Recenze: Ve Zlíně se vraždí. Ale nový krimiseriál příliš vzrušení nevyvolá

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zlín letos na televizních obrazovkách rozšiřuje mapu míst, ve kterých se až nečekaně často umírá. Alespoň tedy v oblasti krimi tvorby. Protagonista nového dvanáctidílného seriálu Místo zločinu Zlín, šéf místní mordparty Josef Ptáčník, má pro to vysvětlení. Jak poznamená v závěru čtvrté epizody nazvané Déjà vu: „Všechen organizovaný zločin má kořeny ve Zlíně.“

O dost expresivněji se ve stejné části k povaze tohoto východomoravského města vyjádří Ptáčníkova nová kolegyně a stará známá Lucie Veselá. Ta se sem na místo jeho zástupkyně vrátila z Českých Budějovic. Poté, co z jedné komplikované situace sotva vyvázne živá, vykřikne se směsí hněvu, úděsu a úlevy: „Zas*anej Zlín.“

Zjitřené emoce souvisí s návratem minulosti. V seriálu, který toto pondělí večer začíná vysílat Česká televize a jež navazuje na předešlé cykly z Plzně, Ostravy a Českých Budějovic, se vynořují zločinecké přízraky 90. let minulého století, otevírají se stará tajemství, dávné křivdy a také – možná smyšlená – kriminálnická báchorka o kdesi schovaných 200 milionech korun, údajně souvisejících s kauzou takzvaných lehkých topných olejů.

Jenže za tím vším je cítit poněkud úmorná snaha opět vytěžit „devadesátky“, dobu, která v pamětnících budí silné, byť často protichůdné emoce. Jinak je Místo zločinu Zlín poněkud ospalá krimi. V každé části věnuje pozornost jinému případu a obzvláště v úvodních epizodách je zcela nevzrušivá.

Než se Ptáčník a jeho kolegové dostanou ve čtvrtém dílu k přímé konfrontaci s minulostí, seriálem prostupuje unylé čekání na rozřešení kauz, které snad na papíře mohly mít jistou drobnou přitažlivost, ale na obrazovce ji postrádají. Pilotní epizoda Baráž se věnuje korupci, falešným sponzorům a kupčení se zápasy nebo sázkami ve fotbale. A vlastně se jí ani nedaří rozehrát s divákem onu klasickou hru na hádání pachatele, vraha místního slavného fotbalisty, jenž působil i v zahraničí, ale se zlínským klubem už to nemyslel zrovna nejlépe.

Radek Holub hraje majora Ptáčníka jako záhadného samotáře, který nejraději tráví čas rybařením na své odlehlé chatičce na samotě v lesích. A nevrle nese návrat Lucie Veselé ztvárněné Jitkou Schneiderovou, s níž ho pojí různé profesní i osobní vazby. Jejich hašteření ovšem působí spíše protivně, než aby postavám dodávalo kýženou ambivalentnost.

O něco přirozenější jsou mladí kolegové Vojta s Martou v podání Daniela Krejčíka a Andrey Mohylové. Naopak jako lehce zmatený strejda občas působí Igor Bareš coby Ptáčníkův nadřízený, šéf zdejší kriminálky.

Zkrátka seriál zpočátku neumí zaujmout ani postavami, ani jejich detektivní prací. Druhá část Dlouhá cesta začíná na dosti morbidním místě činu. V potemnělé nemovitosti jsou nalezena tři mrtvá těla s pytlíky na hlavách, uprostřed stojí travní sekačka, dále je tu několik mrtvých zvířat, jedné oběti chybí malíčky na nohou a chodidlo jí zrovna okusuje vyhladovělá želva.

Potenciálně chytlavý případ související s rituály a sektářstvím však z těchto kulis opět neumí vytěžit mnoho. Stejně jako v prvním dílu protagonisté tráví většinu času dlouhými hovory v interiérech, jednotlivé střípky k rozuzlení se dozvídají obvykle náhodou a snaha zaplnit více než hodinovou stopáž nějakým obsahem je dosti úmorná.

Jednou či dvakrát za epizodu se objeví připomínka, že má být z vězení propuštěn nájemný vrah Malovický, který před 30 lety zabil Ptáčníkova kolegu a s jehož návratem se nejspíš začne odhalovat, zda i samotný současný šéf zlínské mordparty neskrývá před svým okolím něco z minulosti.

Třetí epizoda týkající se vraždy seniorky už přece jen nabídne trochu živější postavy a dialogy, nerudnou důchodkyni peskující vyšetřovatele tu střídá parta sprejerů, kteří svůj vztah ke složkám zákona vyjadřují způsobem adekvátním svému věku. A další části naberou spád díky tomu, že se vrací zmíněné postavy z minulosti. Konečně vidíme i situace, v nichž se odehrává nějaké skutečné napětí a věci se neřeší jen strohým dialogem typu „Dobrý den, přišli jsme vás zatknout“. V ohrožení se navíc ocitají samotní kriminalisté, což zlehka proměňuje vztahy na pracovišti. Například Ptáčník a Veselá si zjevně vjíždějí do vlasů i proto, že jednomu na druhém z jistého důvodu záleží.

Stále se ale nelze ubránit pocitu, že oba, především Ptáčník, se scénu od scény chovají jinak, aby zkrátka dočasný smír vystřídal další výbuch emocí. Přitom o hrdinech samotných se nic nového nedozvídáme.

Je to všechno rutinní podívaná, která sice časem získává o něco větší tempo, ale ani tak se divák necítí kdovíjak vtažený do záhady z dřívějška, kvůli které je v sázce policejní čest a poctivost. Ani není příliš napnutý, zda skutečně existuje oněch 200 milionů, o nichž se tu stále více hovoří.

Místo zločinu Zlín neumí vytvořit temný obraz města, v němž ožívají přízraky dávných dob a pokoušejí se ovlivnit současnost. Spíše se s přibývajícími epizodami prohlubuje pocit, že „devadesátky“ jsou jen součástí vyprávění, jež má poněkud mechanicky prohlubovat atraktivitu. Protože samotné mordy a jejich odhalení zatím pozornost neutáhnou.