Američané Kubu ponížili, režim je velmi křehký, říká slavná novinářka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Venezuelský revolucionář Hugo Chávez a po něm i Nicolás Maduro se v posledních 25 letech stali mecenáši kubánské revoluce.

Ostrovu posílali ropu a valuty, teď jsou ale oba vůdci pryč. Chávez zemřel, Maduro je v americkém zajetí a USA prohlašují, že budou teď Venezuelu řídit a rozhodovat o tom, komu ropu prodávat.

Kuba se tak může opět ocitnout bez paliva a peněz, a tím pádem bez potravin, léků a dalších pro život nezbytných produktů. I proto mají někteří odborníci za to, že se režim po téměř 70 letech může zhroutit, protože, lidově řečeno, nebude mít, kde brát. Jiní volí opatrný postoj s poukazem na odolnost kubánské revoluce.

„Kubánský režim stále dostává ropu od Ruska a Mexika,“ upozorňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy kubánská novinářka Yoani Sánchezová, která stále na ostrově žije a pracuje.

Americký prezident Donald Trump tvrdí, že se kubánský režim letos sám od sebe zhroutí, protože hospodářská situace na ostrově je neudržitelná. Má za to, že Venezuela, kterou teď podle svých slov ovládá, nebude moci Kubě posílat ropu, a tím Havanu přivede k pádu. Souhlasíte?

Musím nejprve říci, že kubánský režim prokázal v průběhu desetiletí velkou schopnost přežít v nepříznivých situacích. Například všechny předpovědi, že tento režim zkolabuje po rozpadu Sovětského svazu a pádu komunistického bloku, se ukázaly liché. Tyto předpovědi se nenaplnily, protože kubánská diktatura díky kontrole populace a monopolu médií má schopnost radikalizace a takového vnitřního semknutí. Vyvíjela ostatně takový systém po desetiletí. Je to něco, co jí umožnilo přežít i v nejtěžších chvílích.

Přerušení dodávek by každopádně mohlo režimu citelně ublížit, protože většina ropy opravdu putuje z Venezuely. Kubě nicméně stále dodávají ropu i jiné země, a to Mexiko a Rusko. Chci ale upozornit na jednu zásadní věc: pokud se castrismus ocitne v dilematu, zda udržet v chodu nemocnice a základní služby, nebo dodávat palivo tajné policii, armádě a vrchnosti, aby si udržel kontrolu, bezpochyby se rozhodne pro druhou možnost, tedy udržet represivní aparát v chodu, i kdyby měly miliony Kubánců žít v temnotě a bez veřejné dopravy. Jinými slovy, spíš zhasne maják v havanském přístavu, než aby zůstalo bez světla ústředí tajných služeb.

Nevidíte tedy žádnou šanci na změnu poměrů?

Současná situace je v mnoha ohledech jiná než třeba v 90. letech, kdy se Kuba kvůli rozpadu SSSR potýkala s ekonomickou krizí. Za prvé tu už není postava Fidela Castra, který si po pádu Sovětského svazu stále udržoval určité sympatie a podporu jak mezi Kubánci zde na ostrově, tak i na mezinárodní úrovni. Absence charismatického vůdce činí současný kubánský režim velmi křehkým.

V současné době také dochází k výbuchům lidových protestů. Otevřené revolty dokazují, že Kubánci již nejsou takoví jako před 30 nebo 40 lety. Jedná se o společnost, která se navzdory represím nebojí protestovat v ulicích.

Jak na Kubě lidé vnímají dopadení Nicoláse Madura a fakt, že při obraně tohoto diktátora zemřelo nejméně 32 kubánských agentů, kteří tvořili jeho osobní ochranku?

Režim se určitě cítí v defenzivě. Mnozí kolem se ptají, zdali ten útok na Caracas může vést ke zhroucení kubánské diktatury nebo jejímu udržení. Příští dny ukáží, jakou pozici má nová vůdkyně Venezuely Delcy Rodríguezová (Madurova někdejší viceprezidentka, pozn. red.). V tuto chvíli na tuto otázku neexistuje odpověď. Každopádně jak už jsem řekla, kubánský režim prokázal za celou dobu své existence velkou odolnost vůči nepříznivým okolnostem.

