Článek
Sádky jsou ponořené do mlhy. Nad betonovými nádržemi, které jsou od výlovů napěchované rybami, se vznášejí volavky. Je tu klid. Ve vzduchu ale jakoby viselo napětí z blížících svátků - bude letos dobrá sezóna? Prodáme dost ryb?
Stoupám po schodech do malých kanceláří. Kdyby tu neměli na stolech velké monitory, zdálo by se, že se tu zastavil čas. Starší nábytek, původní topení a na něm mokré rybářské rukavice. Atmosféru dokresluje celodřevěná jídelna s několikametrovým akváriem „To jsem sem pořídil já, před dvaceti lety. Tady ta ryba měla tři centimetry,“ ukazuje na obřího sumečka přisátého ke sklu.
Petr Kulhánek na sádkách: „Za pár dní tu vypukne šílenství. Jsme tu od pěti od rána až do večera.“
Petr Kulhánek tu pracuje celý život. V osmdesátých letech sem nastoupil na brigádu a už tady zůstal. Zažil komunistické plánování a „kapry jak jelita“, polistopadovou éru a nakonec rodinu Kinských, kterým stát navrátil rybníky před třiceti lety. Zdejší rybářství Kinský se postupně rozrostlo na 700 hektarů vodní plochy a patří mezi středně velké v republice.
Jedeme spolu k místnímu „moři“ - rybníku Velké Dářko. V listopadu se tu konal výlov. Voda teprve do rybníku natéká a do břehu zbývají ještě dva miliony kubíků. „Když to půjde dobře, do léta bude plný. Zažil jsem tu i jednu sezónu, na jaře, kdy Dářko nateklo za 6 dní,“ vzpomíná.
„Bojujeme s přírodou čím dál víc“
Hned zkraje je několik morčáků velkých a také volavky. „Morčáci tu dřív nebyli. Jsou to velcí rybožravci a predátoři,“ vysvětluje Petr Kulhánek. Nejsou jediní. Rybářům tu škodí stále větší kolonie kormoránů a vyder. Masivně tu přibývá i bobrů, kteří svými norami v hrázi narušují jejich statiku.
Kormorán, který za den spořádá i kilogram ryb, patří mezi zvlášť chráněné druhy a pro rybáře největší škodnou. Vybírá si podle Petra Kulhánka delikatesy - třeba síhy.
„Škody, které způsobí, kompenzace od státu v žádném případě nepokryjí,“ říká. Zatímco dříve se ve zdejším rybářství lovilo 900 metráků síhů, dnes na celé Česko připadá 140 metráků za rok. Síh je lososovitá ryba a nedaří se v jí teplejší vodě, kde nemá dost kyslíku. A to je další důvod, proč síhů tak masivně ubylo. Žďárské rybářství dnes patří mezi dva podniky v republice, kde síhy mají. „Dělám si srandu, že za chvíli budou na Moravě mít palmy a my tady budeme mít vinice a sklepy, ale tak to podle mě dopadne,“ říká smířeně Petr Kulhánek.
Pozoruje pomalou proměnu zdejších rybníků. Přestože si tu podle něj sucho zatím nevybírá tak velkou daň jako jinde, problémy způsobují přívalové deště a teplé zimy. „Rybníky na Vysočině jsou mnohem hlubší. Jejich smyslem bylo pohánět mlýny. Takže zatím nás netrápí tak moc odpary vody nebo nedostatek kyslíku pro ryby, jako tomu začíná být v jižních Čechách, kde jsou rybníky mělčí,“ říká Kulhánek.
Nejhorší problém vidí k charakteru srážek. Dříve pršelo i celý den. Dnes přívalové deště spláchnou do rybníků všechen nepořádek a živiny, se kterými si rybník musí poradit - fosfor se z vody dostává přes řasy a následkem jsou pak kolonie sinic.
„Mění se i kvalita vody. Dříve bylo na sádkách vidět na dno, dneska tam nedohlédnete. A je to právě kvůli přívalovým srážkám a tomu, jak se změnilo zemědělské hospodaření. Už se nehnojí chlévskou mrvou, v půdě chybí humus, a máme tu obrovské splachy. Rybníky jsou strašně zabahněné. Dnes odbahníte a za deset let to máte zpátky, to dřív vůbec nebývalo. A dotace od státu na odbahnění nestačí,“ říká Kulhánek.
Některé menší zabahněné rybníky se proto vyplatí „obětovat“ a investuje se hlavně do těch velkých, které zajišťují produkci ryb. Některé jsou pak položené výhodně mezi lesy, kde se nezanáší voda tak jako uprostřed polí. I teplejší zimy dělají rybníkům problémy. „Bylo běžné, že začátkem listopadu zamrzla voda, a to tak zůstalo až do března. Neexistovalo, že by se v zimě něco dělalo. Dnes máte prosinec a můžete jít lovit. To je špatně. Voda se v zimě neuzdraví od parazitů a různých nemocí,“ říká. Jinak jsou tu podle něj podmínky pro chov ryb stále ještě dobré - žďárské rybníky totiž leží na prameništi pěti řek.
Velký tlak lososa z dovozu
Na Vánoce tu prodají třetinu z celkové produkce. Ždárský šupináč má pořád dobré jméno, i když každý rok klesá prodej o pět procent.
„Stará generace, která ctí tradici vánočního kapra, vymírá. Mladí si většinou neumějí rybu zpracovat. Největší tlak je na to, aby byl kapr už naporcovaný a zabalený. A to nahrává větším firmám, které mají zpracovnu ryb. Tu my nemáme. A nikdo pro vás ryby nezpracuje, protože si dělá své,“ říká Kulhánek.
Zasněně vzpomíná na své dětství, kdy byl malý kluk a kupování kapra byl obřad. „Ryba byla pak tři dny ve vaně a my jsme ji jen přendavali, když jsme se chtěli vykoupat. Ale to už je dnes pryč. Kapr z tradice mizí, ať chceme, nebo ne. Je tu velký tlak lososa. V supermarketu ho koupíte za dvě stovky za kilo. Když prodávám kapra za sto korun živé váhy, tak se dostanu na 200 korun za kilogram čisté svaloviny. A lososa mají lidé bez práce. Neřeší, že to jsou ryby krmené granulemi,“ komstatuje Petr Kulhánek. Myslí si, že lidé dnes nemají peníze na to, aby si mohli dovolit koupit opravdu kvalitní potraviny. „A z kila ryb se prostě nenajedí tak, jako z kila vepřového,“ dodává.
V jeho slovech není cítit smutek. Je vděčný za svou různorodou práci v přírodě. Za půl století zažil tolik proměn, že chápe, že je třeba se přizpůsobit. Předpovídá, že rybníky nebudou sloužit pro chov ryb, ale k zadržení vody v krajině. A kapr pomalu vymizí z vánočních stolů.
Když ale později přijedeme na sádky a drží hrdě v ruce jednoho ze „svých“ kaprů, skoro s dojetím v hlase pronese: „Jsou jako naše děti.“
Tradice kapra podle Petra Kulhánka pomalu mizí.
V rybářství ho čekají poslední dva roky. V pětašedesáti půjde do důchodu a tak už si začíná školit svého nástupce. Dál se ale chystá pomáhat při výlovech. „Víte, mladí to nechtějí dělat, i kvůli penězům. Se mnou loví už stará parta chlapů, některým je i osmdesát,“ říká a pak dodá: „Ale ono zase nějak bude.“
Jednoho zabitého kapra mi dává do tašky na cestu. A já v autě přemýšlím, kdo mi ho vykuchá.
