Rané trauma u dětí může být fatální. O příčinách často ani nevíme

Psychických potíží u dětí přibývá a roste i počet těch, které potřebují odbornou pomoc. Za úzkostmi, problémy s pozorností nebo agresivním chováním ale často nestojí „zlobení“ či výchova, nýbrž trauma z raného dětství – někdy i z doby před narozením.

Přestože může mít rané trauma vážné dopady, většina české veřejnosti pojem nezná nebo mu nerozumí. Podle průzkumu organizace SOS dětské vesničky ho správně dokázalo vlastními slovy vysvětlit jen 21 % dotázaných, zatímco 61 % uvedlo, že o něm nikdy neslyšeli.

Trauma je zjednodušeně řečeno reakcí mozku na velké množství stresu. Ten může v raném dětství vznikat z různých důvodů - obecně ale v situacích, kdy je narušený základní pocit bezpečí.

„Trauma je zkušenost, která mění mozek. A to tak, že potom znovu a znovu zažívá stavy, které jsou evolučně spojené se situacemi, kdy nám jde o život,“ přibližuje dětský psychoterapeut Peter Pöthe.

I když si dítě prožitek vědomě nevybavuje, jeho mozek a tělo si ho „pamatují“ jinak – a následky se mohou projevit v chování, emocích i fyzickém zdraví.

„Děti mohou mít i somatické obtíže – poruchy příjmu potravy, bolesti těla bez zjevné příčiny. Tělo na trauma reaguje stejně jako psychika,“ říká psycholožka a ředitelka dětských SOS vesniček Jindra Šalátová.

Trauma může vzniknout kdykoli v životě. Nejcitlivějším obdobím jsou ale úplné začátky – právě tehdy si dítě vytváří důvěru ve svět, v sebe i vlastní hodnotu.

„Prvních tisíc dní je naprosto formativních pro mozek. Evolučně jsme jako savci zcela závislí na vztahu s výlučným pečovatelem - a jako lidé ještě víc, protože se rodíme s nedovyvinutým mozkem. Jsme odkázaní na to, že mozek dozraje v bezpečném vztahu s výlučným pečovatelem, většinou matkou,“ vysvětluje Pöthe.

Na rozdíl od pozdějších traumat děti obvykle netrpí dramatickými vzpomínkami, neprožívají flashbacky, panické ataky ani bušení srdce. Navenek se problémy projevují jinak – spíš poruchami soustředění, obtížemi s abstraktním myšlením nebo špatným zvládáním stresu.

Některé děti se můžou uzavřít do sebe. Navzdory častým představám to ale není jediná reakce - jiné jsou agresivní a okolí je může vnímat jako „zlobivé“. Podle Petera Pötheho se pak často neřeší příčiny, ale až následky potíží.

„I za ADHD může být posttraumatická porucha. To znamená, že se dítě vůbec nemůže soustředit na to, co cítí nebo si myslí, protože mozek je neustále ve stavu pohotovosti. Je tak strašně citlivý na stres, že se nemůže uklidnit a regulovat ho,“ popisuje psychoterapeut.

Je podle něj zásadní, abychom děti neposuzovali jen podle toho, jak se chovají - ale jak se cítí. „A v tom bychom měli hledat, jestli nemají nějaký problém nebo strach, který třeba ani neví, jak pojmenovat,“ upřesňuje.

Téměř třetina Čechů (29 %) si myslí, že rané trauma hrozí jen týraným nebo zneužívaným dětem. I to je ale mýtus.

Trauma může být sice způsobeno různými typy násilí – fyzickým, psychickým nebo sexuálním –, ale také svědectvím domácího násilí, ztrátou blízké osoby, uvězněním rodiče i dlouhodobým zanedbáváním a citovou deprivací.

To může mít velmi nenápadnou podobu: například když dítě pláče a žádný dospělý na něj nereaguje, když s ním nikdo nemluví, nechová ho nebo mu neposkytuje lásku a přijetí.

