Nepolevuju, říká hráč s nejtvrdší ránou světa. Návrat do Česka nevylučuje

Na Martina Frka se vždycky ukazovalo už od mládežnických soutěží. Bacha na něj, tohle je bombarďák, poklad!

Opře se do puku a buď je to gól, nebo to někdo šeredně schytá, případně puk kousne brankáře. Nebo otestuje, jak je pevné plexi. Tuctové střely od něj nikdo nečeká.

Český útočník je jediný na světě, kdo v Americe dokázal vypálit puk větší silou než obrovitý Zdeno Chára. Nikdo nedokázal při měření vypálit z vrcholku kruhů prudší střelu než Martin Frk, jemuž bylo naměřených 175,7 km/h.

Dělovka vždycky byla jeho chloubou a snil, jak s ní bude trhat sítě v NHL. Nejlepší ligu světa si zahrál, ale hvězdou se stal jinde.

Je z něj jeden z nejlepších hráčů AHL, nastřílel tam 200 gólů a brzy se stane nejlepším střelcem v historii mezi Evropany.

„Jdeme na to, pak volám taxi a musím na letiště. Zase míříme na zápas,“ zahlásil, když se ozval, že rozebere svůj příběh za mořem pro Seznam Zprávy.

Na konci měsíce jeho tým Calgary Wranglers vystavil na sociální sítě video, jak se jejich bombarďák směje do kamery za rozbitým plexisklem.

Evidentně nepolevujete. Granát v rukách pořád je?

Nepolevuju, vůbec. Ani na tréninku nedám nikomu nic zadarmo, nešetřím moc ani naše gólmany.

Opravdu máte povoleno vypálit svoje maximum, i když o nic nejde?

Snažím se. Přijdou situace, kdy uberu, když se třeba u branky motá někdo, kdo by neměl. Ale pokud je možnost střílet naplno, vždycky do toho jdu.

Trenéři gólmanů vás pak musí mít docela rádi, ne? Hůř už jejich svěřencům v zápase nikdy nebude.

Jasně, o tom jsme se taky s naším trenérem brankářů bavili. V zápase klukům taky nikdo neuleví, každý jde na krev. Proto se snažím co nejvíc to jde. Není to ale jen kvůli nim, věci na maximum dělám i kvůli sobě. V tréninku je čas pilovat dovednosti.

Na nejtvrdší ráně světa je pořád co upravovat?

Pořád je co zlepšovat.

Nikdy jste v týmu neměl brankáře, který by vás krotil, že modřiny naskakují až moc?

Ani ne.

Takže ano?

No vzpomenu si, když jsem byl v Detroitu, tak po mně jednou Mrázič (Petr Mrázek) hodil hokejku. (usměje se)

Kousla ho rána?

Spíš šlo o to, že jsem se mu vysmál. Mohl jsem si za to sám, tak byl trochu naštvanej.

Ledaři vás rádi mají? Sem tam rozbijete plexi, takže v týmu, kde hrajete, se obsluha kluziště moc neulívá.

Moc nadšení asi nejsou. Ale takové to zkrátka je. Nikdy nechci plexi rozbít úmyslně, jen někdy se to stane. Teď naposledy z toho udělal klub post na sociální sítě. Měl jsem v tu chvíli radost, že střela sedla. Jen ne úplně do místa, kam měla.

Ledaři si mají dát na plexi plachtu. Ve výsledku je to jejich chyba, co?

Přesně! (usměje se)

Když vidíte, že soupeři střelu hodně řeší a snaží se vám ji hlavně nedovolit. Je to důkaz, že práci děláte dobře?

Asi jo. Na přesilovkách vidím, že u mě často někdo stojí hodně blízko. Má u sebe kolikrát hráče na délku hokejky, to se pak do žádné střely moc nedostanete. Ale zase se tím otevře prostor pro spoluhráče na druhé straně hřiště. Já z toho moc nemám, ale tým ano. Takže všechno je v pořádku.

Evropan na farmě vydrží tři až čtyři sezony, pak se radši kouká jinam. Vy jste tam odehrál už skoro 500 zápasů. V čem se váš přístup liší?

