Článek
Světová zdravotnická organizace (WHO) očekává další růst epidemie eboly na východě Demokratické republiky Kongo. Úmrtí připisovaných zřejmě právě krvácivé horečce je v oblasti už přes 130, případy hlásí i sousední Uganda.
Už minulý týden WHO označila epidemii za ohrožení zdraví mezinárodního významu. Stávající vlnu onemocnění způsobil kmen viru Bundibugyo, se kterým zdravotníci zatím nemají tolik zkušeností a neexistuje proti němu vyzkoušená vakcína.
Epidemioložka Nikola Sklenovská má zkušenosti z oblasti střední Afriky, několikrát se tam účastnila misí organizace Lékaři bez hranic. V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje podmínky, ve kterých tamní zdravotníci musí pracovat, a vysvětluje také dosavadní vědecké poznatky o epidemii.
Jak se chrání zdravotníci, kteří v oblasti pracují?
Musí se chránit osobními pomůckami, takže respirátor, rukavice, dvojité nebo trojité, brýle, ochranný plášť, gumáky. Jsou na to opravdu přísná opatření, jimž se říká doffing and donning, která se musí přísně dodržovat.
Co je to donning a doffing
Donning je proces navlékání ochranných oděvů a pomůcek (např. plášťů, rukavic, respirátorů), který má striktní pravidla, aby nedošlo ke kontaminaci.
Doffing je naopak proces svlékání ochranných oděvů a pomůcek, rovněž se striktními pravidly.
V jakých podmínkách zde musí pracovat?
Pro zdravotníky je to samozřejmě náročná práce v těžkém prostředí. V těchto tropických podmínkách často bývá více než 30 stupňů a opravdu se vaří, často ve svém vlastním potu, ale je to něco, co je nutné přísně dodržovat.
Horší je to v oblastech, kde jsou zdravotní střediska opravdu jen základní. Tito zdravotníci často nemají ochranné pomůcky. Takže jsou to místa, kde se nemoc často více šíří a kde zdravotníci také bývají nemocní.
Znáte nějaký případ, kdy se zdravotník nakazil?
Jeden ze zdravotníků, který byl prvním případem vypuknutí této nemoci, zemřel, myslím, 26. února ve městě Bunia. Poté následovalo několik úmrtí bez nějaké zjevné další příčiny, a tak jsme vlastně na tuto epidemii přišli.
V oblasti nadále přetrvává ozbrojený konflikt, část Konga ovládají rebelové ze skupiny zvané M23. Jaký to má vliv na práci lékařů?
Před týdnem jsem se vrátila z Rwandy, kde jsem byla společně s týmem na zahájení studie pro sběr vzorků na Mpox. Většina pacientů je právě na straně Konga v Jižním Kivu. My sami jsme tady hranici nebyli schopni překročit kvůli bezpečnosti, ale i místní zdravotníci musí dopředu zjišťovat, zda je tam situace bezpečná.
Pacienti často do nemocnic ani nejdou, protože mají strach nebo protože tam ani nejsou léky, nejsou tam potraviny a často ani doktoři. Když tam není pomoc nebo se bojí, nemoc se dále šíří v komunitách, a to je jedna z největších obav, které u eboly máme.
Kdo jsou rebelové z M23?
Jde o jednu z asi stovky ozbrojených frakcí bojujících na východě DRK. Tvoří ji převážně Tutsiové, kteří argumentují tím, že centrální vláda v Kinshase nechrání jejich práva proti dalším etnikům. Obviňují ji z porušování předchozích mírových dohod.
Název skupiny odkazuje na 23. března 2009 (March 23 Movement), kdy konžská vláda uzavřela mír se stranou CNDP, ke které patřili vojenští rebelové, především právě Tutsiové. Podle dohody měli být povstalci začleněni do armády. Někteří nicméně tvrdili, že podmínky míru byly porušeny, a proto se opět odtrhli.
Nově vzniklá M23 byla aktivní už v letech 2012 a 2013, kdy obsadila i Gomu, podle některých expertů s podporou z Rwandy a Ugandy. Tehdejší násilnosti si vyžádaly více než 100 tisíc obětí a zhruba 800 tisíc lidí kvůli bojům uprchlo ze svých domovů. Skupina čelila obvinění z válečných zločinů. Armáda ji nakonec porazila.
