Český boj se suchem a povodněmi naráží, vlastníci půdy odmítají klíčové úpravy

Česká krajina se poslední roky potýká se suchem, bleskovými povodněmi i zrychlující se erozí půdy. Bez velkého množství malých zásahů v celé ploše povodí pro zpomalení odtoku vody a podporu zasakování srážek se situace nezlepší.

Jenže tato opatření – meandry, tůně, remízky, zasakovací pásy, mokřady či revitalizace drobných toků – není možné vybudovat jen na veřejných pozemcích. Klíč leží v ochotě soukromých vlastníků tato opatření realizovat nebo je na svém majetku strpět. A právě tady narážíme na problém, o kterém se u nás příliš nemluví: České vlastnické právo je sice právně silné, ale společensky křehké a hluboce zraněné dědictvím totalitního režimu.

Projektanti a další iniciátoři veřejně prospěšných opatření jsou a priori odmítáni. Většina vlastníků odmítá o čemkoli jednat – o dočasném pronájmu i o opatřeních, která by jim samotným ušetřila škody při příští povodni.

Na druhé straně aktivní a osvícení majitelé půdy, najdou-li se, zmiňují řadu byrokratických a jiných překážek k tomu, aby na svém majetku maloplošná opatření vybudovat mohli.

V západní Evropě – například v sousedním Německu či Rakousku – bývá jednání s vlastníky sice pomalé, ale většinou probíhá. Pozemkové úpravy jsou rozšířeným nástrojem, obce mají váhu a autoritu prosazovat lokální opatření, komunity často podporují řešení ve veřejném zájmu.

Třeba v Bavorsku a Dolním Sasku mají obce zákonné předkupní právo (Vorkaufsrecht) na pozemky v koridorech plánovaných revitalizací či protipovodňových opatření. Toto právo se neuplatňuje represivně, ale působí jako silná vyjednávací opora – vlastníci vědí, že obec má legitimní roli a může pozemek odkoupit, pokud dojde k převodu. Obce tak často dosáhnou dobrovolné dohody, kdy vlastník umožní realizaci mokřadu či rozlivového území výměnou za finanční kompenzaci nebo jiný vhodný pozemek.

Velmi běžné jsou také pozemkové směny (Flächentausch) organizované státními pozemkovými úřady. Ty nevystupují jako nátlakový aktér, ale jako facilitátor, který hledá řešení přijatelné pro všechny strany. V Porýní-Falci či Durynsku tak fungují lokální „burzy“ pozemků, kde úřad shromažďuje nabídky a poptávky vlastníků a aktivně napomáhá sjednat směnu, která umožní realizaci veřejně prospěšného opatření – typicky zvětšení nivy, obnovu slepého ramene nebo založení ochranného biotopu. Směna bývá často výhodná i pro vlastníky, protože dostanou kompaktnější nebo kvalitnější parcelu, zatímco veřejný aktér získá potřebný prostor v krajině.

Kolegové ze zahraničí se proto při společném řešení adaptačních opatření často diví, že u nás je standardní odpovědí prosté „ne“.

Důvody jsou hlubší než jen „český individualismus“. Komunistické znárodňování přerušilo kontinuitu rodového vlastnictví i důvěru ve stát. Restituce půdy přinesly rozdrobenou strukturu vlastníků, kteří své pozemky často nikdy neviděli, nebo je vnímají jen jako abstraktní investici. Skupování pozemků spekulanty bez vazby na konkrétní region blokuje či prodražuje připravené projekty.

Absence moderního územního plánování a nízká ochota či kapacita samospráv vytvářet na vlastníky nepřímý tlak znamenají, že veřejný zájem ustupuje právu veta jednotlivce. Výsledek? Krajinu neumíme koordinovaně spravovat. Každý pozemek je „můj hrad“.

Jenže sucho, povodeň nebo eroze si na hranice katastru nehrají.

V rozhovorech starostové často přiznávají frustraci: I když obec problémy okolní krajiny vnímá a řeší, nemá skutečné nástroje, jak projekt na soukromé půdě uřídit. Pokud vlastník nechce, nic se nestane. „Zavřou mi dveře před nosem a projekt tím končí,“ říká starosta jedné podhorské obce, kde měla vzniknout soustava malých tůní na obecních i soukromých pozemcích.

Podobné příběhy přitom nejsou výjimkou. V malém povodí na Litoměřicku se zadrhla plánovaná revitalizace zaneseného potoka, která měla zlepšit odtokové poměry a ochránit část zástavby před přívalovými dešti. Koryto potoka se oproti původním mapám nacházelo na soukromých pozemcích, ale vlastníci odmítli jednat s iniciátory projektu a plánovaná úprava se neuskutečnila.

Problém však nespočívá jen v tom, že některé dotační tituly neumožňují investice na soukromé půdě. Ještě zásadnější je, že se do nich veřejná správa – oprávněně – bojí vstupovat. Dnes kooperativní vlastník nezaručuje kontinuitu do budoucna – majetek je možné prodat, stává se součástí dědických řízení a podobně. Řada dotací má přitom povinnou udržitelnost. Pokud vlastník po pár letech změ­ní názor, prodá parcelu nebo opatření jednoduše zruší, riziko s vrácením dotace nese žadatel, tedy často obec či jiný subjekt veřejné správy.

Investor tedy nemá přímý vliv na to, co se na cizím majetku stane. Může se roky soudit o porušení smlouvy, ale mezitím je projekt ohrožen – a veřejný rozpočet s ním. Výsledkem je paradox: Právě tam, kde společnost potřebuje krajinu chránit nejvíce, máme nejmenší šanci se na čemkoliv domluvit.

Co by pomohlo? Určitě stabilnější možnosti financovat opatření a jejich dlouhodobou údržbu na soukromé půdě, podobně jako je tomu v západní Evropě, kde se čím dál častěji objevují hybridní formy financování kombinující firemní, komunitní a veřejné finanční zdroje.

Příkladem je rakouský region Marchfeld, kde se opatření na zadržení vody na soukromé zemědělské půdě a zlepšení podmínek pro místní faunu financují kombinací veřejných dotací, drobných příspěvků místních obyvatel a nájmů mysliveckých honiteb. Klíčovou roli zde hraje místní myslivecký spolek, který peníze shromažďuje, rozděluje a zároveň koordinuje samotnou realizaci i údržbu opatření. Tento model ukazuje, že tam, kde se dokážou zkoordinovat různé zájmy, může vzniknout dobře fungující systém podpory adaptačních opatření na soukromé půdě.

Dále to znamená podporu dlouhodobých nájmů a smluvních ujednání, která respektují vlastnictví, ale umožní realizovat drobná opatření. Silnější role obcí – nejen jako žadatelů o dotace, ale i jako koordinátorů veřejného zájmu. Posílení pozemkových úprav, které umožní řešit krajinu jako celek, ne jako mozaiku izolovaných parcel. A možná především: otevřít společenskou debatu, že vlastnictví není jen právo „mít a držet“, ale také zodpovědnost vůči místu a lidem kolem nás.

Obnova krajiny je dnes závod s časem. Buď dokážeme najít způsob, jak se s vlastníky domlouvat, sdílet rizika a vytvářet dlouhodobé dohody, nebo budeme jen čekat, až nám další suché léto či přívalový déšť připomene, že příroda nezná katastrální hranice.

Budoucnost české krajiny totiž nezávisí jen na technických či přírodě blízkých řešeních, ale na naší schopnosti spolupracovat přes ploty a hranice pozemků – doslova i obrazně.