Člověk, nebo technika? Co stojí za zlepšenými výkony sportovců

Každé dva roky na planetě odstartuje svátek sportu v podobě olympijských her. Nejlepší atleti z celého světa měří síly a porovnávají, kam se jejich disciplínu zase povedlo posunout. Rozhodují centimetry, někdy i milimetry, setiny vteřin a každá drobná výhoda se počítá.

Logicky se tak nabízí otázka - kam až jdou výsledky posunout? A hraje v tom větší roli člověk, nebo technika a technologie?

„Studie zabývající se budoucností sportu ukazují, že nadcházející éra bude spíše o další integraci technologie – AI, individualizovaná výživa, biomechanické senzory, materiály – než o zásadních změnách lidské biologie,“ říká přední český fyzioterapeut a zakladatel Centra pohybové medicíny profesor Pavel Kolář. „Z čistě fyzického hlediska se ukazuje, že biologické limity se blíží spíše k vrcholu.“

Podle něj je proto růst výkonů z biologického hlediska stále pomalejší. „Studie shrnující vliv technologií na sport potvrzují, že bez technologických inovací by dnešní výkony nebyly dosažitelné a že technologie mění i samotné chápání sportovní fyziologie,“ upozorňuje Kolář.

Další odborník, vedoucí lékař Centra sportovní medicíny Jiří Dostal, dodává: „Byla by spekulace, jaký je vliv biologického a technického výkonu. Jde o zcela individuální záležitost, kterou je třeba posuzovat v kontextu.“

A dává rovnou konkrétní příklady: „Karbonové tretry jistě výrazně posunuly výkony v atletice. Ale v cyklistice? Proč jsou nyní cyklisti lepší než o 1-2 generace zpět, kdy byl doping téměř v celém pelotonu? Je to technická záležitost? Jistě ano s aero designem kola. Je to přístup k tréninku? Jistě ano, protože víme mnohem lépe, jak optimalizovat trénink. Je to nutriční záležitost? Jistě ano, protože víme, jak významnou roli hraje vysoký příjem sacharidů. A můžeme pokračovat. Jednoznačnou odpověď na to prostě nemáme.“

Jednoznačná odpověď sice možná není, něco málo vysledovat ale přesto dokážeme. V odvětví, kde se měří každá setina vteřiny, se dají najít sporty, které se v určitých aspektech v čase zase tolik nemění. Pro zimní olympiádu tuto roli může zastoupit například rychlobruslení. Technologie jako led, brusle, i oblečení sportovců se sice zásadně vyvíjí, délka tratě však zůstává stejná. Vývoj disciplíny je tak velmi dobře zmapovatelný.

Pokud srovnáme zlaté medaile z historie zimních olympiád, u všech délek tratí i obou pohlaví je jeden jasný trend – výrazné zrychlení. Časy se za desítky let zkrátily i o třetinu, zjednodušeně se dá říct, že každé další hry přinesou nový rekord.

Grafy pro lepší viditelnost vývoje nemají osu Y začínající na hodnotě 0. Ženy také v rámci olympijského programu nejezdí trať dlouhou 10 km, muži zase 3 km.

I zde je ovšem třeba dodat, že do jisté míry zde záleží také na dráze, byť je její délka stejná. Proměnné zde hrají například styl mrazení, směr klimatizace, teplota na stadionu, nadmořská výška sportoviště a další faktory.

Právě na rychlobruslení si však můžeme ukázat, jak se do časů propsala technologie. Na svých stránkách to ostatně uvádí přímo Mezinárodní olympijský výbor.

Pokud začneme u bruslí, tak ty tradiční měly pevně připevněnou čepel k botě. V roce 1997 holandští inženýři představili „clap skates“, kde patní část čepele „cvakne“ pryč od boty díky pantu u prstů. To umožňuje delší kontakt čepele s ledem při odrazu, podobně jako běžec na špičkách. Výsledek? Rychlost stoupla o 3–5 %, světové rekordy se začaly ihned lámat rychleji. Například ten na trati dlouhé 1000 metrů se předtím během 17 let zlepšil o dvě vteřiny, po zavedení novinky stačily na další dvě vteřiny pouhé dva roky.

Boty jsou bruslařům vyráběné na míru z karbonových vláken, jsou lehké a ergonomické s milimetrovou přesností pro podporu a flexibilitu. Někteří závodníci mají dokonce na každé noze jinou značku, pokud jim na každou nohu přijde daná lepší. Čepele pak nejsou rovné, ale mají plošinu pro klouzání a hrany pro odraz.

Obleky se pak vyvíjely od bavlněných kombinéz ke skinsuits s texturovanými materiály snižujícími odpor vzduchu. Posedlost výkonem došla dokonce tak daleko, že některé týmy přešly na nebarvené kombinézy v naději, že pomůžou jejich sportovcům k lepším výkonům.

A změn se dočkal i led. Ten je nyní uměle chlazený na -7 °C pro optimální kluzkost.

Ale zpět k možnostem a limitům lidského těla. Logicky se nabízí otázka, jak daleko jsme od maxima, které člověk dokáže vykonat? „Studie ukazují, že u řady parametrů lidského těla dochází k jasnému zpomalení růstu, které může odrážet dosažení ‚evolučních‘ či ‚strukturálních‘ stropů,“ říká profesor Kolář.

Dodává také, že jde o plošný jev viditelný ve statistikách posledních dekád. „Například dvě nezávislé studie z roku 2025 ukazují, že lidské tělo má tvrdý metabolický strop kolem 2,5× bazálního metabolismu (BMR).“ To v praxi znamená, že extrémní ultramaratonci, triatlonisté a cyklisté nejsou schopni dlouhodobě překročit tuto hodnotu.

