Článek
Čtrnáct let. Tak dlouho trval vztah paní Jany (jméno je redakcí změněno) s tyranským partnerem, který ji terorizoval a opakovaně napadal. Dlouholetý horor skončil vloni, když maminka tří dětí našla útočiště v azylovém domě.
„S Petrem (i jméno Janina partnera je redakcí změněno) jsme se seznámili čtyři roky předtím, než zemřel můj manžel. Po jeho smrti jsme se navštěvovali a teprve po dlouhé době jsme se dali dohromady. Nejdřív to vypadalo na dokonale harmonický vztah. Petr měl sice vždycky kladný vztah k alkoholu, ale zpočátku nešlo o nic extrémního,“ říká sympatická černovláska.
S holkou se nikdy nesmířil
Tři roky poté, co spolu Jana s Petrem začali žít, se jim narodil první syn, kterému je teď deset let: „Ještě po jeho narození byl náš vztah v pořádku. Všechno se zkazilo až poté, když jsem znovu otěhotněla a ukázalo se, že čekám dceru. Petrovi rodiče do něj neustále hučeli, že to nemůže být jeho dítě, protože dcery nikdy neměl a on dcery přece nedělá. S tím, že čekám holčičku, se Petr nemohl smířit a nevěřil tomu, že je to dítě jeho. Dokonce se ještě před jejím narozením odstěhoval na tři měsíce ke své bývalé manželce. Pak se tedy zase vrátil zpátky s tím, že tedy věří, že čekám jeho dceru a že chce být s námi,“ líčí Jana zlom, ke kterému došlo v jejím vztahu s Petrem.
Po narození dcery, které je v současné době osm let, se Petrovo pití už úplně zvrtlo. Denně chodil s kamarády do hospody a vracel se domů opilý. Alkoholismus začal negativně ovlivňovat i jeho zaměstnání. Měl konflikty se spolupracovníky, neplnil docházku, nadřízení si na něj stěžovali a kvůli alkoholu ho z několika míst i vyhodili. „Pokaždé, když přišel o zaměstnání, házel vinu na nás,“ vzpomíná Jana. „Řval na nás, že je to naše vina, že je to všechno tím, že musí živit rodinu. Vůbec si nepřipouštěl, že by to mohla být jeho chyba a že je to důsledek jeho pití.“
Domov sv. Máří Magdaleny v Jiřetíně pod Jedlovou
Azylový dům v Jiřetíně pod Jedlovou pomáhá maminkám s dětmi, které se ocitly v nouzi a ztratily bydlení. Často se do něj, stejně jako Jana, uchylují ženy s dětmi, které prchají před agresivními partnery nebo bydlí v nepřijatelných podmínkách.
Pokud byste chtěli pomoci maminkám v nouzi, dar v libovolné výši můžete zaslat na číslo účtu: 292752916/0300.
V domově najdou útočiště (mají tu svůj pokoj) a pracovníci jim pomohou i s uplatňováním jejich práv. Ubytované ženy mají také k dispozici prostor pro přípravu jídla. Domov má, díky sponzorům a projektům, dostatek potravin, aby mohl maminky a jejich děti podporovat do doby, než jim pracovníci pomohou k podpoře z dávek státní sociální podpory, což někdy může trvat pár týdnů, ve složitějších případech až měsíců.
V azylovém domě dostanou ženy s dětmi příležitost stabilizovat svůj psychický stav a znovu získat rovnováhu. Motivují je tady k sebevzdělávání a hledání zaměstnání a připravují je na přechod do budoucího vlastního bydlení. Pracovníci je také vedou k samostatnému způsobu života a péči o děti a zvyšují jejich informovanost v sociální a právní problematice.
Poplatek za pobyt v Domově činí 165 korun denně za matku a 90 korun denně za dítě. Prostřednictvím podpory od různých subjektů a dobrovolných darů je financována podpora formou potravin, hygienických prostředků. „Domov přijme zájemkyni o službu bez dalších překážek – znamená to, že pokud maminka nemá žádné peníze, nemá jídlo, hygienu, často ani doklady, je přijata. Proto jsou pro nás dárci velmi důležití. Maminky často utíkají od agresivního partnera a nemají žádné doklady včetně občanského průkazu, který ovšem potřebují k registraci u úřadu práce. Je to doba, kdy mamince a jejím dětem zajišťujeme veškeré základní potřeby od toaletního papíru, potravin, prostředků k osobní hygieně, pracích prostředků, úklidových… Proto jsou dárci velmi významným prvkem v provozu služby a jen díky nim jsme schopni poskytnout odpovídající zázemí,“ říká Marcela Dvořáková, ředitelka Domova sv. Máří Magdalény.
Děti ani nevycházely z pokoje
Přesto, že vztah Jany a Petra už dávno nebyl ideální, Jana opět otěhotněla: „I když nejmladší syn nebyl plánovaný, byla jsem ráda, protože jsem doufala, že to bude záchrana našeho vztahu. Že se Petr vzpamatuje a začne spolupracovat. Bohužel to ale vůbec nevyšlo,“ říká Jana.
Nejenže Petrovo pití dál pokračovalo, ale přidalo se k němu i domácí násilí. Petr Janu napadal nejen fyzicky, ale týral ji i psychicky: „Děti se ho bály. Stačilo jen, když zacinkaly klíče u dveří, a už se děsily, v jakém rozpoložení se jejich táta vrací, jakou bude mít náladu a jestli na ně bude hnusný, nebo ne. Už radši ani nevycházely z pokoje, jaký z něj měly strach,“ vypráví Jana s tím, že zpočátku se Petr dopouštěl násilí „pouze“ na ní.
