Vzpomínky na zlato ožívají. Expert vypráví, jaká je Ledecká zblízka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ester Ledeckou znají v Česku všichni. Ale opravdu málokdo se jí dokáže podívat do duše. Servisman Miloš Machytka vedle ní strávil tři kompletní sezony. Pro Seznam Zprávy otevřeně popisuje, jaká je. Jak se chová, co se jí líbí, čemu se směje a kdy se zlobí.

Machytka zažil s Ledeckou její triumf v paralelním obřím slalomu na minulé olympiádě v Pekingu, ale i trpké nezdary. Ví, jak voní šampaňské nalité do skleniček přímo na sněhu hned po dekorování vítězů. I samotný sníh.

À propos, voní vůbec sníh?

Určitě. Čerstvý prašan nebo zmrzlý sníh mají úplně jinou vůni.

Takže dokážete podle vůně určit, o jaký druh sněhu jde?

To asi těžko, potřebuju ho osahat. Proto když je venku do minus deseti, jezdím pořád bez rukavic. Musím ten sníh zkrátka cítit.

Který sníh má nejradši Ester?

Co nejtvrdší, aby měla zpětnou odezvu z lyží nebo prkna. Čerstvý sníh není nic pro ni, potřebuje starý. Nejlepší je, když je kopec prolitý vodou. Ale ne čistý led, spíš vymrzlý technický sníh.

Co je zásadní, aby spolupráce servismana se závodníkem byla úspěšná?

Musí mezi nimi být vnitřní chemie. Měli by se shodovat v základních věcech, v životních hodnotách. A pak v názorech na lyžování. Zkrátka nemohou jít proti sobě. Pokud sportovec má určitou vizi a servisman se drží zcela opačné, nikdy to mezi nimi klapat nebude.

Dělal jste servismana Ledecké tři roky, což není zrovna málo. Máte stejnou povahu?

Právě že ne. Já jsem Kozoroh a jsem strašně ukecaný. Ester je naopak hodně introvertní. Chvilku trvalo, než si všechno sedlo. Museli jsme si pro začátek určit pravidla, jak by to mělo fungovat. Jestli třeba v tréninku mluvit hodně, nebo málo.

Jak jste to tedy vyřešili?

Spíš jsme mluvili míň.

Co vás po nástupu k Ledecké překvapilo nejvíc?

Mediální zájem, který kolem ní panuje. Kvůli tomu, že špičkově dělá dva úplně rozdílné sporty, je enormní. Z toho pohledu je Ester unikátní. Nikdo takový už ve světě neexistuje.

Ovlivňoval vás ten šrumec?

V práci moc ne. Držel jsem se spíš vzadu, jen jsem zabezpečoval servis. Ale do budoucna mi spolupráce s Ester strašně pomohla. Být jejím servismanem je skvělá vizitka, otevře vám to spoustu dveří.

Ledecká má velký doprovodný tým. Je to ona, kdo všechno řídí?

Ester je velká šéfka, to jo. Pak tam je ještě maminka Zuzana. Ta jezdí zhruba na devadesát procent všech závodů.

Jak funguje komunikace uvnitř týmu? Co řekne Ester, to platí?

Většinou ano. Ale občas probíhají dohady, když se kryjí termíny. Mezinárodní lyžařská federace FIS to má bohužel tak, že závody v alpském lyžování a snowboardingu se často prolínají (i na olympiádě si musela Ledecká vybrat, jestli první víkend jet sjezd na lyžích, nebo paralelní slalom na snowboardu). Pak je hodně těžké si vybrat, kterou disciplínu zrovna pojede. Proto do toho někdy vstupují její sponzoři, kteří to určí. Jsou to Red Bull a Kästle, nebo předtím Atomic. Ti to pak rozseknou.

Mohl jste Ledecké z pozice servismana v něčem oponovat?

Pokud jsem měl v určitých věcech větší zkušenosti, tak ano. Například byla na nějakém kopci poprvé v životě a já tu sjezdovku znal dobře. Pak se můžete s ní podělit o návody.

A oponoval jste jí často?

Málo. Nemám to v povaze, nejsem hádavý typ.

Pamatujete, kdy jste Ester vytočil nejvíc?

Upřímně, vůbec si nevzpomínám. Stejně tak na situace, kdy by mě Ester pořádně naštvala. Mám dojem, že během těch tří let jsme se doopravdy nikdy nepohádali.

Přiznejte na rovinu: Je paličatá?

Ano, je hodně tvrdohlavá a paličatá. Zároveň si vždy jde za svým, což je zase dobře. Taková byla už v dětství. Znal jsem ji ještě jako malou ze Špindlu. Od té doby se moc nezměnila.

Sportovci občas vysvětlují nepovedený výkon špatným materiálem, což servismani veřejně vyvrátit nemohou. Nepřipadáte si tak trochu jako obětní beránci?

Stává se to v různých disciplínách. Ať už je to běžecké lyžování, biatlon nebo skoky na lyžích. Slyšet to určitě není příjemné. Z toho hlediska je to opravdu nevděčná práce.

Jak v takové situaci reagují servismani?

Záleží na tom, co se stane. Jestli servisák ví, že to opravdu byla jeho chyba, nebo ne. Pokud to byl problém s mazáním, dá se to zjistit celkem snadno. Tupé hrany u lyží pro sjezd taktéž. Jiná věc je, pokud si servisman žádnou chybu neuvědomuje. Potažmo zcela jasně vidí, že vina je na straně závodníka. Pak se kritika snáší mnohem hůře. Upřímně řečeno vás prostě štve.