Co se zabití kubánských agentů týče, to je pro kubánský režim určitě velká rána, cítí se poníženi, v očích veřejnosti ztratili důvěryhodnost. Zdejší vláda totiž neustále tvrdí, že je kubánská armáda neomylná a že ji nikdo nemůže porazit. Tato image utrpěla značnou újmu, a to jak doma, tak ve světě. Obyčejní lidé tušili, že by kubánští vojáci neměli proti těm americkým šanci, což se teď tvrdě potvrdilo.

Musíme samozřejmě vzít v potaz, že vojenská a technologická síla Spojených států je v současné době bezkonkurenční. Dnes se jim prakticky nikdo nemůže vojensky vyrovnat.

Může Donald Trump nakonec vojensky udeřit i na Havanu?

Nemyslím si, že k vojenskému úderu dojde, nanejvýš půjde podle mého názoru jen o „chirurgický“ útok podobný tomu, který jsme 3. ledna sledovali v Caracasu. Takový úder by zdejším režimem jistě tvrdě otřásl. Můžeme ale jen spekulovat. Více můžu říct k atmosféře na Kubě a zde se v souvislosti s americkými vojenskými hrozbami rozjela plnou parou státní propaganda. Ta tvrdí, že tisíce Kubánců jsou ochotny bojovat a pro revoluci se obětovat.

Nemyslím si, že by se něco takového událo. Lidé jsou tímto systémem zničeni a už dávno vzdáleni od toho vlasteneckého a nacionalistického étosu, který tak často používal Fidel Castro.

Jeho komunističtí následovníci, kterých je stále méně a rychle stárnou, mohou využít situaci ve Venezuele k tomu, aby zesílili antiimperialistický diskurz a radikalizovali se. Budou - a už to tak dělají - prezentovat Madura jako oběť impéria (Spojených států) a snažit se tak na Kubě vyvolat jakousi vlnu solidarity a vlastenectví. Jenže kubánské obyvatelstvo je tak uštváno každodenními problémy, jakými jsou nedostatek paliva, potravin a léků, že se, myslím, nijak nezapojí. Dokonce si myslím, že většina kubánské populace o tom teď ani nepřemýšlí. Je jim to fuk.

Co postava Raúla Castra? Je jedním z posledních členů tzv. Generace hrdinů, tedy těch, kteří v 50. letech bojovali proti Fulgenciovi Batistovi…

Je určitě nutné sledovat jakýkoliv signál, který by nám napověděl, zdali došlo ve vedení země k trhlinám, nebo je všechno při starém. Pokud by se na veřejnosti v aktivnější roli ukázal Rául Castro, kterému je dnes už téměř 95 let a už se stáhl spíše do soukromí, určitě by to něco znamenalo. Uvidíme, jestli se náhodou na Kubu nevrátí tisíce kubánských lékařů, kteří nyní působí ve Venezuele. To by naznačovalo rozkol mezi Caracasem a Havanou. Na druhou stranu, pokud zůstanou, budeme vědět, že oba režimy se nadále podporují.

Kuba si během své historie pod vedením komunistů prošla celou řadou ekonomických krizí. Tou zřejmě nejdrsnější bylo takzvané zvláštní období po už několikrát zmíněném rozpadu SSSR. Kubu jsem loni na jaře navštívil a řada lidí mi tam řekla, že současné poměry jsou ještě horší. Opravdu?

Pokud jde o ekonomiku, ta je v troskách. Údaje zveřejněné Národním shromážděním, které zasedalo loni v prosinci, byly všechny negativní: neplnění výrobních plánů, nutnost dovážet prakticky vše, co se spotřebovává. A nedostatek deviz. V zemi je vysoká inflace, vláda neustále devalvuje kubánské peso.

To vše tvrdě dopadá na národní ekonomiku i domácnosti, mnozí utíkají, zažíváme opravdu masový exodus. To je velmi důležitá proměnná, protože kubánská společnost stárne a to může vlastně režimu paradoxně pomoci, protože rebelie a lidové protesty jsou často dílem mladé generace a ta se odsud snaží za každou cenu dostat.