Znovu začala být M23 aktivní v roce 2021, i tentokrát s podporou z Rwandy. Její tažení opět provázejí podezření z páchání násilností na civilistech, ale skupina postupně ovládla části regionu.
Kořeny tutsijského odporu v DRK sahají až do období genocidy v sousední Rwandě z roku 1994. Když rwandské tutsijské milice zastavily zločiny páchané Hutuy, do Konga ve strachu z odvety uprchly na dva miliony Hutuů. Byli mezi nimi i viníci genocidy, kteří se podle rwandské vlády skryli díky konžské armádě. Konžští Tutsiové přítomnost Hutuů vnímají jako hrozbu.
Co zatím víme o variantě eboly způsobené virem Bundibugyo?
Bundibugyo je název západní provincie v Ugandě, kde byl tento virus v roce 2007 původně identifikován. Zatím jsme zaznamenali pouze dvě ohniska tohoto typu eboly, takže s ním nemáme tolik zkušeností. Nemáme tolik dat, pokud jde o úmrtnost, nemáme certifikovaná terapeutika a obecně je méně prozkoumán.
Jak je to s vakcínami?
U vakcín, které byly dosud vyvinuty proti kmenu Zaire, některá data ukazují, že by tam mohla být crossefektivita, a že by tedy nabízely částečnou ochranu. To je něco, na co se během tohoto vypuknutí musíme dále podívat. Viděla jsem, že i WHO už zvažuje, zda pod záštitou nějaké krizové situace bude možnost otestovat tyto vakcíny a terapeutika vyvinuté proti kmenu Zaire.
Jaká je prevence?
Ta nemoc se přenáší tělesnými tekutinami, hlavně tedy krví, zvratky, slinami a ostatním. Chráníme se tím, že lidé jsou informovaní o tom, jak se nemoc šíří a jak příznaky vypadají. Pacienty musíme izolovat a nesmíme s nimi být v kontaktu.
Musíme zamezit tomu, aby se ta nemoc šířila do větších měst. Bohužel ta prevence rozšíření v těchto místech, kde teď ebola je, je velice těžká. Šíření informací v těchto odlehlých oblastech je náročné. Oblast je momentálně kontrolovaná skupinou M23 a jinými skupinami a zmítá jí konflikt.
Epidemie eboly v Kongu
Praha a Berlín se staly místy hospitalizací Američanů po kontaktu s nakaženými ebolou nebo přímo s potvrzenou nemocí. Proč se ebola v Africe znovu šíří? Podcast 5:59 rozebral souvislosti s epidemiologem Petrem Smejkalem.
Hrozí rozšíření nemoci do Evropy?
V letech 2014–2015 jsme měli největší vypuknutí eboly a více než 16 tisíc úmrtí, jestli se nemýlím. Exportovaných případů do Evropy ale bylo minimum. Měli jsme nějakých 15 nebo 13 potvrzených případů.
Některé z nich byly pouze medivac, to znamená medicínská evakuace, a pouze v jednom případě se pacient nakazil od někoho, kdo byl evakuován do Evropy. Chci jen ukázat, že riziko, že by ebola způsobila další pandemii, je minimální, ne-li nulové.
Takže se nemusíme obávat, že by nás čekalo něco podobného, jako byla pandemie koronaviru?
Tento rok máme padesáté výročí od objevení eboly. První vypuknutí epidemie jsme měli v roce 1976. Od té doby jsme měli reportovaných, pokud bychom dali dohromady všechna úmrtí za tuto dobu, nějakých 320 úmrtí za rok.
Ano, ebola je nebezpečná nemoc, kterou nesmíme brát na lehkou váhu. Je to něco, co všichni epidemiologové a virologové řeší. Musíme si ale uvědomit, že každý rok umře půl milionu lidí na malárii, dalšího půl milionu na HIV a více než milion na tuberkulózu. Chci tím jen říct, že tento problém je v tuto chvíli velký hlavně pro ten region.