„Důvodem je, že vyšší energetický výdej vede k postupnému rozpadu tkání a selhání dlouhodobé udržitelnosti výkonu. Také matematické modely běžeckých výkonů ukazují, že v krátkých disciplínách jsme velmi blízko biologickému maximu, protože limity jsou dány maximálními schopnostmi svalů generovat sílu, mechanikou lidského těla (například rozsah pohybu v kyčli) či nervosvalovou koordinací. Jde tedy o plošný jev viditelný ve statistikách, nikoliv o náhodu,“ dodává Kolář.

O něco opatrněji problematiku hodnotí Dostal. „Můžeme udělat – a také jsou hotové – matematické modely výkonu pro některé výkony či disciplíny. Ale ty jsou vždy zatíženy chybou, protože popisují teoretický model,“ upozorňuje na možné nedostatky predikcí.

„My se většinou díváme na jeden nejlepší výkon, ale to je statisticky vždy outlier. Důležitější je, dívat se třeba na průměr prvních deseti sportovců, tam to číslo bude více významné,“ nabízí metriku s tím, že z historie víme, že některé rekordy už nejspíše byly za hranicí fyziologie a byly zatížené chybou způsobenou použitím zakázaných látek, takže nejspíše jde o limit.

„Ale bych byl velice opatrný v hodnocení, že jde o fyziologický limit. Vezměte si příklad míle pod 4:00, která byla vnímána jako fyziologický limit. Mnoho mílařů se jej snažilo překonat a neúspěšně. Až to dokázal Roger Bannister a tím odstartoval sérii dalších překonání této hranice.“

Dostal také připomíná, že nejde jen o biologický výkon. „Mentální složka je neméně potřebná a je třeba si přiznat, že nyní je trend v této oblasti opačný a je snížená resilience na stres, takže oba trendy jdou částečně proti sobě,“ odpovídá na otázku, jestli specializovaný trénink, vědecký posun v chápání těla a jeho mechanik, začátek od útlejšího věku a další faktory hrají ve zlepšení výkonů roli.

„Narážím na to, že v mladší generaci je právě nižší odolnost vůči stresu, než byla o několik generací zpět a že není jasné, jak se tento trend propíše ne do toho jednoho výkonu, co určuje rekord, ale do schopnosti systematicky vytvářet dostatečně velký pool závodníků, kteří budou připraveni na to cílit na výkony, co jsou nejlepší na světě,“ dodává expert.

Kolář pak varuje před přehnanou specializací. „Specializovaný trénink a vědecké poznatky opravdu vedou k objektivnímu fyzickému zlepšení. Ale pouze tehdy, když respektují vývoj těla a nejsou ‚na sílu‘. Raná specializace může tělo deformovat, ne zlepšit,“ připomíná.

Úzký přetěžovaný pohybový vzorec totiž zatěžuje jen některé struktury a jiné naopak nevyvíjí. „To může vést k lepšímu výkonu v raném věku, ale na druhé straně k poruchám vývoje kostí, kloubů, svalů, přetížení nebo k předčasnému vyčerpání adaptačních možností,“ vypočítává profesor. Naopak trénink přiměřený věku vede k vyšším výkonům později. „Pozvolné stupňování zátěže, citlivý respekt k obdobím růstu a vytváření široké pohybové zásobárny vede k vyšší vrcholové výkonnosti v dospělosti.“

Fyziologické parametry výkonu se podle něj skutečně zlepšují tam, kde se „trénink opírá o všestrannost v dětství, postupnou specializaci, respekt k biologickým zákonitostem, vědecky podloženou diagnostiku, pochopení mechaniky pohybu, celostní přístup, a dlouhodobou práci, ne honbu za krátkodobým výkonem.“

Oba experti pak potvrzují, že snaha o „maximální výkon hned“ může mít jen krátkodobé výsledky. „Vždy najdete sporty či časový prostor, kde to bude platit a pak najdete zcela opačný trend,“ varuje Dostal před takzvaným selection biasem, neboli výběrovým zkreslením otázky, jestli roli ve výkonech hraje i to, že jsou sportovci stále mladší.

„Ono je to ale vlastně jedno, protože důležitější než doba maximálního výkonu je délka, po jakou je schopen vrcholový sportovec konzistentně podávat výkon na vysoké úrovni. A zde se často ukazuje, že hvězdy, co vyletí vysoko příliš brzy, tak zase rychle spadnou.“

„Vrcholoví sportovci jsou dnes mladší, protože dříve dosahují biologické i sportovní zralosti. To pak vytváří dojem rychlejšího dosahování výkonových stropů,“ dodává Kolář. „Přítomnost velmi mladých sportovců na vrcholu nemusí znamenat, že se blížíme fyziologickému stropu, ale spíše, že systém výběru a selekce zvýhodňuje rychlé vyzrávání.“

Hrozí tedy mladým vrcholovým atletům brzké vyhoření? „Nejsem si vědom, že existuje nějaká statistika, která by tento trend potvrdila, či vyvrátila, ale zkušení praktici říkají mnoha lety ověřenou pravdu: Vyhrát je těžké, ale vyhrávat je několikanásobně těžší,“ říká Dostal, který v současné době působí jako lékař české olympijské výpravy v Miláně. Kolář zase s výběrem jel jako fyzioterapeut.

Podle Koláře pak určité nebezpečí brzkého důchodu je. „Ano, dnešní mladí vrcholoví sportovci čelí daleko většímu riziku, že svou kariéru vyčerpají a ukončí dřív, a to z fyzických i psychických důvodů,“ podotýká. „Zároveň se dá ale také říci, že dobře vedený trénink, který respektuje biologii těla, může tato rizika dramaticky snížit.“