Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Sotva nová trojkoalice v Česku sepsala návrh programu, může ho začít doplňovat. Ústřední bod – zlevnění elektřiny – bude nejspíš potřeba upravit podle Německa, kde vláda v energetice přichází s radikálními plány.
Jeden balík pomoci už prošel minulý týden dolní komorou spolkového parlamentu. Jeho součástí jsou subvence pro správce páteřní elektrické sítě, aby mohli zlevnit své služby, dále pak zrušení poplatků za skladování plynu a prodloužení úlev u daně z elektřiny.
Tím ale německá lekce nekončí. Strany velké koalice letos vyhrály volby se slibem postavit domácí průmysl na nohy – a minulý týden se dohodly na dalším kole pomoci. Konkrétně na dotovaném tarifu pro největší odběratele elektřiny, jako jsou hutě, papírny nebo chemičky.
Firmy z těchto ohrožených oborů mají mít příští tři roky nárok na zlevněnou cenu 50 eur za megawatthodinu. Což je podstatná zpráva i pro Česko. Zdejší tržní cena je dnes na burze dvakrát vyšší a za takových podmínek se těžko konkuruje.
Německý záměr má svá úskalí a omezení. Elektřina se bude dál jako doposud kupovat volně na trhu, tedy ne jako v představách Andreje Babiše, že se znárodní elektrárny a stát cenu nadiktuje. V německé verzi stát jen dotuje podnikům to, o kolik jim náklady překročí slíbených 50 eur, jinak svobodné domlouvání nabídky a poptávky poběží dál.
S číslem 50 je to navíc složitější. Má se vztahovat jen na polovinu spotřeby příslušné firmy. A polovinu z poskytnuté dotace bude muset investovat do energetických úspor a snižování uhlíkové stopy. Aby podpůrný režim nevedl jen k zakonzervování dnešního stavu, ale motivoval průmysl k modernizaci.
Slevy mají začít fungovat už v lednu, tedy za šest týdnů. Podmínkou je, že záměr nezablokuje Evropská komise jako rušivou státní podporu. To by se obecně nabízelo, protože větší pokřivení rovných podmínek, než když nejbohatší země nalije peníze z rozpočtu rovnou svým velkým firmám, těžko vymýšlet. Jenže – byť se to v Česku moc neví – v EU nejde o žádnou novinku.
Německo jde přesně v mantinelech záchranného rámce, představeného Evropskou komisí (po konzultacích s Německem) už letos v létě. Pod zkratkou CISAF definuje podmínky dočasné státní podpory pro energeticky náročné obory postižené vysokými náklady. A výslovně zmiňuje i práh 50 eur za megawatthodinu. Takže zmaření záměru ze strany Bruselu teď na poslední chvíli není moc pravděpodobné.
Cena elektřiny na pražské burze na rok dopředu je aktuálně 96 eur za megawatthodinu. Výhledově má klesat: ČEZ nedávno zveřejnil, za jaké ceny má domluvený prodej v příštích třech letech, a cena se postupně snižuje na 94, pak na 83 a nakonec v roce 2028 na 76 eur. Ale německá padesátka je stále daleko.
Velcí firemní zákazníci si obvykle domlouvají cenu s elektrárnami nebo distributory napřímo a vodítkem je právě burzovní kurz. Jen pro srovnání – pro domácnosti je dnes proud k mání za ceny pod 3000 Kč/MWh, tedy zhruba za 120 eur (plus distribuční poplatky a platby za další služby; ty se vztahují i na firmy, byť v menší míře, čísla v tomto textu se jich ale netýkají a hovoří jen o samotné „silové“ elektřině).
I kdyby německý těžký průmysl měl zlevněnou cenu 50 eur jen na polovinu odběru, pořád je to proti českým cenám velká výhoda. Co tedy podnikne Česko, jak říká obehraný ekonomický bonmot, sedmnáctá spolková země, až německý plán na Nový rok vstoupí v platnost?
Spoléhat na stopku z Bruselu není – jak už bylo řečeno – moc prozíravé. Česko by si to z pragmatických důvodů ani nemělo přát. Dotovat cokoli je sice kvůli pokřivování trhu principiálně špatně, ale jsou-li alternativou krachy velkých německých firem, je lepší Němcům fandit, ať svou ekonomiku z peněz svých daňových poplatníků nakopnou, a svézt se jako už tolikrát na jedné vlně.
Slovy kancléře Friedricha Merze z CDU: „Silné Německo potřebuje silnou ekonomiku a jistá, dobře placená pracovní místa.“ To potřebuje i Česko – a impulz od sousedů se může hodit, podobně jako když po globální finanční krizi v roce 2008 Němci vytáhli zdejší průmyslovou výrobu svým šrotovným.
Sázet ale jen na německý výtah a nechat zdejší průmysl na holičkách půjde těžko. Má sice nižší náklady jinde (hlavně na mzdy), elektřina představuje v celkových nákladech jen jednu položku (o její skutečné váze huťaři nebo chemici neradi mluví), avšak konkurovat tři roky v kuse sousedům, kteří mají polovinu tarifu za poloviční cenu, je už přece jen velká výzva.
Německo chce za dorovnávání průmyslového tarifu utratit z rozpočtu během tří let dohromady tři až pět miliard eur, tedy 75 až 125 miliard korun. Přepočteno podle česko-německého poměru ve velikostech ekonomik by to ve zdejších proporcích bylo šest až deset miliard.
To není pro český dvoubilionový rozpočet nic smrtícího. Potíž je, že nákladových položek všeho druhu teď v Česku nezdravě přibývá. Aby šlo s Němci držet krok, bude o to důležitější neplýtvat v rozpočtu za zbytečnosti. A místo plošného rozhazování peněz z vrtulníku zacílit případnou pomoc tam, kde doopravdy zafunguje.
Karel Havlíček, garant ekonomické části programu nové vlády, staví svůj plán pro příští rok také na zlevnění elektřiny. Má však jiná východiska než Německo. Levná elektřina byla v kampani představována primárně jako sociální opatření pro domácnosti, aby zase bylo líp, ne jako úleva pro firmy. Z rozpočtu má jí až 20 miliard korun na převzetí poplatků za obnovitelné zdroje. Stát je bude na dluh hradit za všechny, včetně domácností nebo takových firem, které žádnou pomoc nepotřebují, namátkou třeba vysoce ziskoví výrobci zbraní.
Jako úplný krok vedle – v kontextu cíleného německého hašení tam, kde hoří – vyznívá český sen o zestátnění ČEZ. Šlo by o zdlouhavé, velmi drahé a v praxi zbytečné gesto, které možná zní akčně v kampani, ale ke zlevnění elektřiny ve správný čas na správném místě by vůbec nevedlo.
Snad aspoň tento krok Babiš, Havlíček a spol. nikdy nemysleli vážně. Dostanou-li v otázkách kolem energetiky nakonec rozum, mají kde opisovat.
