„Když utíkají myši, utíkej taky.“ Poslední cesta do dolu, kde končí těžba uhlí

V devadesátých letech v Ostravsko-Karvinském důlním revíru pracovalo téměř sto tisíc horníků. „Na směnu do ČSM dorazily klidně i dva tisíce lidí najednou. Bylo to takové menší podzemní město,“ vzpomíná vysloužilý horník Lukáš Buday.

„Hlavně tam dole nepískejte, přivolali byste tím permoníky a smrt,“ varuje mě a mé kolegy den před sestupem do podzemí Buday, který za svoji kariéru odtěžil stovky tun třpytivé horniny.

Jedním dechem také dodává, že pokud uvidíme utíkat myši, měli bychom se také dát na útěk. Naopak cvrkot cvrčků je prý v pořádku. Nemusíme se ale bát. „Horníci jsou jedna rodina, žádný z nich by tam nikoho nenechal,“ uklidňuje.

Kola na vrcholku těžní věže se otáčí v ranní zamračené obloze. Vítejte v Dole ČSM, lokalita Sever. Na posledním místě v České republice, kde se těží černé uhlí. Dlouho tomu tak ale nebude. Poslední vozík s uhlím vyjede z dolu na úplném začátku února.

Návštěva důlního díla začíná bezpečnostní přednáškou z úst zkušeného „bezpečáka“ a také vášnivého báňského záchranáře Marka Chodury. Každému z návštěvníků je propůjčeno hornické oblečení s helmou a chráničem páteře, jenž je pro místo, na které se dnes chystáme, povinnou výbavou.

V lampovně vyzvedáváme lampu a sebezáchranný přístroj, který by nám v podzemí měl v případě nouze pomoci přežít alespoň hodinu při případném přesunu po důlním světě s chemicky vytvořeným kyslíkem. Pokud bychom čekali na pomoc usazeni na jednom místě, vydržel by údajně až tři hodiny.

Chodbou s výhledem na důlní věž míříme přes zakryté mosty vstříc výtahům, které nás přenesou stovky metrů pod povrch. Rychlostí šest metrů za sekundu se blížíme k zemskému nitru.

Výtah zastavuje na třetím nárazišti, 500 metrů pod hladinou moře a celých 773 metrů pod povrchem. V rámci dnešního okruhu po důlních šachtách sestoupáme i k 800 metrům pod zemí. Samotný Důl ČSM má nejhlubší místo asi 1200 metrů pod okolní krajinou.

Ve svitu lamp začíná zářit hornina na zemi. Malá světélkující záře, která kopíruje kužel mé svítilny. Připadám si jako v té pohádce, kde najdou zlatý poklad. I když to není pravé zlato, bavíme se o surovině, která byla základem průmyslové revoluce a poháněla parní stroje, elektrárny i ocelárny. A také o surovině, která zaměstnala po staletí statisíce lidí po celém světě.

Z mého snění mě vytrhává náš průvodce Marek Chodura. „Máme tu trochu zvýšenou koncentraci metanu, přestaňte prosím na chvíli fotografovat,“ upozorňuje. Metan je vysoce výbušný plyn a sebemenší jiskra by jej mohla vznítit. Fotoaparát tak musí zůstat chvíli vypnutý.

Vstupujeme do porubu č. 300 215. Horníci zde svoji práci ukončí s koncem roku. Chybí vytěžit necelých 20 metrů horniny, tedy přibližně 5838 tun. Průchod porubem není žádná nedělní procházka. Teplota je vysoká, takže se člověk hned zapotí a okolní všudypřítomný černý prach se brzy dostane po celém těle.

Strávil jsem společně s ostatními kolegy pod povrchem necelé dvě hodiny. Přiznám to na rovinu, zmohlo mě to. Vyjadřuji proto hluboký obdiv všem, kteří denně sjíždí stovky metrů pod zem a ve vysokých teplotách těží černé zlato.

„Práce v dole není pro každého, buďto tě to pohltí, nebo odejdeš,“ vypráví Lukáš Buday, který v dole působil jako hlavní předák razičského kolektivu. Sám důl opustil už v létě, protože byl ve skupině horníků, pro kterou už na dole nebyla práce. Je na něm vidět, že kdyby mohl, sfáral by hned znovu.

Podobně to vnímají i ostatní, které mám během své krátké návštěvy možnost potkat. Když se ptám na délku působení v dole, nikdy nepadá odpověď pod deset let, rekord byl úctyhodných 40 let v práci v povrchové úpravně uhlí.

I přesto, že se zaměstnavatel snaží horníkům pomoci při hledání nové práce přes jejich program Nová šichta, bude náročné pro mnohé z nich změnit profesi, která je jejich srdeční záležitostí.

Díky za vaši práci. A zdař Bůh!