Hrál bys falešně Mozarta? Jak plavec boří hranice s úsměvem i poslepu

Trenér Petr Thiel cepuje plavce v ústeckém klubu už třicet let. Chválí výjimečně. „Víte, jak to je s těma mladejma - když se chválí, zpychnou a nechtějí pak pokračovat v práci,“ říká.

Tentokrát chválí ze srdce rád. Za poslední rok toho se svým svěřencem Davidem Kratochvílem zažili tolik. A 28. října nastala jedinečná chvíle u příležitosti 107. výročí vzniku samostatného Československa.

Plavecký trenér pozoroval, jak to Davidovi v černém smokingu a motýlku na Pražském hradě sluší. Přišel pochopitelně po boku pyšných rodičů, kteří syna doprovází nejen životem, ale také jako tapéři při všech trénincích a závodech.

Jaký z něj vyrostl chlap!

Jak se prezident Petr Pavel usmál a uznale zatleskal chvíli poté, co usměvavému mládenci předal medaili 1. stupně za Zásluhy o stát v oblasti sportu.

„To víte, že jsem byl naměkko,“ kývne Thiel.

Sedmnáctiletý nevidomý plavec boří hranice nejen v bazénu. Zařadil se mezi šedesátku sportovců se státním vyznamenáním.

Emil Zátopek, Martina Navrátilová, Jaromír Jágr, Barbora Špotáková…

David Kratochvíl.

Jejich silné příběhy o snech, píli, potu, oddanosti, vytrvalosti, ale i bolesti mají mnohé společného, avšak Kratochvílův z té šedesátky přece jen vybočuje.

Stal se prvním parasportovcem v historii, který vyznamenání dostal. Navíc už v sedmnácti.

„Byl jsem překvapen, že to dostává v takhle nízkém věku. Ani jsem nevěděl, že to vůbec jde,“ povídá Thiel pro Seznam Zprávy.

Jde. V případě nakažlivě vysmátého, energického Davida Kratochvíla se zdá, že nemožné neexistuje. Avšak naděje, že v době vyspělé umělé inteligence mu lékaři vrátí zrak, se nedrží.

„Medicína se vyvíjí, zrakové nervy mám zakonzervované, ale mám oční protézy, takže už by přicházela do úvahy jen transplantace oka v úzkém nervu, nebo kamerka, ale to ještě není vynalezené úplně dokonale. V hlavě ovšem tuhle naději nemám. Neprahnu po ní. Už jsem si zvykl na svůj život a nepotřebuji hned vidět,“ vyprávěl dospívající kluk vyrovnaně před časem v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

O první oko přišel kvůli rakovině sítnice v necelém roce, o druhé v šesti.

Pomalu už zapomíná tváře rodičů. Ale dokáže si představit barvy, obrysy lidské postavy a spoustu dalšího. Vybaví si, jak hrávali s bráchou v pokoji céčka.

Rodiče s ním dopředu zevrubně probírali, co nastane, až ztratí zrak úplně.

„Takže jsem se vážně vůbec nebál toho, že oslepnu. Hrozně mi to pomohlo. Měl jsme velkou podporu. Je obdivuhodné, jak to se mnou zvládli. Jejich obavy si už tolik nepamatuji, myslím, že je přede mnou skrývali. Připravili mě na to, ale na rovinu. Nezabalili to do nějaké omáčky, že mám šanci. Řekli, že je to prostě tak,“ líčil špičkový sportovec před svými prvními paralympijskými hrami v Paříži, odkud si jako šestnáctiletý dovezl kompletní medailovou sbírku.

Dostal se do podvědomí fanoušků, široké veřejnosti. V září si podmanil také světový šampionát; ze Singapuru má čtyři zlata, jedno stříbro a dva bronzy. Byl jako kouzelník, co každé ze svých sedmi vystoupení promění v cenný kov.

V nabitém programu měl starty dvakrát denně. Na závěr předvedl fantastické číslo v závodě na 400 metrů volný způsob. Vedl od startu do cíle, nejbližším soupeřům nadělil půl bazénu, obhájil zlato z Manchesteru 2023 a zlepšil 33 let starý světový rekord na 4:19,83 minuty.

