho.“ Timesy daly dvě hvězdičky z pěti. A Telegraph, snad nejpřesněji, popisuje Gervaise jako „muže, který strávil příliš mnoho času online“.
To je kruciální postřeh. Show se jmenuje „Mortality“ - smrtelnost. Měla by být meditací o smrti od komika-filozofa, ateisty, který celý život zápasí s otázkami smyslu života i vesmíru bez Boha. Vystudoval filozofii, dostal cenu Richarda Dawkinse za „hodnoty sekularismu a racionalismu,“ natočil seriál „After Life“ o smutku a sebevražedných myšlenkách.
Tím nechci říct, že by snad mělo vadit, že takhle mimořádně chytrý muž „donese“ na pódium Hitlerův penis nebo Stephena Hawkinga nazve „mluvícím vozíkem“. To není vůbec problém. Trochu problém ale je, že v Mortality je tohle všechno variací toho, co jsme slyšeli a obdivovali v předešlých letech.
Konkrétně: v Praze zaznělo asi 60 až 70 vtipů, nejvíc nějak atakujících tzv. „cancel culture“ a obhajujících svobodu slova. Gervais v Mortality kombinuje krátké, třeba i jednověté vtipy s pointou, s delším vyprávěním (zejména o jeho slavných monolozích na předávání Zlatých Glóbů. Nití táhnoucí se celým představením je sebeironie (kdo v sobotu nebyl, může se na Netflixu těšit na výborný vtip o penisu a statistice), upozorňování na překračování hranic („Tohle je asi to nejhorší, co jsem zatím řekl.“) a předstíraná snaha si diváky získat („Nezapomínejte, že tohle říká chlápek, který napsal Office.“).
Co chybělo? Možná aspoň náznak snahy dát Praze o malinko víc než ostatním, nebo prostě něco extra. S výjimkou povinné věty o kráse Prahy nic. Žádná improvizace. Žádný komentář k aktuálnímu dění. Žádná lokální narážka.
A to je zvláštní, protože Gervais vystoupil v Praze v den parlamentních voleb, asi dvě hodiny poté, co byly vyhlášeny výsledky. V Británii, odkud pochází, jsou volby společenskou událostí – lidé pořádají „volební večírky“, sledují vyhlašování výsledků naživo, potřebují a chtějí o tom mluvit.
A přesto: ani slovo. Ani vtip. Ani poznámka. Nevěnoval jedinou sekundu tomu, aby se pokusil vytvořit spojení s pražským publikem jako s pražským publikem.
Gervais je profesionál. Jeho úkolem není improvizovat v každém městě něco nového. Publikum dostalo přesně to, na co si koupilo lístek: špičkově odvedenou, velmi vtipnou, provokativní stand-up show od jednoho z nejlepších komiků současnosti.
Ale také to byl jen produkt. Perfektně odladěný, profesionálně zpracovaný, tisíckrát otestovaný na jiných zastávkách turné. Vlastně je to v pořádku. O kolika produktech, nejen v showbyznysu, ale obecně, můžeme tohle říct?
Ricky Gervais je génius. Ale v Praze byl „jen“ stoprocentní, špičkový profesionál.
Pro někoho rozdíl zanedbatelný, skoro nepostřehnutelný. Pro jiného může být zásadní. Ale showbyznys je přece nakonec vždy o tom, zda nabídne publiku dobře strávený čas. Pro Rickyho Gervaise to v Praze byly v sobotu večer čtyři hvězdičky z pěti.
