Sebevražd dětí je nejvíc za dekádu. Psychiku ovlivnila pandemie a války

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Počty dětí, které se rozhodly ukončit svůj život, mírně rostou. V posledním sběru dat jich bylo nejvíc za poslední dekádu. K sebevraždě se uchýlí čtyřikrát víc mužů než žen, rizikovou skupinou jsou i senioři.

Každý den si život vezmou přibližně tři lidé v Česku. Sebevražda tak jako příčina úmrtí výrazně překonává například dopravní nehody.

Pozitivní zprávou u jinak smutných statistik je, že počet sebevražd od sedmdesátých let s menšími výkyvy neustále klesá. Nová data Národního ústavu pro duševní zdraví (NÚDZ) ale zároveň přinášejí několik znepokojujících trendů – jedním z nich je nárůst sebevražedného chování mezi nejmladšími.

Ačkoliv jsou tyto počty relativně nízké, ve věkové skupině od 10 do 14, respektive 19 let, případy pozvolna přibývají. V roce 2023 vlastní rukou zemřelo 48 dětí a mladistvých do 19 let - nejvíce za poslední dekádu. Sebevražda je pak čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí ve věkové skupině od 15 do 29 let.

Ještě výraznější je pak nárůst hospitalizací kvůli úmyslnému sebepoškození. Podle Ondřeje Rýdla, výzkumníka z NÚDZ, který se podílel na poslední souhrnné zprávě o sebevražedném jednání a prevenci, sehrála v tomto směru klíčovou roli pandemie covidu. „Je to něco, co se po covidu aktivovalo. Dříve to nebylo tak výrazné, ale covid nárůst urychlil,“ popisuje.

„Máme indikátory, že covid dopadl v rámci sociálního jednání výrazně na mladší ročníky, konkrétně nejvíce na dívky ve věku 10 až 19 let,“ dodává. Tato skupina tvoří více než čtvrtinu všech hospitalizací v důsledku úmyslného sebepoškození.

Za zhoršujícím se psychickým stavem mladých lidí ovšem stojí více faktorů. Dvě hlavní témata, která se na situaci podepisují, jsou nicméně vliv digitálního prostředí a celková globální nestabilita. Události jako pandemie nebo války mohou na děti a dospívající působit mnohem silněji než na dospělé.

„Pak je tu management digitálních médií. Děti často vidí věci, s nimiž se porovnávají, ale které nejsou dosažitelné, což ovlivňuje jejich smýšlení o vlastní sebehodnotě,“ míní Rýdlo.

„Není to tak, že by dnešní generace byla ,snowflakes‘, spíše jsou zasazeni do náročné doby,“ dodává.

Internet navíc dětem dává nebezpečné návody - ty se pak mohou snadno dostat k popisům sebevražedných metod, stránkám podporujícím sebevražedné jednání, případně skupinám lidí na sociálních sítích, kteří se myšlenkami na smrt zabývají.

„Na těchto stránkách jsou lidem s vážnými psychickými problémy často doporučovány nevhodné rady, což může vést k dalším negativním důsledkům,“ varuje Tomáš Jandáč z Dětské a dorostové ambulance Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN.

Zároveň vyvrací mýtus, že by internet byl pouze hrozbou. Různé podpůrné platformy totiž nabízejí možnost sdílet své pocity anonymně, což bývá pro mladistvé obzvlášť důležité.

Míra sebevražednosti - tedy počet sebevražd přepočítaný na 100 tisíc obyvatel - je ale nejvyšší u seniorů.

„Senioři často trpí stigmatem, osaměním a mají omezený přístup k preventivní péči, protože jsou izolovaní a jediný kontakt se systémem může být praktický lékař,“ varuje Rýdlo.

Ačkoliv data ukazují, že počet sebevražd v posledních deseti letech mírně klesá – z téměř 1500 případů v roce 2014 na 1253 v roce 2023 – realita může být složitější. Tomáš Rýdlo upozorňuje, že statistiky nezahrnují úmrtí s takzvaným nezjištěným úmyslem, tedy případy, kdy lékař neuvede sebevraždu jako přímou příčinu smrti.

Tento údaj se může objevit například tehdy, když není uzavřeno policejní vyšetřování, nebo pokud má rodina obavy ze společenského stigmatu.

„Víme, že přibližně 80 procent těchto úmrtí jsou sebevraždy, i když to nelze říct úplně přesně,“ vysvětluje Rýdlo.

