Článek
Během listopadu našel na lavičce před jednou z pražských nemocnic tým terénních pracovníků muže ve velmi špatném zdravotním stavu.
„Ptali jsme se, jestli tam byl hospitalizovaný, a popsal nám, že tam byl a poslali ho pryč. Pán měl Parkinsonovu demenci. Špatně si pamatoval, co se dělo,“ popisuje konkrétní případ z letošního podzimu terénní pracovnice.
Přes velkou snahu skončil tento případ tragicky a muž po několika dnech zemřel. Ještě předtím mu ovšem byla několikrát odmítnuta hospitalizace v pražských nemocnicích.
„Po hygieně jsme ho vzali k medičce, která ho vyšetřila a usoudila, že musí akutně na hospitalizaci, protože byl vyhublý, dehydratovaný. Představte si člověka, kterého propustili z koncentračního tábora. Zavolali jsme záchranku,“ líčí příběh muže bez domova terénní pracovnice.
Redakce zná její jméno i organizaci, pro kterou pracuje. Od svého zaměstnavatele ale nedostala svolení o tématu oficiálně mluvit.
Hospitalizovali ho, až když bylo pozdě
První pokus o hospitalizaci muže dopadl tak, že jeho poranění zdravotníci vyřešili převazem. „Někdy jsou sestry tak nepříjemné, že vlastně manipulují člověka k tomu, aby řekl, že tu péči nechce,“ říká pražská pracovnice, která pomáhá lidem bez domova.
Druhý den se promrzlý muž bez domova opět objevil v péči terénních pracovníků. Ještě v horším stavu. Znovu byl medičkou jeho stav vyhodnocený jako život ohrožující. A začal další boj o hospitalizaci v jiné nemocnici.
Muž bez domova nakonec skončil na nefrologii až ve chvíli, kde byl jeho stav fatální, nepřežil. Vedle ran měl i infekci.
„Už nám kolabuje tým, protože děláme od nevidím do nevidím pojízdnou léčebnu dlouhodobě nemocných. Naše práce už nemá nic společného s terénní prací, kterou bychom měli dělat,“ říká pražská terénní pracovnice.
Zmiňuje, že s tím, jak bezdomovecká populace stárne, je stále větší problém dostat v akutních případech potřebné do nemocnice. „V podstatě se to zdá úplně nemožné,“ říká teréňačka.
To potvrzuje i Filip Umlauf, člen spolku Medici na ulici, ve kterém působí budoucí zdravotníci ošetřující lidi bez domova. „Jsou o to dva paralelní boje. První je, že lidé bez domova do nemocnice nejdou, protože se bojí. A když řeknou, že nechtějí, tak tím to končí,“ říká Umlauf a mluví o tom, že medicína dokáže být i méně humánní.
Lidé na ulici umírají o 16 let dříve
Platforma pro sociální bydlení připravuje podrobnou analýzu úmrtí lidí bez domova, přičemž vychází z dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky z let 2010 až 2022. Z předběžných výsledků, které má redakce k dispozici, vyplývá, že téměř 14 procent osob bez domova umřelo ve veřejném prostoru, jako jsou ulice, parky, nádraží.
Lidé, kteří mají ve zdravotnických systémech záznam, že jsou bez domova, pak statisticky umírají v průměru o 16 let dříve než průměrný člověk v zemi. V Praze je tento rozdíl téměř 20 let. Nejčastěji jde o vnější příčiny jako poranění, otrava a podchlazení.
„Předčasná úmrtí lidí bez domova nejsou nevyhnutelná. Jsou důsledkem selhání systému, který nedokáže ochránit ty nejzranitelnější z nás. Každý rok umírají lidé přímo na ulici v nedůstojných podmínkách, a to je skandální,“ říká Barbora Bírová, ředitelka Platformy pro sociální bydlení.
Nezisková organizace Naděje pak ve své hloubkové zprávě popisuje, že lidé bez domova s životem ohrožujícími zdravotními komplikacemi propadají systémem.
„Hodně často je kontext to, že jde o člověka, který už byl opakovaně hospitalizovaný a je na tom hrozně špatně zdravotně. Může se tam odrážet frustrace personálu v nemocnici a velký tlak na lůžka, kterých je v akutní i následné péči málo. Je to mix těchto všech faktorů,“ doplňuje Dutka.
Ke všem pacientům přistupujeme stejně, zní z nemocnic
Hlavní analytik Naděje poté zdůrazňuje, že případné zamítnutí hospitalizace je lékařský problém. „Opravdu jde o jejich zodpovědnost, jak člověka v daný moment vyhodnotí,“ říká Dutka.
Hloubková zpráva organizace anonymně zmiňuje přímo i pochybnosti některých lékařů nad vyloučením lidí bez domova. „Například může být člověk, který je pět dní po doléčení zápalu plic, na ulici? Pravděpodobně ne. Jak to ale řešit? Tady vzniká prostor pro situace, kdy propouštíme tyto lidi zpět na ulici a víme, že to není v pořádku,“ podotýká ve zprávě jeden z nich.
Další - internista z pražské nemocnice - popisuje, co zdravotníci při příjmu řeší. „Přichází a je třeba pod vlivem alkoholu. Přichází a nemá dobrou úroveň hygieny. Pak je zde podíl účelového jednání a je to mix. Vždycky je to různé, ten poměr těchto faktorů. Teď je mu třeba 65 let, což je samo o sobě rizikový faktor. Zdravotníkovi se hlavou honí otázky, proč nepřišel dřív, když už to má dva dny, tak proč nepřišel dopoledne? Proč nepřišel střízlivý? Proč nepočká do rána?“ citují lékaře ve zprávě.
Například redakcí oslovená Fakultní nemocnice Motol popisuje, že přistupuje ke všem pacientům bez rozdílu, podle platné legislativy a interních postupů.
„Každý pacient je u nás posuzován individuálně podle svého aktuálního zdravotního stavu a naléhavosti poskytované péče. Pokud jde o osoby bez domova, i zde postupujeme podle zdravotních potřeb konkrétního pacienta a v rámci možností spolupracujeme s organizacemi, které se této skupině věnují,“ říká Hana Frydrychová z odboru komunikace.
Podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí by v Česku mělo žít nejméně 270 tisíc lidí bez domova či v bytové nouzi. Z toho asi 18 tisíc lidí přespává přímo na ulici, v noclehárnách a azylových domech.
