Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Někdejší pražský primátor, poslanec a také místopředseda občanských demokratů Pavel Bém se stane novým národním protidrogovým koordinátorem. Dvaašedesátiletý Bém je dnes sice pořád řadovým členem ODS, ale jinak už mimo aktivní politiku - působí jako vedoucí lékař Střediska pro rodinnou terapii v pražské Klinice adiktologie.
Kromě šéfa hnutí ANO mají o Pavla Béma zájem také Motoristé. Někteří z nich ho vyzývají k návratu do politiky, rádi by ho viděli jako svého kandidáta na pražského primátora v podzimních komunálních volbách.
„Mám mezi Motoristy řadu přátel a není žádným tajemstvím, že pocházíme z jednoho socio-ekonomického zázemí, jsme hodně ovlivněni Václavem Klausem. Ale musím se přiznat, že jsem s Motoristy o žádných jejich fantaziích nemluvil. Navíc tím, že nejsem influencer a neumím zacházet se sociálními sítěmi, tak bych dnes asi nemohl být úspěšným politikem,“ říká Pavel Bém v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Co že jste premiérovi Andreji Babišovi kývnul na tuhle funkci, vy si s předsedou hnutí ANO nějak rozumíte?
S Andrejem Babišem se znám dlouho, dávno z časů, než vstoupil do české politiky. A vždycky jsem ho považoval za muže i politika činu, což v české kotlině nebývá zvykem. V ní spíše vidíme krásně znějící myšlenky, věty, fantazie, sny, přání, sliby, ale zůstává jen u slov. A já považuji Andreje Babiše za anti-prototyp tohoto českého politického mainstreamu. On je člověk, který chce primárně věci řešit, a to je mi hrozně sympatické.
Čili vy věříte, že za něj jako za premiéra reálně prosadíte změny ve vašem oboru, o nichž ostatní jen mluví na konferencích?
Doufám v to, protože s Andrejem Babišem mě spojuje nějaká historie a zkušenost s ním. Už před lety jsem měl možnost s ním spolupracovat v jeho první vládě. A letos znovu, když se měnila v trestním zákoníku ona drsná realita postihující držení malého množství marihuany. Tehdy jsme spolu intenzivně komunikovali. A mimo jiné diskutovali o fenoménu, kterým je dramatický nárůst duševních poruch dětí a dospívajících provázených sebepoškozováním, nebo i dokonanými sebevraždami.
A úplně ho slyším - hned vám řekl: Tak to pojďte dělat ke mně, tady máte funkci.
Tak rychlé to nebylo. Pokusil jsem se Andreji Babišovi vysvětlit systémové kontexty a co by bylo třeba udělat. A navrhl jsem mu, že zpracuji v příslušných kapitolách návrh programového prohlášení vlády pro drogy a duševní zdraví. To jsem udělal a požádal jsem ho, aby on z toho udělal jednu z vládních priorit. A Andrej Babiš to prostě promptně zrealizoval.
Už v předvolební kampani bylo vidět, že téma duševního zdraví u dětí je pro Babiše jakási osobní priorita, mluvil o tom všude. Asi jste ho nemusel moc přesvědčovat, ne?
Zcela stoprocentně. On to zažil ve vlastní rodině a mluví o tom velmi otevřeně, což já se přiznám, že je mi velmi sympatické. Je to také obraz jeho kredibility, že o tom opravdu něco ví, že s tím chce něco dělat. Teprve záhy mi Andrej Babiš položil otázku - a co teda bude s vámi? Já tam potřebuji někoho, kdo tomu rozumí. Tím jsem se dostal do dilematu, jakkoliv to nebyl nějaký můj primární cíl, to už mám dávno za sebou nějaké ambice. Past se zavřela. Ale já to vnímám jako velkou příležitost, protože problém, který jsem popsal, považuji fakt za drsný.
Problémy chce Bém řešit rychle
Přece jen jste pořád členem ODS… Nespáchal jste tím stranický trestný čin, když jste pomáhal sepisovat část vládního programu a jdete dělat k Babišovi?
Určitě to je trestný čin. Otázka je, jak závažný. Každý to vnímá určitě jinak. Dostávám různé zpětné vazby z okolí. Někdo říká, z toho si nic nedělej, to je odborná problematika a je jedno, jestli je tam Petr nebo Pavel. Důležité je, aby tam byli kompetentní lidi. Ale pak slýchávám výtky - to bys neměl. A já si z toho nic nedělám. Už jsem příliš starý a zkušený na to, abych věděl, že povídačky jsou sice možná zajímavé, ale ne směrodatné. Směrodatné je, když vidím problém, a ten problém je fakt veliký, tak hledat jeho řešení a klást si otázku, co pro to ještě mohu udělat.
Jak a čím si vysvětlujete dramatický nárůst duševních poruch u dětí a mládeže? Někdy se mluví o generaci „sněhových vloček“, což je přirozeně uráží…
Jsou citlivější. A jsou velmi závislí na hodnocení svého okolí, skrze které získávají sebeúctu, sebedůvěru. Problém je, že tato realita se dnes odehrává velmi často nikoliv v přímé interakci těch vrstevnických skupin a komunit, ale ve virtuálním prostředí sociálních sítí. A to je prostor a čas, který je v zásadě anonymní a kde platí úplně jiná pravidla než v běžném lidském kontaktu. Je to terén, který zdánlivě není tak ohrožující, je bezpečnější, ale má jednu velkou nevýhodu v tom, že prožívání virtualizuje.