„Pokud spojíme úmrtí s nezjištěným úmyslem a sebevraždy, vidíme odlišný obraz sebevražednosti – spíše stagnuje nebo narůstá oproti poklesu, který by vyplýval pouze ze samotných sebevražd.“

Rozdíly jsou navíc patrné i v jednotlivých regionech. „Například v Olomouckém kraji je nezjištěný úmysl mnohem častější než v Královéhradeckém. Existují lékaři, kteří mají averzi k zapisování sebevraždy a raději volí nezjištěný úmysl, protože v minulosti měli s tímto zápisem problémy,“ doplňuje.

Statistiky v Česku pak dlouhodobě ukazují výrazný nepoměr mezi pohlavími – muži se k sebevraždě uchylují čtyřikrát častěji než ženy. Ještě v polovině devadesátých let byl rozdíl zhruba dvojnásobný.

I za tímto trendem stojí více faktorů. Muži - zejména starší generace - jsou podle odborníků méně zvyklí mluvit o svých problémech. Méně si také říkají o pomoc.

„Tato populární koncepce odpovídá realitě. Muži, zejména starší ročníky, jsou stále uzavřenější a přetrvává u nich stigma mluvit o duševních problémech nebo duševní pohodě,“ komentuje Rýdlo.

Zároveň jsou impulzivnější a častěji volí smrtelnější metody. „Člověk o sebevraždě většinou nějakou dobu přemýšlí, ale pak přijde impulz a následuje asi 20 kritických minut, kdy k činu dojde, nebo ne. Kvůli větší impulzivitě muži vykonají sebevraždu častěji než ženy,“ doplňuje výzkumník.

Podle posledních dostupných dat Eurostatu z roku 2021 pak Česko zaujímá patnácté místo mezi členskými státy EU - je tedy lehce nad průměrem.

Ondřej Rýdlo nicméně upozorňuje, že statistiky nemusejí v tomto případě zcela odpovídat realitě. Jako příklad uvádí Slovinsko, které má dlouhodobě jednu z nejvyšších mír sebevražednosti.

„Jejich metodologie sběru dat je mnohem přesnější než v jiných státech, takže zejména u méně ekonomicky rozvinutých států mohou být statistiky do určité míry zavádějící. Což platí i u nás,“ vysvětluje.

Ve společnosti podle Tomáše Jandáče přetrvává mýtus, že člověk, který se rozhodne pro sebevraždu, to udělá bez ohledu na jakoukoliv pomoc. „Pro takovou osobu je důležité být otevřený a hovořit o svých myšlenkách na sebevraždu nebo projevovat pocity,“ vyvrací tuto představu lékař.

U dětí a dospívajících se pak varovné signály často liší od těch dospělých. „Obvykle je možné si všimnout změn v prožívání, chování a komunikaci. Navenek může dítě a dospívající působit smutně a plačtivě, pasivně až apaticky, podrážděně či úzkostně. Mění se u něj náhle nálada a potýká se s pocity méněcennosti a nízkého sebevědomí,“ popisuje.

Děti a mladí lidé mohou své myšlenky vyjadřovat i nepřímo – kresbami, básněmi nebo příběhy. Může se zhoršit školní prospěch, objevit potíže se spánkem, soustředěním, sebepoškozování či rizikové chování. Vůči těmto signálům je důležité být všímavý. A v případě potřeby vyhledat odbornou pomoc.

Na důležitost prevence i otevřeného přístupu k duševnímu zdraví upozorňuje také Tomáš Rýdlo. „Prevence není nikdy dost. Zvyšování povědomí o duševních problémech a snižování stigmatizace je zásadní, protože společnost se neustále vyvíjí a je potřeba na tom pracovat stále znovu,“ podotýká.

Zásadní je podle něj také navázaná péče po propuštění z hospitalizace. Právě první týdny po odchodu z nemocnice představují velmi křehké období. „To je oblast, která se musí zlepšit, protože období po propuštění je velmi rizikové,“ upozorňuje Rýdlo.

V roce 2023 bylo evidováno 3344 hospitalizací kvůli úmyslnému sebepoškození, ale kontrolu u psychiatra do 30 dnů po propuštění absolvovalo pouze 1400 pacientů – tedy méně než polovina.

„Zajímavé je, že počty hospitalizací i kontrol psychiatra kolísají, což může naznačovat systémový problém – některá zařízení návaznou péči zajišťují, jiná ne,“ dodává.

Jako jeden z kroků k efektivnější pomoci Rýdlo navrhuje také rozšíření podpůrných profesí. Ne vždy musí jít o specialistu – někdy postačí proškolený pracovník, který má základní znalosti o duševním zdraví a umí reagovat v krizových situacích. „To znamená dostatek psychiatrických sester, sociálních pracovníků s kurzem krizové intervence a podobně,“ uzavírá.