„Ve skutečnosti mohou v dětech zanechat hlubokou stopu i jiné situace, jako například přetahování se o děti ze strany rodičů při komplikovaném rozvodu nebo závažná nemoc blízkého člena rodiny. Rané trauma se netýká jen těch nejkřiklavějších případů, kdy bylo dítě týráno nebo zneužíváno, ale bohužel mnohem širší skupiny dětí, než si většina lidí uvědomuje,“ říká Jindra Šalátová.

Trauma z raného věku může vzniknout nejen kvůli jednorázové události, ale mnohem častěji jako důsledek dlouhodobě nevyhovujícího vztahu s nejbližší pečující osobou.

Nicméně ne všechny děti, které prožijí něco těžkého, zůstanou traumatizované. „Nechceme říkat: ,Pozor, rozvádíte se, budete mít traumatizované dítě.‘ Vůbec to tak není. Dětem se dějí špatné věci, stejně jako dospělým. Pokud funguje vazba mezi rodičem a dítětem, i když se stane něco zlého, neznamená to, že dítě ponese doživotní následky,“ zdůrazňuje Michaela Poláková z SOS dětských vesniček.

Problémem může být i opačný extrém: když je rodič úzkostný a dítě se snaží před stresem ochránit za každou cenu. „Když je máma příliš úzkostná, může to dítě vést k tomu, že je emočně nezralé, neumí bez ní zvládat stres, a pak třeba vzniká závislost,“ komentuje Pöthe.

Traumatizujícími se tak mohou stávat běžné situace, které by jiné děti zvládly. Velmi důležitá je tedy psychická pohoda matky - před porodem i po něm. Riziko vzniku potíží je totiž už v těhotenství.

Pokud je matka dlouhodobě ve stresu, zažívá konflikty v rodině, má zdravotní potíže nebo sama nese nezpracovaná traumata, její tělo produkuje vysoké množství stresového hormonu kortizolu. Ten ale může negativně ovlivnit vývoj mozku dítěte.

„Hodně maminek je po porodu depresivních nebo velmi stresovaných - často kvůli samotnému přístupu zdravotníků - a ten jejich stres se přenese na dítě. Podceňují se i poporodní deprese,“ myslí si psychoterapeut.

Rizikové je i příliš brzké odloučení dítěte od matky. To by se podle Pötheho mohlo projevovat, pokud by sílil tlak na dřívější návrat do práce po porodu: „To je bohužel v některých zemích běžné. Když se děti svěřují střídavě různým osobám, je to pro mozek v prvních dvou letech, hlavně v prvním roce, velmi rizikové.“

Změny v mozku neznamenají, že má dítě doživotní problém. Mozek je velmi plastický a spoustu věcí lze později napravit, například psychoterapií.

Odborníků je ale v Česku dlouhodobě nedostatek. A občas v péči paradoxně rodiče brání. „Někteří to berou jako selhání – nechtějí, aby jejich dítě chodilo k psychologovi, protože ,je přece v pořádku‘. Říkají: ,Mě doma taky mlátili a zvládl jsem to, tak moje dítě to zvládne taky‘,“ varuje Poláková. Včasná pomoc ale může zabránit vážnějším problémům.

A co dalšího radí rodičům psychoterapeut? Je důležité najít rovnováhu – dítě by nemělo být před stresem úplně chráněné, ale zároveň musí mít bezpečný vztah s matkou, aby se naučilo stres zvládat.

„Pokud má dítě dobrý základ v bezpečném vztahu s mámou v raném věku, je pak psychicky odolnější,“ říká Pöthe.

Zároveň je potřeba vnímat, že i malé děti mohou být pod tlakem, i když to navenek nevypadá. „Dětem se dá velmi dobře porozumět – ať už terapií, nebo třeba jen tím, že se jich někdo zeptá: Jak se cítíš? Máš z něčeho strach? Jsi v pohodě? Potřebuješ něco? Dítě pak má pocit, že se někdo zajímá o jeho pocity, naučí se je vnímat a regulovat,“ doporučuje psychoterapeut.