To byla pečeť pro zaslouženou prezidentskou poctu.

„David je mimořádný úkaz, takový talent se rodí jednou za generaci. Jsem nadšený, že jsem mohl být u toho, jak se z malého klučiny stal jeden z nejlepších paraplavců světa. A stejnou radost mám z toho, jak je David oblíbený mezi českými fanoušky, ohlasy po každém jeho úspěchu jsou neuvěřitelné,“ řekl předseda Českého paralympijského výboru Zbyněk Sýkora. „Máme heslo Sport je jenom jeden a do toho perfektně zapadá i ocenění od pana prezidenta. Není to zas až tak dlouho, kdy by medaili dostali jen vítězové olympiády, dnes je vedle nich paralympionik jako naprosto rovnocenný sportovec. To, že pan prezident vyšle do české společnosti takový vzkaz, je pro mě vůbec nejdůležitější.“

Od té říjnové slávy absolvoval Kratochvíl tolik rozhovorů, až je musela starostlivá máma Stanislava s omluvou odmítat: „Nezlobte se, ale už se zase připravujeme na závody.“

Nejen rodičům dělá radost. Má talent a charisma na to, aby se stal miláčkem národa. Hraje na kytaru, na klavír, na varhany. I vážnou hudbu, klasiku. Má rád šachy. Až skončí na gymnáziu v Tachově, bude se hlásit na vysokou, chce se stát psychologem.

Je rovněž pohledným mládencem s plaveckými rameny z plakátů. Před hrami jste jej mohli vidět na billboardech, jak zabírá v bazénu, se sloganem: „Vášeň je stejná. Jen své soupeře neuvidím.“

Pro mnohé lidi se stává vzorem v tom, jak bez remcání zvládat překážky i menší, než musel zvládnout on jako dítě. Anebo klidně s remcáním, to je fuk, ale zvládnout.

I pro trenéra Thiela je inspirací. Připomene historku ze šampionátu v Singapuru: „Závodníci se musí rozplavat, pak je závod a pak se zase musí vyplavat. Měl sedm startů, krát šest, dvaačtyřicetkrát musel skákat do vody. I když má voda 25 stupňů, pořád je o deset studenější než tělo.“

David si skoky počítal. „Už jen jednadvacetkrát skočím do vody,“ hlásil.

„Kdybych mu řekl, ať tam nechodí, tak odpoví, že to nejde, že to musí. V tomhle je ta inspirace,“ vysvětluje Thiel. „A taky v té jeho dobré náladě. I jeho maminka a tatínek jsou pořád dobře naladění. David se neustále směje.“

Rodiče plní při závodech důležitou funkci tapéra, nebo-li ťukače. Jsou na obrátkách na každé straně bazénu. Ťuknou syna do hlavy dva, dva a půl metru před stěnou, a on tak ví, že má udělat záběr a pak obrátku, to je u kraula. Na prsa nebo motýlka ho ťukají co nejblíž stěně. Molitanovým míčkem obaleným na konci rybářských podběráků ve třech vrstvách balonků, aby tam netekla voda a nebyl těžký. Dřív používali dvoumetrovou slepeckou hůl, ale podběráky jsou lepší.

Tréninkovou píli Davida vyzvedne Thiel jako něco, co je už spíš výjimečné: „To je radost, takhle nastavených lidí je málo.“

Před světovým šampionátem byl Kratochvíl až dvanáctkrát týdně na dvě hodiny ve vodě, k tomu měl třikrát týdně posilovnu.

Na konci tréninku na něj trenér křikne: „Už toho nech, plaval jsi dobře.“

David si stejně od stanoveného plánu neuleví. „Co je napsané, musím dokončit,“ zahlásí z vody.

Thiel jako důkaz správného mentálního nastavení zmíní, jak Davidovi před lety vyprávěl, co má a co nemá jíst před závody: „Od té doby to nechce porušit, i když jsem ho zval do McDonalda. Šli jsme až po závodech.“

Třebaže jeho úspěšný svěřenec říká, že si s trenérem nedovolí diskutovat o plavání zdaleka tak zapáleně jako s rodiči, Thiel se usměje: „Polemizujeme. On řekne, že něco nejde, ale slovo nejde je nesmysl. Může říct neumím to. Takhle ho hecuju.“

V závodní den si Kratochvíl s chutí dopřeje šlofíka po obědě. Večer hrají s trenérem buď šachy, žolíky nebo kanastu. „Já vyhrávám v šachách a trenér kartách,“ prozradí.

