Pařížský salát, cola, cigaretka. Stejně se Janecký stal hokejovou ikonou

Na hlavě legendární chatrná helma, které se říkalo skořápka. Na krku bronzové medaile, v reprezentaci posbíral na přelomu 80. a 90. let čtyři. Na ledě nahrávky a hokej s širokánským úsměvem.

Tak vypadala éra Otakara Janeckého, prvního kapitána v historii samostatného českého hokeje.

Čerstvě je z něj i člen Síně slávy. Když rozebíral svoje dojmy a vzpomínal na kariéru, měl na sobě památeční sako, které dostane každý oceněný. Bylo vedro. Čelo se mu potilo víc a víc.

Co si takhle sako sundat? „Nemůžu. Jsem legenda, to nejde,“ chechtal se a pozoroval Jiřího Holíka, Milana Nového nebo Františka Pospíšila ve stejném obleku.

Vypálil svůj typický kousavý humor. Chtěl tím říct, jak moc si váží vstupu mezi největší hvězdy československého a českého hokeje. „Lidi, na které jsem se chodil, jsou najednou kolem mě. Měl jsem tyhle pány nakoukané,“ hned hlásil.

Aby přesvědčil, že nelže, hned chrlil detaily. „Milan Nový třeba špatně bruslil. Ale jakmile se objevil kolem branky, smrdělo to, že padne gól,“ vybavoval si legendárního střelce.

„Vláďovi Martincovi jste mohli přihrát klidně do zad, on stejně puk zpracoval, udělal kličku a zařídil gól,“ pokračoval by dál.

Jen při zmínce, že s Martincem, hvězdou 70. let a ikonou pardubického hokeje, si byli vnímáním hry dost podobní, zavrtěl hlavou. „To se bavíme o úplně jiném hokejistovi.“

V Pardubicích všechno začalo. Banda mladých kluků se chodila dívat, jak Vladimír Martinec, Jiří Novák a Bohuslav Šťastný kouzlí a deptají soupeře nápady. Přehrávali je chytrostí.

Na tribuně se pravidelně kochali i Otakar Janecký nebo Jiří Šejba, pozdější hvězdy Pardubic a reprezentace.

Martinec a spol. do nich zaseli styl, který se v Pardubicích dědil. „Byli nejlepší na světě, my je jako malí kluci vnímali jako ikony,“ přikývne Jiří Šejba, mistr světa z roku 1985.

S Janeckým hráli od dorostu. „Ota tvořil, já uměl dávat góly. Vždycky jsme byli domluvení, že já mu už přihrávat nebudu,“ vybavuje si okamžitě Šejba. „Chtěli jsme hrát jako Novákova lajna,“ přidává.

Spolu pak pokračovali v nastoleném směru. Navázat na pardubické ikony. „Já byl nejdřív takový kavárenský typ hokejisty,“ hned si vybaví 80. léta Janecký.

Šejba tehdejší pojetí umí dobře vysvětlit: „Pardubický hokej se od ostatních týmů lišil. Byl plný technických kousků, srandiček. My jsme chtěli lidi bavit, aby se náš hokej líbil.“

To se jim podařilo, chodilo se na Šejbu s Janeckým.

Díky spojení s brankářem Dominikem Haškem si Pardubice sáhly na tituly v letech 1987 a 1989. V trenérském štábu nechyběl Vladimír Martinec. „Vyhrávali jsme díky Dominikovi. Doteď si myslím, že soupeřům schválně nahrával, aby si zachytal,“ culí se Janecký.

On a Šejba? „Mimo led jsme byli jak bráchové,“ přikývne ten střelecky zdatnější z páru. Měli i svoje tradice. „Před zápasem jsme chodili na taková sezení. Dali jsme si pařížský salátek, k tomu colu,“ hned si bývalý útočník vybaví, rituál.

A dál? „Na ledě jsme se snažili dát lidem co nejvíc, aby je to bavilo,“ pokrčí Šejba výmluvně rameny.

Janecký platil v Pardubicích za špičkového ligového hokejistu. Změnil ho ale rok 1990, kdy odešel do Finska. Ve 29 letech. „Když jste hráli doma za totáče a byli jste dobrý, dalo se v týmu vydržet klidně deset let. Proč bych nechodil na kafe s cigárem a neužíval si života?“ přibližuje jinou dobu.

