Článek
Odpadky se kupí po kolena dospělého člověka, výpadky elektřiny se staly denní rutinou, ubývá jídla, řada léků není k dostání.
Revoluční Kuba zápolí s další hospodářskou krizí, která podle některých expertů nemá obdoby.
Odpad je jejím vizuálním jevem, jelikož ostrovu už nejméně dva roky chybí pohonné hmoty. To kubánský komunistický režim vedlo k nepředstavitelnému kroku: předloni zrušil prvomájový průvod na náměstí Revoluce v centru Havany. Vláda nedokázala, tak jako vždy, přivézt Kubánce z venkova. Autobusy neměly naftu.
A může být hůř. Kuba už čtvrt století závisí na zlevněné ropě z Venezuely a ta je teď v „obklíčení“ armády USA. Minulý týden zabavený venezuelský tanker měl údajně plout do havanského přístavu.
„Kuba si prochází zřejmě nejhorší ekonomickou krizí v historii revoluce. A to je co říct, protože ostrov po rozpadu Sovětského svazu zažíval v 90. letech takzvané zvláštní období, kdy se země ocitla na prahu hladomoru,“ řekl Seznam Zprávám Eduardo Gamarra, profesor z Floridské mezinárodní univerzity (FIU) v Miami, který se na obě země specializuje desítky let.
Poukazuje na propad cestovního ruchu po pandemii koronaviru a bezprecedentní imigraci, při níž historické exody blednou. Podle odhadů za posledních pět let z Kuby utekly nejméně dva miliony lidí.
Dva největší exody známé jako Vodní přístav Mariel z roku 1980 a „balseros“ (voraři) z roku 1994 dohromady čítaly zhruba „jen“ 150 tisíc lidí.
Kubánské imigrační vlny
Během exodu Mariel v roce 1980 Kubu opustilo na 120 tisíc lidí. Fidel Castro přitom nechal z ostrova vyexpedovat i řadu zločinců či psychicky nemocných lidí. Podle exilu chtěl „el comandante“ rozvrátit komunitu amerických Kubánců v Miami.
Po Marielu následoval exodus zhruba 30 tisíc Kubánců na podomácku vyrobených plavidlech. Dodnes se těmto lidem říká voraři (balseros).
Největší vlnu uprchlíků ale Kuba pocítila po pandemii koronaviru. Podle odhadů ostrov opustilo během pěti let na dva miliony Kubánců.
Nový mecenáš revoluce
V druhém případě Kubánci utíkali před výše zmíněným zvláštním obdobím. Dnes už zesnulý Fidel Castro před tímto stavem varoval už v 80. letech. Podle něj mohla situace nastat, pokud by ostrov přišel o dodávky sovětské ropy. Kubánci se v takovém případě měli připravit na stagnaci a utahování opasků. Na scénář nakonec došlo po rozpadu Sovětského svazu.
„Na Kubě se tehdy nedalo žít, nefungovala elektřina, přestala jezdit hromadná doprava, chyběly potraviny. Člověk jen seděl ve svém bytě v horku, ve tmě a hladový,“ popsala autorovi tohoto textu před lety Alina Fernandéz Revuelta, dcera Fidela Castra, která nakonec v roce 1993 z ostrova utekla a stala se hlasitou kritičkou režimu svého otce.
Ve Venezuele se ale v roce 1998 dostal k moci socialistický vůdce Hugo Chávez, celoživotní obdivovatel Fidela Castra a jeho revoluce. Kubu se rozhodl „podržet“ a stal se de facto novým sponzorem kubánské revoluce.
Chávez, který v březnu roku 2013 zemřel v pouhých 58 letech na rakovinu, s Fidelem v roce 2000 podepsali smlouvu, v níž se dohodli na dodávkách výrazně zlevněné ropy (přebytek mohla Kuba prodávat na komerčních trzích) výměnou za „kubánské profesionály“.
Z Kuby do Venezuely putoval celý výkvět společnosti: lékaři, zubaři, sportovní trenéři, architekti, vodohospodáři, animátoři, dělníci a dokonce i umělci, kteří malují graffiti. Na zdech venezuelských měst a vesnicích se tak objevovaly portréty revolučních hrdinů obou zemí ztvárněných Kubánci.
Oblíbeným tématem kubánských umělců je argentinský revolucionář Ernesto „Che“ Guevara.
A hlavně potom do Venezuely přijížděli vojenští plánovači, velitelé a členové tajných služeb. Chávez a po něm i Maduro si Kubánce najali do své prezidentské ochranky a rovněž je nasadili do kasáren po celé zemi, aby venezuelský režim dokázal předejít potenciální vojenské vzpouře.
„Vliv kubánských velitelů je opravdu velký. Všiml jsem si, že někteří venezuelští generálové a důstojníci dokonce mají kubánský přízvuk,“ poznamenal profesor Gamarra.
Zdůraznil, že kubánský „vojenský personál“ ve Venezuele podobně jako na Kubě má jeden hlavní úkol - špionáž.
Muži v černém
„Říká se jim muži v černém. Dohlížejí na to, aby venezuelští vojáci, především nižších šarží, nezahájili vzpouru,“ doplnil profesora v rozhovoru pro Seznam Zprávy spisovatel Diego Maldonado, který před časem (pod pseudonymem) napsal knihu La Invasion Consentida, volně přeloženo jako „Povolená invaze“.
Maldonado zevrubně popsal, jak Chávez dovezené Kubánce zaměstnával, štědře platil (většina výdělku šla ale kubánské vládě) a dával jim významné posty a funkce. Kubánský generál Ramiro Valdés například v jednu chvíli šéfoval venezuelské elektrické síti.
„Podobně jako v armádě se Chávez obával sabotáží v energetickém sektoru a Kubáncům vždy důvěřoval nejvíc,“ podotkl Maldonado.
Podle něj jsou teď kubánští vůdci na čele s prezidentem Miguelem Díazem-Canalem nervózní z vývoje ve Venezuele.
„Vždycky jsem tvrdil, že Venezuelané čelí dvěma diktaturám najednou, tedy chavismu a castrismu,“ řekl spisovatel s tím, že Madura u moci drží právě Kubánci. Jejich motivací je podle Maldonada přežití jeho režimu a tím pádem garance, že peníze a ropa bodu na ostrov nadále přitékat.
Miguel Díaz-Canel se v roce 2018 stal prvním vůdcem, který nenesl jméno Castro.
Spisovatel za příklad „úspěšné práce“ kubánských tajných služeb označil potlačenou vojenskou vzpouru, k níž na jaře roku 2019 vyzval někdejší venezuelský opoziční vůdce Juan Guaidó. Nakonec se na jeho stranu přidalo jen pár desítek vojáků a tato rebelie - zahájená s rozbřeskem - do oběda skončila.
„Kubánci o vzpouře věděli a Madura včas informovali. Vůdce tak byl schopen převratu včas předejít,“ přiblížil Maldonado.
„Američani, to je ale jiná liga. Ani Kubánci by Madura zřejmě nedokázali před americkou invazí zachránit.“
Profesor Eduardo Gamarra nicméně varoval, že kubánští agenti mají před těmi americkými přeci jen navrch. „Mají znalosti z terénu. Ve Venezuele se pohybují už čtvrt století, znají tam každý kámen. Američané mohou spoléhat jen na své technologie, a to je málo.“
I on má nicméně za to, že obě revoluce v těchto dnech svým způsobem bojují o přežití.
