Trump zažívá svůj Vietnam, jen horší. Svět se ocitl na hraně útesu

„Zabombardovat Írán do doby kamenné“.

Prezident Trump má novou oblíbenou frázi. Použil ho v posledních dnech několikrát, mimo jiné v napjatě očekávaném projevu v noci na čtvrtek, kdy se poprvé od začátku války v Íránu obrátil v televizním projevu k národu, a to v hlavním vysílacím čase.

Není první, kdo obrat užívá. Před ním to byli američtí velitelé v době války ve Vietnamu.

Ta se ve mnohém od současného konfliktu výrazně lišila. Trumpův nájezd na Írán ale může mít podobný výsledek: navzdory řadě vojenských úspěchů strategickou porážku a podlomení americké moci ve světě.

Trumpem ohlašovaná vítězství jsou podobně sporná jako „mír se ctí“, který televizním divákům oznámil prezident Nixon v roce 1973, jen několik měsíců před tím, než komunisté ve Vietnamu definitivně triumfovali.

Je tu ale přece jen jeden podstatných rozdíl: válka ve Vietnamu nezatáhla zbytek světa do potenciálně katastrofálních ekonomických problémů.

Jaké jsou dosavadní důsledky Trumpovy války a na co se má svět, včetně České republiky, po jeho projevu ještě připravit?

„Nikdy jsme nemluvili o změně režimu,“ prohlásil v projevu Trump.

Ve skutečnosti o něm mluvil naposledy pouhých pár hodin předtím. Změna režimu podle něj už proběhla. Spočívala ve fyzické likvidaci původního íránského vedení. Na sociální síť Truth Social napsal, že ho o příměřím žádá „nový prezident íránského režimu, mnohem méně radikální a inteligentnější, než jeho předchůdci“.

Toto vyjádření odráží hluboké zmatení šéfa Bílého domu. Írán nemá nového prezidenta, Masúda Pezeškjana americké ani izraelské bomby nedostihly. A pokud měl Trump na mysli duchovního vůdce Modžtábu Chámenejího, který nastoupil na pozici svého zabitého otce Alího, je velmi pochybné tvrdit, že syn je méně radikální než otec.

Podle řady expertů je opak pravdou: nechtěným výsledkem fyzické likvidace vůdců Islámské republiky je jejich nahrazení mladšími, fanatičtějšími a odhodlanějšími kádry. „Jsou nejen radikálnější, ale také ochotní více riskovat,“ řekl magazínu Foreign Policy Ali Vaez z International Crisis Group. „Alího Chamenejího často kritizovali za to, že je příliš opatrný.“

Vaez však také upozorňuje třeba na nového šéfa Národní bezpečnostní rady. „Je tak radikální, že když byl v 90. letech jmenován do pozice zástupce velitele revolučních gard, neblaze proslulý generál Solejmání na protest rezignoval.“ Byl to přitom Kásim Solejmájní, kterého Trumpova vláda nechala coby „pachatele mnoha zvěrstev“ zlikvidovat už v roce 2020.

Trump má pravdu, když vypočítává excelentně provedené údery amerického letectva proti íránské armádě a průmyslu. Když ale oznamuje vítězství, dělá účet bez vrchního. Nové vedení Islámské republiky se necítí být poraženo. Pravděpodobně bude ochotné akceptovat další tvrdé rány a je připravené také rány rozdávat. To, co mu dává pocit síly, jsou obrovské škody, které dokáže napáchat světové ekonomice. V první řadě blokádu životně důležité Hormuzské úžiny.

To ale není zdaleka jediná zbraň jeho arzenálu.

Ta nejočekávanější odpověď – totiž kdy a jak chce tedy Trump ukončit válku – v jeho projevu nepadla. Americký prezident sice slíbil definitivní vítězství „za dva nebo tři týdny“, během nichž bude nutné Írán ještě „tvrdě zasáhnout“.

Co to ale znamená? Další útoky stejné intenzity? Nebo má Teherán dostat do kolen zintenzivnění náletů a případně údery na civilní cíle, tedy elektrárny a odsolovací zařízení? A je definitivně ze hry varianta pozemní operace, ať už by šlo o útok na ostrov Charg, ostrovy v Hormuzské úžině, nebo dobrodružnou akci s cílem zmocnit se íránského obohaceného uranu, jejíž naplánování nařídil osobně Trump?

V minulých dnech se svět zaměřoval na vojenskou proveditelnost invaze. Při vší úctě k členům amerických jednotek, kteří by nepochybně riskovali citelné ztráty, je to jen ten menší z problémů. Není totiž vůbec jasné, za co by své životy položili a jaký smysl by jejich akce měla.

V mediální zkratce by obsazení Chargu otevřelo Hormuzský průliv. Jenže ostrov je od jeho „úzkého hrdla“ vzdálený zhruba 350 kilometrů a jeho obsazení by na ni nemělo přímý vliv.

Jiné zdůvodnění zní: Charg je srdce íránského petrochemického průmyslu, kudy prochází 90 % tamního ropného exportu. Pokud toto srdce přestane bít, přijde kolaps celého organismu íránského státu. Teheránu nezbude, než ustoupit. Jaký smysl by ale dávalo obsadit íránská ropná zařízení, když samy Spojené státy, ve snaze zmírnit růst cen, uvolňují sankce na vývoz íránské ropy?

