Recenze: Greta a queer Karel VII. Brněnské divadlo převzali mladí

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

První premiéry pod novým uměleckým vedením bývají ostře sledované. Často naznačí, co se bude s divadlem dít, jakým tématům se hodlá věnovat. Zvlášť to platí v případě tvůrců, od nichž publikum ještě příliš nevidělo. Jako od čerstvých absolventů Janáčkovy akademie múzických umění Jana Doležela, Justiny Grecové a Jany Vaverkové, kteří začátkem sezony převzali brněnské HaDivadlo.

Na respektovanou scénu, donedávna vedenou Ivanem Burajem, nastoupil kolektiv autorů s ambicí vést ji nehierarchicky, to znamená rozhodovat společně. Minulý pátek trojice uvedla svou první zdejší premiéru, Janu z Arku na námět života slavné bojovnice. Skoro dvě hodiny trvající počin lze vnímat jako svého druhu manifest. O to byla očekávání větší.

Divadelníci, narození okolo roku 2000, nevycházejí z jednoho textu či uměleckého předobrazu. Scénář vytvářeli jako „koláž různých perspektiv“. To sice umožnilo širší zapojení tvůrčího týmu i určitou míru improvizace, avšak výsledný tvar působí roztříštěně.

Slavný příběh Jany z Arku, která za stoleté války stanula v čele francouzských vojsk, v sobě spojuje motivy víry, moci, politiky i mystiky. Brněnští tvůrci se však rozhodli reflektovat především „vlastní zkušenosti z fungování v tříčlenném kolektivu“, respektive „první ‚kariérní‘ zkušenost a konfrontaci s rozličnými autoritami“.

O hlavní roli se dělí tři herečky: Magdalena Kuntová, Ema Lovecká, Šimona Horynová. Každá představuje jednu složku osobnosti francouzské hrdinky či archetyp: Pannu, Válečnici a Mučednici. Vstupují spolu do potyček, které však hlouběji nevysvětlují vnitřní rozpolcenost protagonistky. Stejně tak se nejedná o nijak nosnou alegorii práce v tříčlenném kolektivu.

Autoři do inscenace vnášejí i LGBTQ+ motivy, které však také působí neuchopeně. I vzhledem k osekanému příběhu není jasné, proč je postava Karla VII. v podání Josefa Kostky očividně queer. Podobně povrchně tvůrci pracují s genderovou identitou hrdinky. Snad kromě scény, v níž Jana Válečnice přesvědčuje vojáky o své „mužnosti“, téma její feminity či maskulinity dále nerozvíjejí. Až na závěrečný proces, kde jako opakovaný bod obžaloby zaznívá údajná nebinarita Panny Orleánské.

Ironický tón všemu propůjčují kostýmy Barbory Netopilové. Rytířská družina tvořená Radimem Chybou, Jáchymem Sůrou a Jiřím Miroslavem Valůškem vstupuje na jeviště v bílých tričkách s nápisy jako „God’s sexiest soldier“ či „That’s hot“, které odkazují k postironické internetové estetice generace Z. Působí to ale spíš jen jako signál mladšímu publiku. Možná má ironie fungovat coby štít, který tvůrcům umožní vyhnout se zodpovědnosti za jasně neartikulovaný postoj a neobratné ztvárnění. Ve výsledku jde však o štít papírový.

O inscenaci by se chtělo uvažovat jako o experimentu či hledání nové formy. Ani jedno bohužel neplatí. Jana z Arku je standardní činohrou s vložkami z pohybového a objektového divadla, která se ovšem vzpírá základním řemeslným nárokům. Jednotlivé nápady redukuje na několik izolovaných narážek, jež dále nerozvíjí.

Scény působí spíše jako improvizované etudy, často hrané s bezradnou nadsázkou, než coby součást promyšlené kompozice. Tempo se od prvních minut vleče a celek postrádá rytmus. Výsledkem je nesdělná forma, odmítající komunikovat s širším okruhem diváků, kterým nestačí slyšet během večera pár popových hitů, jež jsou součástí inscenace.

Mladé vedení v HaDivadle není novinkou. Když jej v roce 2015 přebíral po Mariánu Amslerovi tehdy sedmadvacetiletý Ivan Buraj, byl teprve dva roky po absolvování režie na JAMU a měl za sebou jen pár inscenací. Současné vedení, které se přihlásilo do konkurzu mimo jiné na jeho popud, disponuje ještě méně zkušenostmi. V době zvolení nemělo ani po premiéře magisterské absolventské inscenace.