Jak se to projevuje?
Když potom dojde na lámání chleba v nějaké reálné situaci, tak velmi často ti mladí a dospívající prostě nemají k dispozici zkušenosti nebo naučené vzorce chování, které by jim umožnily chránit sebe sama. Takže jsou konfrontováni s nedostatečností, posměchem a výsměchem svých vrstevníků. Schopnosti dětí a dospívajících chránit se třeba před nějakou šikanou vrstevníků jsou výrazně menší, než to bylo v předchozích generacích. Ale ještě jednu věc ty sociální sítě dělají. Můžu si tam dělat, co chci, takže dochází k takovému přebíjení. Kdo ukáže třeba větší drama, kdo ukáže horší pořezání, kdo ukáže drsnější konfrontaci s nějakou realitou. Výsledky já prostě vidím každý den v ambulantní praxi.
Jsou na vině i jejich dospělí rodiče?
Jistě. Já vidím, že velmi často to rodiče paradoxně vzdají. Buď proto, že žádná z výchovných hraničících intervencí se nepotkává s úspěchem, tak se na to prostě vykašlou. Anebo že vidí, že dětem v té kognitivní funkčnosti nestačí a předčasně je ve svém vědomí prohlásí za dospělé. To je tím, že díky umělé inteligenci a dostupným nástrojům, jak si získat nějaké informace, je nastupující generace mimořádně vybavená.
Matou tím, že působí jako všeználci?
Ano, neboť na všechno hned mají odpověď. A když ji neznají, tak si ji vychatují, položí otázku AI a okamžitě dostanou potřebné informace. Ve srovnání se svými rodiči se může stát, že vytváří dojem, jak vlastně všechno ví. Jenže pak se úplně zapomene - ať už jsou to děti nebo dospívající mladí lidé -, že ony také mají své emoční potřeby. A ty nejsou často ze strany rodičů vnímány, vyslyšeny a nějak naplňovány.
Popsali jsme stav. Vy budete národní koordinátor, s jakým řešením přicházíte?
Když teď navýšíme na fakultách počty psychiatrů, tak se to projeví v praxi nejdřív za pět let, spíš za deset. Co ale dělat v tom mezidobí? Pokusit se zmobilizovat síť služeb a odborníků, které už máme. Teď něco musíme udělat s akutními službami. Musíme přeskupit stávající síly. Už roky mluvíme o nezbytnosti deinstitucionalizace psychiatrické péče, což znamená sejmout prioritu z psychiatrických léčeben, z těch velkých rezidenčních pobytových ústavů. A nabídnout v komunitě etablované krizové služby, které jsou v místě i čase dostupné a na rozdíl od těch léčeben nenabízí negativní stigmatizaci.
Bémovy politické ambice
Na závěr se ještě zeptám na politiku. Vy jste v letech 2002 až 2010 byl pražským primátorem. Příští rok jsou komunální volby. Nemáte chuť a ambici se vrátit a znovu kandidovat, třeba za Motoristy, kteří by o vás jistě stáli?
Já mám mezi Motoristy řadu přátel a není žádným tajemstvím, že pocházíme z jednoho socio-ekonomického zázemí. Že jsme hodně ovlivněni Václavem Klausem a jeho pohledem na politickou realitu, na nezadluženou budoucnost a nějaký rozumný rozsah veřejné správy. Motoristé dnes představují onu „poděbradskou linii“ ODS, drží to asi jako jediná politická strana v současné Poslanecké sněmovně. Ale musím se přiznat, že jsem s Motoristy o žádných jejich fantaziích nemluvil. Navíc tím, že nejsem influencer a neumím zacházet se sociálními sítěmi, tak bych dnes asi nemohl být úspěšným politikem.
My muži jsme velmi často ješitní, takže když vám budou dokola říkat - Pavle, vrať se, za tebe to fungovalo, tak vy nakonec třeba po padesáté pobídce už kývnete, ne?
Zase si vezměte, že na rozdíl od mnoha jiných, kteří se na toto vábení, tuto rybářskou návnadu snadno chytí, tak já mám výhodu, že jsem psychiatr a psychoterapeut. Pracuji s lidmi, kteří občas trpí těmito spasitelskými bludy a já tyto lidi musím léčit. A tak trochu dostávám zpětnou vazbu. Takže já se snažím těmto náladám, větám vábení nepodléhat. Ale určitě máte pravdu, i když nejenom chlapi jsou ješitní.
Asi to slyšíte i od běžných lidí - za Béma sice byly nějaké ty aféry, Kolibřík a Mazánek, ale v Praze se aspoň něco dělo a stavělo… To vás nemotivuje ke comebacku?
Před 15 lety si přede mnou ve frontě v potravinách každou chvíli někdo uplivnul. A musel jsem poslouchat kritiku, často takovou hodně osobní a bezuzdnou, která byla samozřejmě bolestivá. Musím říct, že ve mně postupně vytloukala poslední zbytky nějaké ješitnosti. A dneska je to fakt naopak. Jdu si koupit chleba nebo mléko a slyším tyto věty chvály. Ano, udělá mi to třeba bezprostředně radost, ale okamžitě jdu s tím domů a následuje kognitivní práce, která říká - hlavně tomu nevěř tak, abys na stará kolena se rozhodl, že budeš dělat něco, co už dávno dělat nechceš. Takto to mám.
