Před 300 lety založili Moravští bratři v Grónsku misii a zavedli spisovný jazyk

Psal se pátý měsíc roku 1733, když u grónského pobřeží přistála loď, na jejíž palubě byli tři misionáři s moravskými kořeny. Byli to exulanti, protestanti, kteří v pobělohorské protireformní době hledali štěstí v Horní Lužici, odkud se pak vydali do neznámého prostředí největšího ostrova světa.

Na místě, kde dnes leží hlavní grónské město Nuuk, založili misii zvanou Nový Herrnhut, někdy nazývanou také Nová Morava. Významně se zapsala do historie, protože později dala místním obyvatelům jednotný grónský spisovný jazyk.

Začátky prvních tří misionářů v nehostinné krajině ale byly nadmíru obtížné a zprvu spíše řešili, jak se postarají sami o sebe. Jejich prozatímní příbytek tvořila napůl vyhloubená díra a drny. Až později si vedle zemljanky postavili jednoduchý domek. I tak v něm prý byla zima, až praskaly skleněné poháry.

Tři misionáři byli příslušníci církve Moravští bratři navazující na Jednotu bratrskou, která byla po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 tvrdě potlačována a její představitelé pronásledováni. Mnozí proto nakonec odešli do exilu – včetně Jana Ámose Komenského, posledního biskupa Jednoty bratrské před jejím faktickým zánikem, i když dočasným. Do ciziny zamířili i další obyvatelé Moravy, kteří našli nový domov právě v Horní Lužici.

„Většina z nich pocházela z oblasti, která před Bílou horou patřila k fulneckému sboru Jednoty bratrské. K exulantům z Moravy se brzy přidali i exulanti z Čech, ale všichni – až na výjimky – mluvili německy,“ napsala v článku Moravští bratři v Arktidě v loňském vydání časopisu Vesmír historička Edita Štěříková.

V roce 1722 založili moravští exulanti v Horní Lužici na pozemcích hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa novou kolonii Herrnhut (česky Ochranov). Novými obyvateli pro které se nová osada Herrnhut stala jediným útočištěm, kde „mohli najít klid a svobodu“, byli také tři mladí muži, kteří se později vydali na pouť do Grónska: Matouš (Matthäus) a Kristián (Christian) Stachovi a Kristián (Christian) David.

Moravané byli poměrně odhodlaní šířit víru dál, v čemž se shodovali s hrabětem Zinzendorfem, který začal misie organizovat. Z Herrnhutu vyrazili první tři odvážlivci právě v roce 1733 do Grónska, aby tam založili Nový Herrnhut (grónsky Noorliit). Cesta vedla přes Dánsko a odtud lodí Caritas do Grónska, kam dorazili v květnu.

Po vylodění se pro bratrance Stachovi a Kristiána Davida ukázal jako zásadní problém neznalost místní řeči. „Moravané se začali v Kodani učit dánsky, teď však byl nejdůležitější jazyk domorodců,“ uvedla Edita Štěříková. Od místního luterského pastora Hanse Egedeho se naučili otázku „Jak se to jmenuje?“ a pak ukazovali na jednotlivé předměty, ptali se domorodců a slova si zapisovali.

Tím však jejich obtíže nekončily. Vztah Egedeho ke třem moravským misionářům byl dlouhodobě hodně napjatý, pastor je považoval za „herrnhutské blouznivce“. Podezřelí byli i pro většinu místní komunity, někteří Inuité vůči nim byli dokonce agresivní. V září 1733 se v Nuuku (tehdejším Godthaabu) začaly šířit neštovice a v okolí zemřely stovky lidí. Moravané neutekli, naopak se snažili nemocným pomáhat.

Sami však dál přežívali ve velmi těžkých podmínkách. Nemohli se spoléhat na zásilky z pevniny, trpěli hladem a kurdějemi. Snažili se sice lovit ryby a tuleně, ale nebyli tak zruční jako domorodci. V létě následujícího roku dorazili další dva herrnhutští bratři Friedrich Böhnisch a Johann Beck, kteří s sebou přivezli rovněž potraviny. Všem ale bylo jasné, že jim dlouho nevydrží.