Ve Finsku se posunul. „Skončil jsem s kavárnami a začal být profesionálem,“ mrkne.

„Víte, co o co jde?“ vysvětluje ještě Šejba. „Pokud vás koupí zahraniční klub, je to jiné. Nechtějí, abyste lidi bavil, ale hlavně abyste bodoval a přistupoval k hokeji jinak,“ doplňuje. Sám odešel do Buffala a pak s Janeckým odehrál jednu sezonu za Jokerit Helsinky.

Úsměv Janeckému ale nikdo nesebral. Zdravení diváků při buly nebo pohupování se do rytmu, když tribuny vyvolávají jeho jméno, taky ne. Pardubické pojetí hokeje v něm zůstalo. Je potřeba se bavit a bavit i lidi kolem. „Vyčítali mi, že nemakám. Protože když někdo jede opravdu naplno, smát se u toho přece nedá,“ slýchával často.

Ale šlo to. Jemu ano.

„Ve Finsku byl jeho úsměv legendární,“ hned si vybaví i bývalý brankář Petr Bříza, který chytal dva roky v Raumě a s Janeckým hrál i v reprezentaci. „Všichni z něj byli hotoví, že bruslí s hlavou nahoře a směje se.“

S Janeckým ho pojí i vtipná story: „Kdo nás neznal úplně dobře, občas si nás v obličeji pletl.“

A tak ve Finsku čelil Bříza sem tam dotazu, zda by se jako pan Janecký mohl zastavit. „Párkrát jsem dostal jeho kartičku. Jednou na soustředění za mnou přišla fanynka a povídá: Oto, mohl byste se mi podepsat? Dělali jsme si z toho dlouho srandu,“ vzpomíná Bříza.

K Janeckému patří kromě kaváren ještě jedna neřest, kterou sám zmínil. Cigarety.

Ostatně jeho přezdívka Janeba vychází z povídky Šimka a Grossmanna, kde se píše o studentovi Janebovi, řečeném Nikotinovi, který kromě kouření vlastně neuměl vůbec nic. Cigarety měl zašité pod kůží pro případ ztroskotání.

Otakar Janecký se taky často pohyboval v oblaku dýmu. Najednou s kouřením ale seknul.

„Když šla dcera v roce 1996 do školy, tak jsem přestal,“ ví přesně. „Doma jsem nekouřil, na cigarety byl balkon. Nějak mi pak došlo, že by mě taky moje děti měly někdy vidět. Prostě jsem přestal a šel dovnitř,“ cukají mu koutky u vysvětlování, jak ukončil svoji neřest.

Na přelomu 80. a 90. let se Janecký účastnil čtyř mistrovství světa a dvou olympiád. Je jednou z nejvýraznějších figur tzv. doby bronzové. Má doma čtyři medaile za třetí místo.

„Já je ale stejně beru jako zlaté,“ říká vážně.

V týmu, který se měnil z Československa na Česko, měl důležitou roli. „Ota bral všechno s nadhledem. Je strašně důležité mít v týmu takové typy. Uměl uvolnit napětí, zmírnit tenzi, kterou před zápasem máte,“ vybavuje si Bříza.

Generace Janeckého, Břízy, Kamila Kašťáka, Tomáše Kapusty nebo Martina Hostáka končila většinou těsně před finále.

„Štěstí,“ vypálí Janecký na dotaz, co chybělo, aby i tady se někdy slavila zlatá medaile.

„Nádherná byla třeba Praha, domácí mistrovství světa v roce 1992. Jen jsme proti mým Finům měli pech v nájezdech. Oni srovnali těsně před koncem, já tu penaltu pak nedal,“ líčí Janecký.

V národním týmu měl štěstí na velikány. Hrál pod možná nejméně doceněným reprezentačním trenérem historie Pavlem Wohlem (1989) a pak pod Ivanem Hlinkou (1992-94).

„Pavel Wohl byl jedním z trenérů, který působil jako táta. Vyslechl, poradil. Sedlo mi to s ním,“ vybaví si experta, který chytal za Spartu a následně vychoval spoustu trenérů na FTVS.