Když byl Petr střízlivý, děti ho měly rády, protože jim, podle Jany, kupoval všechno možné a dělal pro ně první poslední. Jakmile se ale napil, bály se ho. To samé se odehrávalo ve vztahu k Janě. Dokud byl Petr střízlivý, omlouval se za své chování, sliboval, že se polepší, ale pak se zase všechno vrátilo do starých kolejí.
Proč Jana se svým násilnickým partnerem neustále zůstávala? „V téhle situaci vás při životě drží děti. Pro děti žijete a snažíte se, aby měly všechno, co potřebují. Nechtěla jsem, aby se jim převrátil život naruby, abychom se museli stěhovat, a také jsem nevěděla, kam bychom šli.“
Nechtěla jsem riskovat, že na nás vezme nůž
Jenže postupem času se situace stala neúnosnou. „Vzhledem k tomu, že násilí bylo u nás doma na denním pořádku, děti mu nemohly uniknout a byly jeho svědkem. Petr mě napadal každý den. V důsledku toho se u mě objevily zdravotní problémy a častokrát jsem si říkala, jestli mi to za to stojí,“ líčí Jana, která domácí násilí vydržela celých deset let.
K odchodu se odhodlala, až když se Petr pokusil napadnout jejich nejstaršího syna, který se snažil Janu bránit: „Nevím, co se v Petrovi zlomilo. Možná to byl nějaký zkrat, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že klidně může dojít i k něčemu horšímu. Třeba, že příště sáhne Petr po noži a zaútočí na nás, nebo něco podobného. A to už jsem opravdu riskovat nechtěla.“
Jana se spojila s OSPODem, který pro ni a její děti našel místo v Domově sv. Máří Magdaleny v Jiřetíně pod Jedlovou. „Mohli jsme odjet už druhý den a nikdy za to nepřestanu být vděčná. To, že jsme mohli odjet prakticky hned a udělat konečně za soužitím s Petrem tlustou čáru, bylo obrovská výhoda. Bála jsem se, že manžel bude dělat scény, vypátrá nás a bude nás dál šikanovat, ale bylo mu to víceméně jedno. Ptal se jen, kam jedeme, a sliboval, že nás bude navštěvovat, ale já už jsem na něj nebrala žádné ohledy. Pro mě to konečně skončilo,“ vypráví Jana se znatelnou úlevou.
Děti s ním nechtějí ani mluvit
Přestěhováním do Domova sv. Máří Magdaleny začala pro Janu a její tři děti úplně nová kapitola života. „Děti musely změnit školu, což bylo samozřejmě náročné. Dcera zrovna nastoupila do první třídy, našla si tam kamarády a stěhováním o všechny přišla. Bylo to těžké, ale zvládli jsme to. Nejstarší syn nesl stěhování mnohem lépe a těšil se, že budeme mít konečně klid,“ vypráví Jana.
Opatrovnický soud přiřkl děti do péče Janě, ale jejich otec ani nejeví zájem je vídat: „Naposledy se nás snažil kontaktovat vloni na Vánoce. Zavolal mi a chtěl mluvit s dětmi, ale byl zase opilý, takže jsem ho odmítla. Navíc děti ho vůbec nechtějí vídat a nechtějí ho ani slyšet po telefonu. Pořád z něj mají strach,“ říká Jana a hned dodává, že teď už se ona i děti mají skvěle.
V azylovém domě zůstali rok, ale po Novém roce by se měli stěhovat do malého bytu: „Vánoce ještě budeme slavit tady, ale to vůbec nevadí, protože jsme si tu našli spoustu nových přátel.“ Co by si Jana přála k Vánocům? „Pro sebe vůbec nic. Chtěla bych, aby děti byly šťastné a měly to, co potřebují. Možná se časem najde někdo, kdo k nám přibyde, ale nechávám to na náhodě a uvidím, jak se všechno vyvine. A co by chtěly k Vánocům děti? Nejstarší syn chce pumpičku na balón, protože je vášnivý fotbalista. Dcera zbožňuje všechno se Stitchem a nejmladší syn napsal Ježíškovi o křesílko.“
Nebojte se ozvat
Příběh Jany naštěstí po mnoha letech strachu a beznaděje dospěl k happy endu: „Po hodně dlouhé době jsem si uvědomila, že můžeme žít úplně normální život a cítím obrovskou úlevu, že jsou děti konečně šťastné a spokojené. Teď už jsem dost silná, abych se zase postavila na vlastní nohy a mohla jim dát, co potřebují. Ale kdybych nebyla tady v domově a neměla takovou podporu sama bych to nedokázala,“ říká Jana a zdůrazňuje, že svou vděčnost ani nedokáže vyjádřit slovy.
Zároveň dodává, že by chtěla apelovat na všechny ženy, které prochází tím, co si musela zažít ona, aby se nebály vystoupit na veřejnosti a mluvit o tom, co se děje za zavřenými dveřmi jejich domácnosti: „Jsou tady organizace, které vám pomohou, a na světě není jen jediný chlap. Chlap, který vám ubližuje, za to nestojí. Nebojte se odejít, bude vám pomoženo, v což jsem já nikdy nedoufala. Chci moc poděkovat všem pracovníkům Domova sv. Máří Magdaleny za všechno, co pro nás udělali. Bez jejich pomoci bych se nikdy neodhodlala od tyranského přítele odejít a nemohla bych s dětmi žít spokojeně a v klidu. Nikdy na to nezapomenu!“
