Recenze: Princezna stokrát nudně. Nová česká pohádka se klasikou nestane

Princezna má problém. Každé ráno se budí jako někdo jiný – nemluvně, muž, případně o dost korpulentnější, či naopak sličnější dívka. A pokud ho do týdne nevyřeší, tak v jedné z těch podob po svých osmnáctinách zůstane navždy. Režisér Miloslav Šmídmajer se po 17 letech vrátil k žánru, jímž debutoval. Jeho tehdejší prvotina Peklo s princeznou se pokoušela oživit staré oblíbené pohádkářské triky televizních klasik. Novinka Princezna stokrát jinak, kterou nyní promítají kina, chce být o něco modernější.

Potíž s proměnami nemá jen princezna Stella z Jablečného království. Stejné trable postihují i prince Ukruta ze sousední Hruškové říše. A navrch má Ukrut zásadní problém se Stellou. V dětství ho porazila v šermu. Je tedy potřeba jednou provždy ukázat, kdo tady nosí kalhoty. Přitom vzhledem k tomu, co se oběma hrdinům po ránu stává, může kalhoty nosit kdokoli.

Napjatou situaci mezi oběma královstvími zkomplikuje rytířský turnaj, kde je trofejí ruka princezny. Neboť svatba by mohla pomoci prolomit onu podivnou kletbu. Na toto klání se trochu omylem připlete jeden převozník a pašerák. Mladík Johan náhodou a za pomoci lsti vítězí, načež získává ruku princezny. Ta sice zprvu vykřikne „ne“, ale to se tu nebere v potaz. Tím ovšem zamotaná zápletka plná dvojsmyslů teprve začíná.

Jeden klad nová pohádka v porovnání s mnoha porevolučními příspěvky k tomuto žánru nepochybně má. Není nekonečnou přehlídkou pitvoření a slaboduchých charakterů, naopak se pokouší také o temnější tóny – například princ Ukrut má jakousi podivnou dohodu s uvězněnými fúriemi, v níž jde o lidské „masíčko“.

Jenže jinak se tu opět objevuje onen klasický nešvar, že scenáristé – debutující Tomáš Belko a Tomáš Krejčí – nemají zdaleka dost materiálu na celovečerní stopáž. Princezna stokrát jinak trvá takřka dvě hodiny. Jsou plné podivných dějových odboček, prakticky vše tu musí utáhnout chemie mezi herci, neboť tvůrci jim v ničem příliš nepomůžou. A nakonec dojde i na tu slaboduchost a karikatury.

Stella v podání Emy Klangové Businské je v dobrém smyslu obyčejná, Filip Březina hraje Johana sympaticky bezprostředně. Solidní jsou i vedlejší postavy, ať už Martin Stránský v roli Johanova kumpána Kuřete, Ján Koleník jako Ukrutův poručík Ramor, nebo Martin Myšička s Martinou Preissovou, kteří ztvárnili královský pár. Jenže tím to dobré spíše končí.

Trestuhodně nevyužitý zůstává už ústřední nápad s proměnami. Místo aby byl nějak aktivněji zapojen do děje, jde spíše o občasný vtípek, kdy se princezna pokaždé probudí trochu jinak. A nad rámec krátké scénky se vlastně nic neděje.

Autoři příliš nepracují ani s tím, že v každém království horují pro jiný typ malvic. To se projevuje především vizuálně, v jednom panství je hrad přeplněný jablky, u sousedů kralují hrušky. V hospodě se servírují koláče a záviny, hlavním chodem jsou jablečné klobásy. A humoristickým vrcholem má být debata o tom, zda se jednomu zákusku má říkat štrúdl, nebo závin. Jako by si ani s těmi žerty nikdo nedal práci.

Vše je tu jen tak nakousnuté. Třeba princezna se svým novým mužem na cestách tak nějak pobývá, tu a tam hledá svou identitu – podobná hrdinkám romantických komedií. Jenže ačkoli je „romcom“ také dosti modelový žánr, pořád bývá vystavěný kolem nějakých dějových peripetií souvisejících s vývojem postav.

Princezna stokrát jinak se nikam nevyvíjí. Prostě se šine vstříc svému konci, kdy to s těmi proměnami snad nějak dopadne.

Snímek se zaštiťuje známým rčením o tom, že jablka se nemají míchat s hruškami. Ve skutečnosti však příslovečné ovoce neustále mísí, je plný nejasností, ať už z hlediska zápletky, vykreslení vztahů v obou královstvích, či samotných hodnot.

Princezna má být emancipovaná hrdinka, které nevoní vyšívání a raději šermuje, přitom spoustu času tráví útrpným zkoumáním toho, kým vlastně je. Když se probudí jako korpulentní selka, vyděsí se princ, když je pro jednou zase sama sebou, povzdechne si: Už jsem to zase já.

Miloslav Šmídmajer se po většinu kariéry pokoušel točit podivné tvary na hraně parodie a pastiše. Ve filmu Probudím se včera si pohrával s časem, v Případu mrtvého nebožtíka stavěl na hlavu pravidla kriminálek. A nyní s podobnou nedomyšleností zkouší kamsi posunout i pohádku. Otevírá tak zase debatu, zda v této podobě patří oblíbený tuzemský žánr do kin.

Princezna stokrát jinak je sice oproti televizní konkurenci výpravnější, natáčelo se hned na několika hradech či zámcích, je tu trocha akce na vodě v podobě dvou vratkých plavidel. Jenže celé putování dvojice hrdinů opět vyznívá jen jako přehlídka naťuknutých a nedotažených nápadů.

V jednom z míst se platí kravinci, což protagonisté okomentují průpovídkou, že prý se té měně říká dobytcoin. Proč? To nejspíš nikdo netuší ve světě, který sotva překonal středověk – jak zazní v jiné replice. Prostě jde o hlášku na první dobrou a takové je škoda nepoužít.

Nakonec dojde i na dosti pitvořivé charaktery, například senilního dědečka v podání Petra Nárožného, nechybí ani krátký výstup bodrého Václava Vydry, jenž v Peklu s princeznou hrál čerta.

Asi není nutné rozebírat, že k hravým variacím na pohádkové motivy typu Shrek se Princezna stokrát jinak ani nepřibližuje. Nedostižnou metou jsou pro ni už samotné domácí předrevoluční televizní tituly. Oblíbenou klasikou se tato pohádka asi nestane. Přes jisté ambice je výsledkem rozhrkaný dvoukolák, který s sebou táhne hromadu nesourodých motivů, tu pro dospělé, tu pro děti, tu vážně a temněji, pak zase za hranou karikatury. Něco si z toho vyzobe každý, tak proč se víc snažit.