Hlinka působil jinak. „Byl velká persona, měli jsme z něj svým způsobem i strach,“ tvrdí Janecký.

Když testujete, jestli říká pravdu, nebo zase vytahuje ironii, pokračuje: „Mám strach z každé starší legendy. Když to řeknu z pohledu hokejisty, blbě se panu Hlinkovi odmlouvalo, když byl větší hráč než vy.“

Janecký skončil kariéru v sezoně 2003/04, když mu bylo 43 let a vrátil se do Pardubic. Doma odehrál po příchodu z Finska čtyři sezony. Klub pak pověsil pod strop jeho dres a stejné pocty se mu dostalo i v helsinském Jokeritu.

„Finská stopa je u něj strašně silná, žádný jiný Čech tam neměl jako hráč takové jméno. Nejde jen o to, že hrál dlouho, ale byl opravdu výjimečný,“ doplňuje ještě bývalý brankář Petr Bříza.

V Pardubicích si pak jeho pozice prošla zvláštním vývojem.

V zimě 2019 působil v klubu naposledy. Tehdy si Dynamo procházelo dobou temna, řešila se majetková struktura. Každou sezonu se zdálo, že Pardubice buď spadnou, nebo se rozloží svými průšvihy. Vyráběly jeden malér za druhým. Nešlo jen o výsledky, ale i kauzy spojené s mejdany, alkoholem a kokainem za volantem.

Po jedné hodně vyostřené debatě s fanoušky opouštěl Janecký po zápase stadion na kole. Pracoval u týmu jako asistent trenéra. Lidé na něj štěkali, on jim to vracel.

Z davu pak zaznělo, že s tím kolem poletí někdejší ikona klubu do popelnice. Nakonec ujel, ale brzy v Pardubicích skončil. Když klub koupil Petr Dědek, už se pohyboval mimo strukturu celku, kde vyrostl.

Nikdy se do něj nevrátil a dnes vztahy s Dynamem nemá nejlepší. „Jsou takové, jaké jsou. Nic proti nim nemám,“ říká.

Na druhou stranu klubu nic neodpustí. Je to vidět i při jednáních městského zastupitelstva, kde pravidelně hlasuje proti návrhům předkládaných Dynamem.

O původu sporu se veřejně nemluví. Nejvíc se spekuluje, že si úplně nesedl s předsedou představenstva klubu a současně spolumajitelem Ondřejem Heřmanem.

Znají se z hokejové kariéry. Když byl Janecký v roce 1987 hvězdou Pardubic, Heřman v týmu figuroval jako náhradník. Titul mají ale oba.

„Říká se, že je to mezi mnou a Ondrou,“ kývne na přímý dotaz Seznam Zpráv Janecký.

Pak se na chvíli zamyslí.

Poprvé během povídání si pečlivě v hlavě rovná, co řekne: „Čeho jsem dosáhl v hokeji, to jsem si musel získat, vybudovat. Potřeboval jsem kolem sebe hráče typu Jirky Šejby, Teemu Selänneho nebo Petra Sýkory, střelce. Ale všechno jsem si jinak vypracoval sám.“

Dál komentovat svůj vztah s mužem, který roky tahá za nitky v pardubickém hokeji, nechce. „Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat a jak to mám dělat. Jednou jste legendou v Pardubicích, neměli by nás brát jako poddané nebo jako zaměstnance,“ dodá neurčitě.

Seznam Zprávy požádaly Dynamo Pardubice, jestli by mohlo vysvětlit, kam se vztah s bývalý hráčem posunul a proč se tak pokazil.

Odpověď zaslal ředitel komunikace Jan Mroviec: „Otakar Janecký je legendou pardubického hokeje a my si vážíme toho, co jako hráč dokázal. V Enteria areně mu visí dres pod stropem. V nedávno vydaných publikacích Dynamo Bez frází a kronice Dynamo 100 má významné místo. Pan Janecký dokonce nechybí na výročních poštovních známkách taktéž vydaných při příležitosti oslav 100 let klubu.“

Přímo na Janeckého slova reagovat Dynamo nechce. Mroviec pouze dodal: „V minulosti jsme jej zvali na celou řadu významných klubových akcí, kterých se ovšem neúčastnil. Občas také navzdory předchozímu potvrzení účasti.“