Recenze: V Divadle pod Palmovkou míchají bratry Čapky s bábou pod kořenem

Hlasitá rozjuchaná diskotéka vítá už při vstupu do hlediště diváky nové inscenace Tomáše Dianišky nazvané Havěť, která měla minulý týden premiéru v pražském Divadle pod Palmovkou. Před podsadovým stanem a maskáčovou oponou naznačující les herci v nápodobách skautských krojů křepčí do rytmu hitu Stayin’ Alive od skupiny Bee Gees.

Hudba duní na plné pecky, disco koule bliká, členové oddílu za stanem kouří a vedoucí Řehoř se bojí brouků – a také hlavní vedoucí Zdena, která se pasuje na přísnou nositelku starých pořádků.

Zdena přezdívaná Bába zprvu působí spíše neškodně pomateně, jako by zaspala dobu. S nostalgickou touhou například opěvuje vsakovací jámu, kterou vyhloubil skautský guru Jarek Nohavica. Postupně ale vyplouvá na povrch Zdenina konspirační paranoia. Když Řehoř opakovaně upozorňuje, že dle předpovědi v létě udeří arktická zima, vedoucí to navzdory signálům považuje za blud, který šíří tajemní „oni“ s cílem vydělat na lidech.

Autor hry Tomáš Dianiška, na Slovensku narozený režisér a člen hereckého souboru Divadla pod Palmovkou, je pravděpodobně nejplodnějším a nejoceňovanějším současným zdejším dramatikem. Cenu divadelní kritiky za původní hru získal už třikrát – v roce 2019 za Transky, body, vteřiny pojednávající o osudu intersexuální sportovkyně Zdeny Koubkové, přičemž tehdy zvítězila i jeho inscenace v ostravském Divadle Petra Bezruče, podruhé v roce 2020 se skutečně mimořádnými 294 statečnými o zákulisí operace Anthropoid a naposledy rok poté díky Špinarce o ostravské rodačce s výjimečným hlasem.

Hned v jednom ze svých prvních „hitů“, Mlčení bobříků z roku 2016 o perzekuci skautů za komunismu, Dianiška položil základy osobité originální poetiky snoubící drsnou popkulturní grotesku s vážnými tématy. Dnes už jde s trochou nadsázky o jasně rozpoznatelný trademark. O historických i osobních traumatech či identitě Dianiška vypráví jazykem bulváru a béčkových filmů, vyšponovaný patos střídá v rychlých střizích ironie a záměrná trapnost, text se hemží vulgaritami i aktuálním slovníkem sociálních sítí.

Jeho inscenace v souladu s dobou pádí kupředu tempem stand-up comedy a nemilosrdně válcují hranice vkusu – málokdo tak soustavně odkazuje k vizuální estetice i hudbě 90. let jako Dianiška.

V jeho novince, Havěti, se ocitáme na poněkud dekadentním – nebo spíš podobně jako doba zmateném – táboře chomutovských skautů. Tato kulisa ještě nabízí vcelku originální východisko a vděčnou půdu pro rozehrání vztahu mezi dvěma skautskými vedoucími Řehořem a Romanou, kteří svádějí boj s urputnou strážkyní minulosti a národní hrdosti Zdenou.

Řehoře, jehož jméno jasně odkazuje na hlavní postavu povídky Proměna od Franze Kafky, hraje Jaroslav Blažek jako věčně vyjukaného, bojácného a nemožně neatraktivního mladíka, zásadně ovlivněného záměrně lehce absurdním traumatem s šikanou. Romana v podání Barbory Kubátové je naopak bytost racionální a rázná. Není divu, že o Řehoře nestojí a víc ji vzrušuje zpěvník Já, písnička 3 nebo četba Broučků od Jana Karafiáta.

Nejnemožnější a zároveň nejděsivější ovšem zůstává Zdena – postarší skautka v maskáčové soupravě a „prepperské“ růžové péřové vestě. Ivana Wojtylová ji charakterizuje ráznou chůzí a sveřepým výrazem, který nabourávají až romanticky zasněné vzpomínky na takzvaně „lepší“ časy. Hlídá pořádek pro pořádek a hodlá ho bránit, aniž by věděla proti komu. Je okouzlujícím způsobem nekonzistentní a zavile se míjí s podstatou věcí.

Když například skončí zaklíněná pod kořenem – příklad typicky dianiškovského odkazu, zde na virální meme Bába pod kořenem –, zapálí si cigaretu na uklidnění. Romanino upozornění, že jsou v chráněné krajinné oblasti, Zdena pohotově odbude: „Budu kouřit potichu.“ Její největší majstrštyk pak představují díry v bradavkách. Když je správně nastaví větru, zahvízdají českou hymnu.