Je pravda, že tady zůstáváte spíš na své první nováčkovské smlouvě. Kdo hraje v AHL čtyři roky a nedostane se do NHL, odchází do Evropy. Já tady chtěl být co nejdéle a snažil se nahoru dostat, což se mi nakonec povedlo. Abych řekl pravdu, AHL mi vyhovuje, nemám úplně důvod odcházet. Mám radost, že mi dávají pořád šanci a je o mě zájem.

Stále bojujete o NHL?

Šance tam už moc není, protože jsem tady jen na smlouvě pro farmu. Aspoň mám čistou hlavu, abych pracoval na farmě i pro ostatní a snažil se mladším klukům pomoci, aby se do NHL dostali.

Kdy jste přijal naplno roli, že budete dominantní hráč v AHL a už to asi jinak nebude?

Naplno až teď v létě. Nabídli mi smlouvu, ale už ne ani dvoucestnou, která platí pro obě ligy, ale jen pro farmu. Došlo mi, že NHL je zavřená a budu se muset snažit být co nejlepší dole. Moje role je, abych fungoval jako dobrý příklad, aby kluci věděli, co je dostane nahoru. Pokud něco potřebují, můžou se mě zeptat. Už ligu přeci jen nějakou chvíli znám.

Aby hráč uspěl v NHL, měl by být něčím výrazný, upoutat. Vy máte nejtvrdší ránu, kterou kdo v Americe změřil, takže výrazný jste dost. Dovedete říct, proč se vám v nejlepší lize světa povedla jen jedna celá sezona za Detroit, jinak to byl hlavně boj o šanci?

Snažil jsem se o tom přemýšlet a docela často. Střelu mám dobrou, jsem hráč víc do útočného pásma. Ale nevím, kde byl takový problém. Jednou jsem se zranil v Los Angeles (sezona 2020/21) a promeškal většinu sezony. Šanci pak dostali další hráči, mladší. Což je vlastně v pořádku, tak by to mělo být, když jsou lepší. Trochu mě štve, že jsem se tam neprosadil víc. Ale nějaké zápasy jsem odehrál, což byl můj sen. Na farmách mám pak docela dobrou kariéru. Podepsali mě tady jako staršího hráče a dost mi záleží na tom, abych tady zvládal být dobrým vzorem.

Víte, co mě jen zaráží? Vaše cesta vypadala ale vlastně podle ideálního mustru. Válel jste v kanadské juniorce, to samé pak v AHL. Obě soutěže jste vyhrál, sbíral tam hodně bodů. Pak se otevřela NHL a najednou jako by všechno postupně zhasínalo.

Bavil jsem se o tom s agentem ještě jako hodně mladý. Moc jsem si přál hrát NHL, tak jsem dělal všechno, aby si mě všimli. Do juniorky v Kanadě jsem šel, abych byl víc na očích. Měl jsem dobrou sezonu, draftovali mě vysoko. Tři roky mi trvalo, než jsem si zvykl na dospělý hokej, ale bylo to pak lepší a lepší. Ani si neříkám, že bych něco změnil.

Jakmile jste se dostal do NHL, najednou se víc a víc mluvilo o tom, že nemáte tak excelentní bruslení. Jak to cítíte vy?

S bruslením jsem měl problém vždycky, když to řeknu objektivně. Teď je to vidět ještě víc. Mladí hráči bruslí opravdu skvěle. Když jsem začínal na farmě, bylo kolem mě hodně velkých a těžkých hráčů. Teď je tady naopak dost menších kluků. Nějaký hráč jsem byl a tak jsem to bral. Jen mi tedy nepřišlo, že bych v NHL měl zásadní problémy. Víte, co si říkám?

Povídejte.

Ve výsledku není zase tak těžké se do NHL dostat. Ale brutálně těžké je se tam udržet. Tím spíš, když se chvíli nedaří, čekají se od vás góly a ony nepadají. Pak je to hodně těžké.