Funguje jim to. Thiel nezapomene, jak Kratochvíla poprvé viděl v roce 2021 na mistrovství Evropy na Madeiře. „Bylo mu čtrnáct. Už jsem věděl, že má předpoklady pro splnění časů na olympiádu,“ nepochyboval. „Rozeznám pohybovou kulturu člověka, vidím, že by z něj něco mohlo být. A pak se musí sejít hodně faktorů: rodinné zázemí, to David má, tréninkové podmínky také a mysl má rovněž dobře nastavenou.“

A vrací se na začátek, proč se zdráhá plavce chválit: „Umění není trénovat ve čtrnácti, kdy se děti bojí rodičů nebo trenéra, ale teďka v sedmnácti, osmnácti, kdy na vás puberta působí nejvíc.“

Na Davida zatím moc nepůsobí. Nemiluje totiž úspěchy, ale plavání. Po Singapuru byl rád, že si může chvilku odpočinout, zajít do kavárny. Za pár dní už mu voda chyběla tak, že si častěji napouštěl aspoň vanu. Ve vodě se cítí svobodný. Jako ve svém vnitřním světě, který vám nikdo nevezme, kterému nikdo jiný nerozumí, který je jen váš, ať se děje nad hladinou cokoliv. Cit pro vodu ukázal záhy. V patnácti získal dva světové rekordy - na 50 metrů a 200 metrů znak.

„Říká, že jedině ve vodě je sám sebou, kde si rozhoduje, co může dělat. Všude na suchu ho vodíme doleva, doprava,“ uvědomuje si Thiel. „Je s ním sranda a je chytrý. Ve škole mu to jde. Hodně si pamatuje, asi je to i tím, že nemá zrak. Řeknu nějakou domněnku a on mě opraví, třeba že nejvyšší hora je tahle.“

Jako spoluzakladatel Ústecké akademie plaveckých sportů se věnuje také sportovcům bez handicapu. S nevidomým generačním talentem se sám učí novým tréninkovým přístupům.

„Když někdo neplave správně, mohu ho vytáhnout na břeh a ukázat mu na někom, jak by to mohlo vypadat. Pozorování a napodobování patří k tréninku, ale David nemůže nikoho napodobovat. Hledám jiné cesty, jak mu to vysvětlovat,“ říká kouč. „Učím se tím. Popisuju pohyb jinak a to mohu pak použít také u těch, kteří vidí.“

Ačkoli Kratochvíl vyhrál už téměř všechno, nejlepší na tom je, že se ještě bude zlepšovat. Tedy podle všech by se zlepšit měl. „Muži dospívají z fyziologického hlediska kolem dvacátého roku. A pak do toho vstupuje mysl starších lidí. Dvaadvacetiletý se dokáže na výkon lépe soustředit než mladý člověk. Minimálně šest let se může ještě lepšit,“ těší se Thiel na budoucnost.

Snaží se dbát především na to, aby si mladý šampion udržel správnou techniku, aby nezačal dělat chyby. Když nějakou spatří, hned i muzikálně nadaného plavce upozorní: „Když špatně technicky plaveš, je to, jako by si vyluzoval falešné tóny. Hrál bys falešně Mozarta?“

Mladík se zase usměje. To víte, že nehrál.

„Literatura uvádí,“ začne pak trenér svou oblíbenou větu, „že technický proces ve sportu je setrvalý a bolestivý.“

O tom Kratochvíl něco ví. Vrcholem příští sezony pro něj bude červencové mistrovství Evropy. Už zase dře.

„Mistrovství Evropy je cíl, ale ani jabloně nerodí stejně každý rok. Spíš se zaměříme na 200 metrů polohový závod, to jsou čtyři způsoby, abychom se v tom zlepšili,“ plánuje trenér Petr Thiel. „Musím Davida ještě přesvědčit.“