Nad táborem se však postupně apokalypticky zatahuje, havěť ve vsakovací jámě se množí a skauti s vážnými výrazy pronášejí věty typu „ti brouci něco chystají“. Když ledová bouře skutečně udeří a Řehoř s Romanou se ocitají v říši hmyzu, potkají tam takových paranoidních Zden celou řadu – jenomže nebezpečnějších.

Přesunem „do trávy“ se mění měřítko, což režie naznačuje občasným zjevením obřího lidského předmětu – odhozené cigarety či z provaziště spuštěného koštěte. Především ale dosud vcelku zdařilá bláznivá komedie s hororově tajemným podtónem začíná povážlivě skřípat. Jako kdyby přímočará alegorie a schematické, jednostrunné postavy nestačily na složitost dnešního nebinárního světa, plného nejrůznějších překrývajících se ideologií. O zdviženém morálním prstu ani nemluvě.

Havěť v této fázi parafrázuje alegorické drama Ze života hmyzu od bratří Čapků. Poznáváme jednotlivé hmyzí druhy, od sebe odlišené i stylizovaným pohybem. Hovnivál valící růžovou plyšovou kouli a úřednická Veš jsou tupí, násilničtí mamonáři. Bezděky rasistická Kukla se zase projevuje jako typická oportunistka. Snad jedině „drsoňka“ beruška v podání Kateřiny Hrdinové disponuje čímsi jako citem a základy kritického myšlení.

Podobně jako v dramatu bratří Čapků jednotliví brouci slouží coby archetypy zosobňující lidské vlastnosti, současné trendy či konkrétní osoby. Čapkové však svou hru psali v roce 1921 s čerstvou válečnou zkušeností jako filozofickou satiru o lidskosti ve světě bez vyššího smyslu. Tomáš Dianiška ve své tvorbě obecně sází spíš na momentální účinek než nějakou velkou hloubku. Jistou povrchovost ale mnohdy dokáže nahradit dostatečně silnými obrazy, které tnou do živého. To se v Havěti, jež aspiruje na jakousi „crazy“ alegorii současnosti, bohužel nedaří. Inscenace tedy stojí a padá především s kolísající úrovní slovních fórů, popkulturních odkazů i situačních gagů.

Výraznou hmyzí postavou je „podcaster“ Brouk Pytlík, kterého hraje Jiří Panzner jako světáka v sáčku, jenž bude popírat existenci mrazu, i když se mu na jeho zlatý pyj přilepí kostka ledu. Což se ovšem dalo předpokládat a hranice záměrné i nechtěné trapnosti se v této fázi už nepříjemně stírá – podobně jako když chce Řehoře „vopíchat“ transsexuální Včelka Mája. Nebo když se stoprocentní padouch, vládce hmyzí říše Velký pavouk, vpíchnutím lidské DNA převtělí do zpěváka Dana Nekonečného a zcela mimo kontext vystřihne s ostatními muzikálové taneční číslo.

Demagogického pavouka posedlého mocí hraje Jakub Albrecht, který se v blyštivém fialovém oblečku mistrně pohybuje po jevišti na čtyřech vysokých chůdách. Hovoří se zlověstnou ozvěnou a nikoho nenechává na pochybách, jaké světové lídry má připomínat.

Jenže právě tím, nakolik je druhá polovina představení plná snadných rovnic a poněkud bezradného humoru, nic z toho neděsí, nezasáhne, nenutí diváka klást si otázky.

Havěť, která pochopitelně symbolizuje lidi, je povětšinou omezená, tupá nebo vyloženě zlá. Do samotného konce, kdy už se klepe zimou, odmítá přijmout realitu. Po příčinách této urputné zabedněnosti ani sobeckosti hra ani inscenace příliš nepátrají. Snad s jedinou výjimkou, alespoň v hrubé zkratce naznačující, jak a proč ti nejodstrkovanější, kterým nikdo nevěřil, mohou zničehonic radikálně změnit tábor – a nikoliv ten skautský.

Závěr ale nic nemění na tom, že nová inscenace je především pelmel běžných stereotypů a povrchních narážek na očekávatelné nešvary dnešní doby. Tomáš Dianiška už si každopádně stihl vybudovat tak věrný fanklub, že přes všechny nedostatky mají na Palmovce dost možná zaděláno na divácký hit.