Na farmě je hodně mladých a rychlých hráčů. Jak to, že v soutěži pořád sypete góly, když nejste nejlepší bruslař?

(usměje se) No, je to hodně těžká soutěž. Náročná je i tím, že každý se chce dostat z AHL nahoru. Jen mi přijde, že když si v nějaké soutěži uděláte jméno, dostanete na ledě trochu víc prostoru. A já si jméno udělal právě tady. Taky když se o vás ví, obránci na vás tak rychle nejdou, protože čekají, co provedete. Beru to tak, že mám pár sekund navíc, což mi pomáhá dávat góly a sbírat body.

Nebylo těžké v sobě hledat před dvěma roky motivaci, když jste se vrátil do Ameriky z Evropy? Čekalo se, jak začnete trhat sítě ve Švýcarsku, ale angažmá v Bernu ani Rapperswilu nevyšlo. Vy jste pak šel zpátky do AHL, kde asi moc co dokazovat už není.

Štvalo mě, že jsem se ve Švýcarsku nechytil líp. Hrál jsem špatně, to řeknu úplně na rovinu.

Vážně z vašeho hokeje máte takový pocit?

Jo, nebylo to dobrý. Mrzí mě to, protože mi jednak věřili a pak jsme se tam s manželkou a dcerou těšili. Možná to bylo tím, že většinu kariéry hraju na malém hřišti a najednou jsem přišel na maximální rozměry. Nedokázal jsem se tomu víc přizpůsobit, což je škoda. Za všechno si můžu sám, protože jsem ve Švýcarsku nehrál dobře.

Nepředpokládal jste, že větší hřiště udělá tak velký rozdíl?

Je to tak. Věděl jsem, že hokej trochu jiný bude a čeká mě fáze, kdy se budu muset přizpůsobit. Ale nešlo mi to, tak jsem se rozhodl jít zpátky do Ameriky. Hned jsem tady zase udělal za sezonu 60 bodů.

Zklidnilo vás to, že hokej jste nezapomněl?

Proto si říkám, že už mám z Evropy spíš strach. (usměje se)

V extralize vás tedy nikdy neuvidíme?

Chtěl bych si ji zkusit. Ale pokud hraju dobře tady a dovedu se držet vysoko v bodování, byla by škoda odcházet. Nám se tady s rodinou líbí, za čtyři měsíce se nám navíc narodí druhé dítě. Stěhování by bylo náročnější. Uvidíme, jak dopadne tahle sezona, a pak se nějak rozhodneme.

Ozve se občas někdo z Česka?

Agent se mě ptal, jestli se má koukat na Evropu. Ale řekl jsem mu před sezonou, že ne. Chtěl jsem zůstat tady. Jestli mu někdo volal, nabídku odmítl. Jak jsem říkal, že se mi odsud nikam moc nechce, tak ale zahrát si v Česku by mě lákalo. Úroveň ligy jde hodně nahoru. Navíc jsem doma nikdy nehrál. Snažím se sledovat, co se děje, udržuju si přehled, ale jestli se to někdy povede? Třeba ne.

Pak tedy víte, že v Karlových Varech, odkud pocházíte, mají rozměry kluziště 60×26. V klubu přešli na rozměr NHL, který vám tedy sedí.

(směje se) Vím. Jít jednou do Varů by bylo super. Ale to je zatím všechno daleko.

Kontakty s reprezentací nějaké jsou, nebo zhasly?

Vůbec nic. Nikdo se mi neozval.

Takže všechno zůstává jen u jedné mise před MS 2018? Narychlo jste tenkrát přiletěl z Ameriky, odehrál dva zápasy přípravy a Josef Jandač vás na turnaj nakonec nevzal.

Je to tak. Asi ale ani nic nečekám. Rád bych si v nároďáku zahrál, ale nelámu nic přes koleno. Beru věci, jak přicházejí. Jsem rád, že mi hokej tady za mořem dává smysl, jsem šťastný, mám roli. Kdybych třeba měla ultra dobrou sezonu, třeba by ještě pozvánka přijít mohla. Ale neřeším to.