Článek
Vyprávěl se během řádění covidu v Íránu takový vtip. Co má udělat člověk, když zjistí, že se (tehdy neznámou a proto obávanou) chorobou nakazil? Okamžitě odjet do Qomu, navštívit co nejvíce mešit i náboženských seminářů a se všemi se co nejsrdečněji pozdravit! Nejlépe obejmout! Na vysvětlenou: město Qom je centrem šíitského islámu, který v Íránu dominuje. S trochou nadsázky lze říci, že jde o perský Vatikán, kde se scházejí duchovní elity země.
Slyšel jsem tehdy v Teheránu tuto zlomyslnou radu od kolegů hned několikrát. Nemocní si ji na rozdíl ode mě patrně vzali k srdci, neboť Qom opravdu patřil k nejpostiženějším městům Íránu.
Letošní masové protesty potvrdily, jak rozporuplný, místy dokonce nenávistný vztah chovají Íránci k islámu i duchovním. Jistě, zprávy o žhářských útocích na mešity s gustem šíří - a nadsazují - státní média, která tak mobilizují stoupence systému. Pravdou ale je, že napadené objekty obvykle nesloužily věřícím, nýbrž režimním ozbrojencům, kteří odsud na demonstranty útočili.
Insideři se každopádně shodují, že Írán patří k nejsekulárnějším státům regionu. Že zde mladí víru ignorují, ba opouštějí. A že je to do rozhodující míry zásluhou temné, totalitní verze islámu, kterou po roce 1979 vynášel zachmuřený revolucionář Rúholláh Chomejní. Podle ní mají znalci islámského práva vládnout do konce věků, což je - měřeno pozemským časem - období vágně definované, či spíše neomezené.
Výsledek všeprostupující náboženské propagandy od kolébky po hrob? Téměř devět procent Íránců se cítí být ateisty, což režim mimochodem trestá v krajním případě až smrtí. Pětina se ocitla bez vyznání, což lze v kraji snad označit za měkčí formu téhož. Na 60 procent se nemodlí, jakkoli tím porušuje jednu z klíčových povinností muslima. Dvě třetiny by v zákonech oželely islámská pravidla. Sedm z deseti má za to, že by se náboženské instituce měly uživit bez podpory státu. Skoro tři čtvrtiny se domnívají, že povinné zahalování žen není potřebné, přičemž 58 % nechápe tuto praxi vůbec. Navzdory prohibici pije více než třetina Íránců.
Čechy patrně dojme údaj, podle kterého by 9 % Íránců alkohol konzumovalo, kdyby ovšem mělo dost peněz, nebo konexe k jeho nákupu.
Kde se ta čísla vzala? Jde o studii z roku 2020 a vydala ji v Nizozemsku registrovaná nevládka GAMAAN, která se výzkumy v Íránu zabývá soustavně. Její metodika bývá zpochybňována. Stejně jako údajná opoziční předpojatost. Nicméně, od autoritářského Íránu objektivní data získat nelze a jiná k dispozici nejsou. Možná s jednou výjimkou: přímo z teheránského ministerstva předloni unikl údaj, podle kterého desetina obyvatel země ztratila víru a bezmála 73 % Íránců souhlasí s oddělením náboženství a státu.
Jedno je zřejmé. Protesty z přelomu roku ukázaly, že se režim vyčerpal. Tedy jistě jeho nejviditelnější lídři, kteří do kamer hněvivě opakují výhružky a stará dogmata, aniž by nabídli řešení. Výjimečný souběh ekonomického diletantství, vnějšího tlaku, naprosté ztráty ideové kreativity i hněvu těch nejmladších vyvolal bouře, které Teherán nakonec potlačil s nebývalou krutostí. Pokud lze věřit údajům západních médií, během tří týdnů zahynulo na 16 a půl tisíce Íránců, přičemž dalších 330 tisíc si odneslo zranění. Masakr demonstrantů z 8. a 9. ledna je pravděpodobně nejnásilnější epizodou v dějinách islámské republiky, tedy po roce 1979.
Co je nejdůležitější: většinu demonstrantů a tedy i obětí tvořili nejmladší Íránci. Tací, pro které je islámská revoluce stará veteš. A s ní i víra, kterou si část ájatolláhů zprivatizovala. Největšími nepřáteli islámu se tak v Íránu stali ti duchovní, kteří dali přednost moci před službou věřícím.