Řada expertů navíc varuje, že v krátkodobém a střednědobém horizontu by íránské vedení dokázalo ztráty z ropného exportu vstřebat – tím spíš, že během války vydělalo díky vysokým cenám a uvolnění sankcí miliardy dolarů navíc.

Místo kapitulace by proto Teherán mohl zvolit cestu nemilosrdné odvety. Přes oslabení vlastní vojenské síly je naprosto schopen nejen dál blokovat Hormuzskou úžinu, ale také vážně poškodit těžební zařízení v regionu a s pomocí svých spojenců, jemenských Hútiů, zasadit další tvrdou ránu světové lodní dopravě.

Skutečné dopady takových kroků si zatím málokdo připouští.

„Čelíme opravdovému šoku, který se vymyká naší představivosti,“ prohlásila v nedávném rozhovoru pro The Economist prezidentka Evropské centrální banky Christine Lagardeová. Podle ní si možnou magnitudu otřesu neuvědomují ani profesionálové. Akciové trhy jsou podle ní přehnaně optimistické a doufají, že pokud válka skončí, „vše se rychle vrátí k normálu – což ale techničtí experti popírají“.

Podobný tón zaznívá v posledních dnech ve vyjádření mnoha dalších expertů. Podle investora Patricka Boyla se svět sune k „okraji útesu, a žádný post na Truth Social nás nezachrání“.

Když Trump v projevu k národu prohlásil, že zvýšení cen paliv „bude krátkodobé“, neměl pravdu. Každý den, když je Hormuzská úžina uzavřená, znamená hromadění dlouhodobých škod.

Jen namátkou:

Už teď řada států od Evropy přes Asii po Austrálii, vyhlašuje „palivovou krizi“. Většina světa přitom trpí víc, než USA, které od ropného šoku částečně izoluje jejich vlastní produkce fosilních paliv. Evropa tímto komfortem nedisponuje. Němečtí experti srazili výhled na růstu tamního hospodářství na polovinu. Nejdůležitější obchodní partner Česka letos zřejmě posílí jen o 0,6 procenta HDP – to v případě, že vše dopadne „dobře“, tedy pokud otřesy na Blízkém východě „skončí před létem“. V opačném případě budou následky podle ekonomů nedozírné.

Mimo jiné by před příští zimou opět hrozil nedostatek zemního plynu na evropském trhu a prudký růst cen elektřiny. „Pokud válka přeroste v regionální konflikt, může to na Evropu dopadnout stejně tvrdě, jako covidová krize nebo začátek války na Ukrajině,“ prohlásil německý kancléř Friedrich Merz.

Trumpův projev ani nenaznačil, jak chce americký prezident tomuto scénáři zabránit. I kdyby USA po slibovaných „dvou, třech týdnech“ své operace ukončily, neznamenalo by to automaticky konec války.

Íránské vedení chce ze současné situace zjevně vytěžit maximum. Regionální mocnosti v čele se Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty se děsí scénáře, ke kterému vývoj směřuje: k dlouhodobé nestabilitě, občasným íránským útokům paralyzujícím tamní ekonomiky, a Hormuzskému průliv v rukou Íránských revolučních gard. Ty za proplutí tankerů požadují jakési mýtné. Írán sice odepsal své loďstvo, ale chce si otevřít výnosnou celnici.

Státy Perského zálivu stojí v čele tažení, které má svět takového osudu ušetřit. Bahrajn se snaží prosadit v Radě bezpečnosti OSN rezoluci, která by legitimizovala použití síly na zajištění volné plavby Hormuzem.

Osud této iniciativy, tváří v tvář očekávanému odporu íránského spojence Ruska, je zatím nejasný. Stejně jako výsledek jednání, které hostí Velká Británie a které má směřovat ke stejnému cíli. V zásadě se ale teď odehrává to, co se mělo stát už před americkým útokem: snaha ukout protiíránskou koalici a připravit strategii, díky které by teheránský režim nestrhl svět s sebou do bezedné ekonomické spirály.

Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa tuto strategii neměly a stále nemají. Nenahradí ji ani Trumpovy útoky proti spojencům a hrozby vystoupením z NATO. Členové aliance se po právu ptají: jak máme na Trumpovo přání vojenskou silou otevřít Hormuzskou úžinu, když to experti označují za takřka nemožné a když se mnohem mocnější americké loďstvo drží do Íránských břehů v uctivé vzdálenosti? A jak to máme provést dost rychle na to, aby ropa, plyn, hnojiva či helium dorazily na trhy dřív, než budou ekonomické škody nezvratné?

Podle zpravidla dobře informovaného portálu Axios si na tyto otázky nedokážou odpovědět nejen cizí diplomaté, ale ani nejbližší Trumpovo okolí. Podle jednoho z jeho poradců chce prezident chvílemi z války vycouvat, pak zase zintenzivnit boje a „nikdo neví, co si doopravdy myslí“.

Bývalý poradce Bílého domu k tomu dodává: „Trumpova vláda měla plán na první týden války. Od té doby improvizuje.“

Celý svět však taková improvizace může přijít ukrutně draho.