Pokud nepočítáme bakalářské a diplomové projekty, mohlo publikum před první premiérou v HaDivadle vidět pouze dva jejich počiny: komorní biografický Noir Haas, uvedený v rámci festivalu židovské kultury Štetl, a adaptaci novely Člověk se objevuje v holocénu Maxe Frische, představenou začátkem minulé sezóny v pražském X10. Právě ke švýcarskému spisovateli z 20. století se tvůrci hlásí zejména. Přesto i tato inscenace, uvedená jen v několika reprízách, trpěla podobnými neduhy jako nynější brněnská premiéra.

Zatím je příliš brzy soudit, jakým směrem se HaDivadlo bude ubírat. Burajovo desetiletí bylo výrazně politické, nikoli však prvoplánově angažované. Se spolupracovníky jednotlivé sezóny pečlivě koncipovali a věnovali tématům jako sociální nerovnost, smysl práce či nerůst, která často rámovali environmentální krizí. HaDivadlo nicméně možná až příliš cílilo na intelektuální publikum, a to i doprovodnými odbornými diskuzemi.

Nové vedení deklaruje odklon směrem ke špatně uchopitelnému „prožívání, hravosti a větší barevnosti“. V základu umělecké vize Jany Vaverkové, Jana Doležela a Justiny Grecové stojí slova jako prožitek a kolektiv, která spolu s pojmem experiment nakonec vetkli i do nového podtitulu HaDivadla.

Přestože první sezóna také na rozdíl od Burajovy éry zatím působí méně politicky rámovaná, po Janě z Arku má následovat potenciálně sociálně kritická dramatizace románu Rozložíš paměť od Marka Torčíka o vyrůstání homosexuálního chlapce na českém maloměstě v režii Ondřeje Štefaňáka. Poslední premiérou bude hra Pan Biedermann a žháři právě od Maxe Frische, opět na „téma rozpadající se identity“. Výmluvné je rovněž, že prvním tématem nového divácky přívětivého formátu Debata pro loutky byla polyamorie.

V závěru Jany z Arku sedí Šimona Horynová na vyvýšeném kvádru potaženém fialovým sametem. Za ní se rozsvěcí vitráž s krucifixem, kde místo nápisu INRI stojí brat, v překladu spratek, ironický odkaz na titul veleúspěšného loňského alba popové zpěvačky Charlie XCX. Herečka má na sobě bílé triko s nápisem „How dare you?“, tedy „Jak se opovažujete?“. Kolem ní stojí v půlkruhu starší členové ansámblu, odění v černých kutnách s výrazným, lesklým křížem na prsou. Na jejich osočující otázky ona odpovídá smutným, odevzdaným pohledem, nikoliv s drzostí výtržníka.

Stejnou větu v roce 2019 pronesla na klimatickém summitu OSN švédská aktivistka Greta Thunberg. Jeden z nejcitovanějších výroků roku symbolizoval pro jedny odhodlání bojovat proti změně klimatu, pro druhé urážku.

Brněnští divadelníci s větou pracují jako s internetovým memem, tedy snadno šiřitelným znakem, jenž často nabývá nové, nepůvodní významy. Tím, že jej však autoři zbavili klíčového politického významu, tedy boje za ochranu životního prostředí, jej redukují na pouhou osobní výčitku. Přesně jak ho vnímají odpůrci Grety Thunberg – ne jako odvahu pohlédnout do tváře mocným, ale jako sebestředné žadonění o pozornost.

Přitom s příběhem Jany z Arku se dá pracovat provokativně. Městská divadla pražská jej před dvěma lety zpracovala v inscenaci hry Charlie Josephine nazvané Já Johan*a, která tradiční příběh rovněž převedla do genderové perspektivy. Ač měla také slabiny a po roce a půl skončila derniérou, uzavírala ji silná deklarace queer hrdosti v podání herečky Martiny Jindrové. Jednalo se o manifest zdravého sebevědomí, který se nemusel dovolávat soucitu. Janin tragický osud proměnil v sílu, ne v žalobnou prosbu.

Brněnská inscenace místo toho končí ukňouranou písní What Was I Made For? oblíbené zpěvačky Billie Eilish. V textu lze za směsicí nejistoty sice číst tichou víru ve změnu, v nalezení – jak jinak – sebe samého. V kontextu celé inscenace to však vyznívá jako žádost o empatii, která není ničím odůvodněná. Ironická poloha se láme do patosu, který je svou na odiv dávanou nejistotou nakonec jen nesnesitelný.