V lednu po sjezdu na Světovém poháru v Tarvisiu si Ledecká veřejně postěžovala na pomalé lyže, což zrovna často nedělá. Byla hodně vytočená?

Vůbec ne. Vím to určitě, protože mám informace z první ruky. Mluvil jsem přímo s  Tomášem Němcem, majitelem firmy Kästle. Jde o to, že v čerstvějším sněhu ty lyže fungují hůř. Značka je relativně nová, potřebuje dokončit svůj vývoj. Jiné firmy, které to dělají už 10 nebo 15 let, jsou napřed. Chce to jen čas a hodně testování. Ester to dobře chápe, je rozumná.

Už den nato, po bronzu v super-G, naopak prohlásila, že lyže jely jak z praku. Neuplatňuje vůči servismanům metodu cukru a biče?

Ne. (směje se) To je tím, že právě pro super-G fungují Kästle skvěle. Její nynější servisman Guntram Mathis řečený Tschunti je velmi zkušený. Jeho chyba to určitě nebyla, je to jeden z největších odborníků na světě.

Strávil jste spolu s Ester tři kompletní sezony. V čem tkví její jedinečnost?

Je to enormní pohybový talent. Jde jí absolutně všechno, ať už je to surf, skateboard nebo míčové sporty. Pokud zkouší nějakou činnost, která vyžaduje pohyb, hned je nejlepší. Zároveň má velmi dobře vyvinutou rovnováhu a obrovský cit pro sníh. S tím se člověk musí narodit, naučit se to moc nedá.

Promlouvá do toho i její mentální stránka?

Ano, je neskutečně cílevědomá a pracovitá. Neodradí ji nemoc, bolest ani únava. Pořád chce trénovat. A hlavně – být nejlepší.

Na začátku své kariéry jste spolupracoval také se Šárkou Strachovou. Jsou s Ledeckou v něčem podobné?

Spojuje je právě ta píle. Řekneš jim, aby udělaly deset kliků, obě udělají patnáct. Ne, že by vás neslyšely. Jen chtějí být lepší, než jsou. V tréninku si obě neustále přidávají. Ani nevidí hranici, kde by měly přestat.

Mimochodem, kumštu servismana jste se učil od Šárčina otce, legendárního „papá“ Záhrobského. Která lekce byla nejcennější?

Naučil mě, že i taková země jako Česko dokáže vyprodukovat mistryni světa v alpském lyžování. Dříve to bylo absolutně nemyslitelné. Všichni se tomu smáli, vůbec si to nedokázali představit. Až se to jednou nakonec stalo, a Šárka mistrovský titul opravdu vyhrála. (ve švédském Åre 2007)

Od té doby věříte, že možné je všechno?

Určitě. Podívejte se, co se stalo na olympiádě v Pchjongčchangu, kde Ester vyhrála superobří slalom. V tu chvíli Rakušanka Veithová fakticky jen čekala na ukončení závodu a už přijímala gratulace. Pak přijela Ledecká s vysokým číslem a z té hrušky ji sundala. Absolutně nikdo to nečekal, ani samotná Ester.

Staral jste se u ní nejenom o lyže, ale také o snowboard. Musel jste se učit za pochodu, přitom nároky hned byly největší. Riskoval jste hodně?

Riskoval, nebudu lhát. Naštěstí snowboard je lyžím dost podobný. Akorát nemá čtyři hrany, ale jen dvě. Nejdřív se musíte naučit, jak funguje celé snowboarďácké zázemí. Že se prkna připravují na startu o přestávce, to v lyžování neznáme. Největší problém pak je, že všechno se musíte učit za pochodu. Například během sezony Ester stihne patnáct lyžařských závodů. Ale na snowboardu má jenom tři nebo čtyři. Zkrátka, hodí vás do vody - a hned musíte plavat.

Kam by to mohla dotáhnout, kdyby se věnovala pouze lyžím?

Klidně by mohla vyhrát velký glóbus (cenu pro nejlepší lyžařku Světového poháru v součtu všech disciplín). Ale nemá problém ho získat i tak, v kombinaci s prknem. Jediná překážka, jak už jsem říkal, tkví v kalendáři. To, že se závody v alpském lyžování a snowboardingu překrývají. Proto Ester není schopná absolvovat obě disciplíny v plném rozsahu.

Nezkoušel jste ji přemluvit, aby aspoň na čas vynechala prkno?

To není možné. Miluje a chce dělat oboje. Kdyby jí to někdo zakázal, cítila by se strašně ochuzená.

Na české poměry Ledecká disponuje nadstandardním zázemím. Jaké je v porovnání s rakouským týmem, kde jste také pracoval?

To je absolutně neporovnatelné. Rakušané v podstatě mají neomezené možnosti. Ať už jde o finance nebo tréninkové podmínky. Jsou naprosto jinde. O hlavu převyšují nejen Ledecké tým, ale kteroukoli jinou národní reprezentaci.

Dokonce i švýcarskou?

Ti jsou tak uzavření, že do toho člověk nevidí. Z toho, co jsme slyšeli, tam to mají ještě o úroveň výš. Ale ověřit to není možné. Švýcaři k sobě nikoho nepouštějí.