Článek
Dvacet let natvrdo za to, že mu patřily noviny, ve kterých psal, co považoval za správné. Selfmademan, úspěšný podnikatel i globálně proslulý aktivista Jimmy Lai, kterému je teď 78 let, už z vězení pravděpodobně nevyjde. Ostatně, za mřížemi seděl od konce roku 2020. Teď se s ním čínští komunisté vypořádali provždy. Exemplárně. Po soudružsku. Co s potížisty, kteří rozvracejí Hongkong, že.
Slyším námitky, ba výsměch. To je tam, kde si lidé šlapou po hlavách? Kde na rozloze zhruba desetiny středočeského kraje přebývá sedm a půl milionu lidí? Navíc je to přece v Číně, ne? Doma ať si Peking dělá, co chce. My s ním hodláme obchodovat, proto jej nesmíme dráždit. Jeden stařík v kriminále na tom nic nezmění.
Jenže Hongkong nebyl pouze ukázkou domácí síly, ale i testem Západu, jeho reakce. Nebyl obyčejnou Čínou. „Voňavý přístav“, jak lze název strategicky klíčového regionu přeložit, byl dočasně pronajat Británii. A ta se z něj 30. června 1997 po 99 letech nadvlády také spořádaně stáhla. Předtím ale pro jeho obyvatele vyjednala uspořádání známé jako „jedna země, dva systémy“, které mělo platit následujících 50 let. Jinými slovy, Hongkong si měl zachovat svobody nejen ekonomické, ale i politické. Takové, které jsou v Británii standardem a o kterých si občané pevninské Číny mohli nechat zdát.
Optimisté tehdy očekávali, že se Peking posune k demokracii. Že rozvoj tržního hospodářství přinese více občanských práv a Hongkong bude předobrazem nové Číny. Stal se opak. Nejpozději v roce 2020 všemocná partaj tuto „zvláštní administrativní oblast“ nesmlouvavě zkrotila. Aktivisty vyhnala, či pozavírala. Zbytek společnosti umlčela.
Volnost pod pevninskou správou trvala na den 23 roků. Letošní rozsudek nad vydavatelem Jimmym Laiem je symbolickou připomínkou časů, kdy rozhodovalo právo a nezávislá justice, nikoli totalitní strana. Západní politici protestují, aby se neřeklo. Čas plyne, byznys jede dál.
Hongkong - z demokratické kolonie komunistickým městem
1699
V Číně začala obchodovat britská Východindická společnost.
1. července 1898
Velká Británie získala Hongkong do pronájmu na 99 let. V etnicky dominantně čínském regionu zavedla demokracii a vládu práva po ostrovním vzoru.
1984
Čína a Británie se pro Hongkong dohodly na uspořádání „jedna země, dva systémy“, který měl regionu zaručit svobody politické i ekonomické. Koexistence demokracie a komunistické totality měla začít v roce 1997 a trvat nejméně 50 let, tedy do roku 2047.
Na místě je otázka: Co Číně projde dál? Kam se vydá teď? Nabízí se nezávislý Tchaj-wan, který Peking vnímá coby vlastní, odpadlickou provincii. V čase, kdy nejmocnější stát planety řídí realitní magnát obdivující diktátory i jejich styl vládnutí, čelí prosperující ostrov krajní nejistotě. Pro tuto chvíli se zdá, že USA pekingské hrozbě neustupují. Co by se ale přihodilo, kdyby jedinou čínskou demokracii Číny napadli pekingští vojáci? Západ by se zřejmě zmohl sotva na protesty, pokud by ovšem Američané ostrov předtím za něco cenného nevyměnili. Například za 99letý přístup do továren na proslulé tchajwanské polovodiče… A znovu bychom od západních spolupracovníků (nominálně) rudé říše slyšeli, že Čína se přece pohybuje na svém dvorku.
Vodní diplomacie
Stále asertivnější Peking také stále bojuje s asijskou vodou. Tu říše s půl druhou miliardou obyvatel samozřejmě potřebuje a užije i elektřinu z ní získanou. Obsazením himalájského Tibetu Čína získala kontrolu nad asijskými veletoky, což v praxi znamená, že řeky dokáže přehradami přiškrtit. Bangladéš, Indie i Indočína, těm všem může Čína zavřít kohoutek, pokud ji budou zlobit. Podle odhadů by mohla způsobit přímé existenční trable až miliardě cizinců. Najdou se stále tací příznivci komunistického impéria, kteří shora definovaný kus Asie považují za když ne dvorek, tak určitě zahradu expandující Číny?
A co Jihočínské moře? To si Peking nárokuje z bezmála devadesáti procent. Na základě historických nároků sahajících do starověku! Důležitější jsou zřejmě nerostné suroviny, lodní trasy, strategické ohledy. A ostatní národy? Filipíny, Indonésie, Malajsie, Vietnam? Mají smůlu, narodili se u čínského dvorku.
Čína imperiální, velmocenské ambice nezastírá. Do roku 2049 se chce stát dominantní světovou silou. Letopočet není vybrán náhodně, v tu dobu by měla sté narozeniny oslavit lidová republika. Peking buduje silnou a moderní armádu, která je s více než dvěma miliony aktivních vojáků nejlidnatější vůbec. Na rozdíl od podobně rozpínavého Ruska disponuje nejen ekonomickou a technologickou silou, ale k dispozici má rovněž tzv. měkkou sílu. Nepoužívá jen hrubý nátlak a zbraně, umně pracuje s ekonomickou, kulturní či dokonce buddhistickou diplomacií.
Bylo by hloupé, pramálo praktické i zjevně ochuzující nemluvit s Čínou, jakkoli jde o nedemokratický kolos, který s účelovou krutostí porušuje práva svých občanů. Stejně jako v ruském případě, i Pekingu je třeba se opakovaně ptát, kam až hodlá zajít. Kam (podle jeho představ) sahá čínské teritorium, moc, vliv. Pak je nezbytné vytyčit hranice a ty hájit. Pomyslná Velká zeď tentokrát musí chránit Západ.