„Druhá zima v Novém Herrnhutu nebyla lepší než první. V malém domku hladovělo pět misionářů,“ konstatovala historička Štěříková. Vedle snahy něco ulovit se Moravané zabývali drobnými pracemi, učili se místní řeč a dodržovali herrnhutský řád pobožností. V létě se živili syrovou mořskou trávou (vařená se nedala jíst) a mušlemi.

Snažili se sice podle vzoru domorodců nashromáždit zásoby jídla na zimu, ale moc se jim to nedařilo. V září 1735 nakonec z ostrova odplul Kristián David, vrátil se do Herrnhutu, kde naléhal na to, aby byla do Grónska odeslána rodina s dětmi.

„V misionářské domácnosti chyběla zkušená ženská ruka a z dětí měli v Novém Herrnhutu vyrůst misionáři dobře znalí jazyka,“ vysvětlila Edita Štěříková. V létě 1736 skutečně odplula do Grónska skupina Moravských bratří včetně tří žen – sestry Matouše Stachy Rosina a Anna a Matoušova nevlastní matka Rosina Stachová. Nejstarší z misionářů, třicetiletý Johann Beck, se posléze s Rosinou Stachovou mladší oženil.

V létě 1737 se konečně začalo moravské misii přece jen dařit. Nejen, že dorazila loď s dostatkem potravin, ale misionáři už také dokázali navazovat bližší kontakty s místními obyvateli. Následující léto přišel z jihu ostrova do Nového Herrnhutu domorodec Qajarnaq, který se začal zajímat o Boha.

O Velikonocích 1739 pokřtil Matouš Stach celou Qajarnaqovu rodinu, přičemž Qajarnq přijal jméno Samuel a nově přijatou víru začal šířit dál. „V Novém Herrnhutu se začal formovat malý bratrský sbor,“ uvedla historička Štěříková. I přes různé potíže se sbor postupně rozšiřoval, až se ukázalo, že je zapotřebí vybudovat dostatečně velkou shromažďovací místnost.

Stavby sborového domu se ujal tesař Kristián David, který se mezitím do Nového Herrnhutu vrátil z Horní Lužice. „Stavební dřevo dorazilo do Grónska v červnu 1747 a za čtvrt roku budova stála. Kromě sálu, v němž bylo místo pro 300 osob, se v novém domě nacházelo ještě šest menších místností. Misionáři toho roku napočítali 134 pokřtěných Inuitů,“ konstatovala Štěříková.

Misie v Grónsku se úspěšně rozvíjela, dokonce vznikly další dvě stanice – Lichtenfels a Lichtenau. A v 19. století přibyly další tři osady. Z herrnhutských bratří se do grónských dějin významně zapsali otec a syn Kleinschmidtovi, i když nepocházeli z Moravy.

„Otec Johann Conrad Kleinschmidt pocházel z Durynska,“ řekla Seznam Zprávám historička Štěříková. „S obnovenou Jednotou bratrskou se seznámili už jeho rodiče. Do Grónska byl stejně jako moravští exulanti vyslán obnovenou Jednotou bratrskou z Herrnhutu.“

Na ostrově žil od roku 1793 až do své smrti v roce 1832 a přeložil do grónštiny Nový zákon. Jeho syn Samuel se narodil v Grónsku v roce 1814, od roku 1841 působil v herrnhutské misii a napsal vedle jiných vědeckých prací rovněž grónskou gramatiku a slovník. „Je pokládán za zakladatele jednotného grónského spisovného jazyka,“ uvedla Edita Štěříková.

„Proslul ale také svou lampou, kterou v polárních nocích zavěšoval na sloup, aby lidem umožňovala lepší orientaci a ukazovala cestu k misijní stanici,“ dodala. Herrnhutská misie v Grónsku dosáhla vrcholu v polovině 19. století, kdy počet členů bratrských sborů překročil dva tisíce. I tak se ale po 167 letech působení rozhodli Moravští bratři, respektive členové obnovené Jednoty bratrské z Grónska odejít – na jaře 1900 byla bratrská misie ukončena.

Památka na Moravské bratry ale stojí na ostrově dodnes. Budova sborového domu se později stala sídlem Grónské univerzity a od roku 2008 se v ní nachází kancelář krajského ombudsmana.