Recenze: Drsný příběh z norského předměstí. Čtveřice mladíků bojuje o život

Čtveřice mladíků se řítí do záhuby. Ivor, Marco, Jonas a Arjan pocházejí z rozvrácených či přistěhovaleckých rodin, pro některé platí obojí naráz. Partička samozvaných „bráchů“ jim supluje nefunkční domov a poskytuje útočiště před odvrácenou stranou Osla, města plného násilí, chudoby a rasových předsudků. Veselé, naivní blbnutí protagonistů v rané pubertě a první experimenty s drogami postupně s osudovou nevyhnutelností přerůstají v zoufalý boj o život.

Když norský autor s chorvatskými kořeny Oliver Lovrenski předloni zaznamenal mimořádný úspěch s debutovým románem Když nám bylo míň, bylo mu pouhých 19 roků. Formou připomínající rapové „flow“ zachytil život kluků z přistěhovaleckého předměstí norské metropole, kteří se už od patnácti let točí v bludném kruhu násilí, krádeží a drogových kšeftů.

Mimořádně autentický příspěvek k tématu krize maskulinity dospívajících i determinaci původem a prostředím nyní na jeviště převedla pražská MeetFactory. Stejnojmenná divadelní inscenace tam měla premiéru předminulý týden.

Lovrenski trvá na tom, že kniha není autobiografická. Prostředí ale dobře zná. Vyrůstal pouze s matkou, teprve v dospívání zjistil, že jeho otcem je slavný norský básník Håvard Rem. Také Lovrenského styl vyprávění má zjevné lyrické kvality a místy působí jako zaznamenané vystoupení slam poetry, včetně humorné nadsázky.

K nadšenému přijetí knihy zásadně přispěl originální jazyk, mísící pouliční a kriminální slang, výrazy používané teenagery, anglicismy i takzvanou „kebabnorsk“ - norštinu prošpikovanou výrazy či gramatickými prvky z jazyků přistěhovaleckých komunit, například arabštiny, turečtiny či somálštiny.

Výtečný český překlad Václava Křenka, který za něj získal prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna, některé tyto pro nás exotičtější prvky z multikulturního prostředí západních velkoměst zachovává. Vypomáhá si ale kupříkladu i romštinou. Káři a týpečci se v knize dissujou nebo řeší beefy, hulí fumo, chálujou kebaby, střílí ganama nebo sláhama, hustlej éčko, emko nebo acid, felej, feelujou i chillujou a – walláh, tedy fakt, přísahám – utíkají před bengama.

Smíchovská MeetFactory teď román zpracovala jako poslední premiéru pod uměleckým vedením Matěje Samce. Právě ten zavedl dramaturgickou linii adaptací často experimentálních nebo až filozoficky založených próz, které vypovídají o temných stránkách současnosti. Diváci už tu mohli vidět Serotonin od Michela Houellebecqa nebo Noční můry s čápem marabu, tedy dramatizaci knihy Irvina Welshe. Jisté tematické podobnosti právě s Welshem si všimla i literární kritika, když s poukazem na jeho nejznámější dílo označila prvotinu Olivera Lovrenského nálepkou „Trainspotting pro generaci Z“.

Začínající režisérka Gabriela Gabašová měla nelehký úkol přenést do divadelního jazyka rytmický, leckdy až agresivně sekaný, poetický tok vyprávění, který by pod příliš mnoha dialogy mohl zapadnout. Tam, kde slova ustupují promluvám postav, jevištním obrazům či domýšleným situacím, režisérka úspěšně zachovává klipovitost a dravou energii předlohy.

Scénické fragmenty sledují drogové excesy partičky protagonistů, počátky jejich kšeftování, násilné střety s jinými gangy i policejní razie. Nejzřetelněji z toho vystupují příběhy jediného rodilého Nora Jonase a hlavní postavy Ivora, který má chorvatské kořeny.

Jonas raději sám žije u násilnického otce, než aby tam musel trpět jeho mladší bratr. Marek Frňka ho hraje jako zaraženého, pomalejšího, trochu vykuleného kluka, který ze všeho nejvíc touží někam bezpečně patřit. V pletené čepici naražené do čela a barevné šusťákovce si většinu času udržuje zachmuřený, smutný výraz, ale umí se i rozzářit – jeho vnitřní křehkost je téměř hmatatelná. Stejně jako v každém členovi party také v Jonasovi přese všechnu „delikvenci“ zůstává cosi ryzího a citlivého, důkaz, že nikdo z nich se takhle nenarodil.

Na Ivorovi v podání Jiřího Chadraby lze nejlépe sledovat proměnu z chytrého frajera plného života v belhající se feťáckou trosku s křivým, unikavým pohledem. I on má slabé místo – chorvatskou babičku, která mu dávala lásku a jeho životu řád. Při vzpomínkách na ni opouští drsňáckou pózu a jako by se propadal zpět do mládí, kdy byla budoucnost ještě otevřená. Je to studie člověka, kterého droga natolik ovládne, až ho připraví o sny i jakýkoli dlouhodobější vztah.

Skvěle obsazená ústřední čtveřice působí na zdejší poměry přirozeně „multikulturně“. Až na výjimky herci drží postavy obdivuhodně ukázněně, na hraně přirozenosti a lehké stylizace, která umožňuje nadsázku, rapové frázování replik a rytmizaci dialogů, místy i s pointou vyslovenou několika aktéry naráz. Zpod získané slupky odbržděných „predátorů“ tak soustavně probleskuje klukovská zranitelnost.

Všechny ženské postavy hraje Luciana Tomášová. V kontrastu s těmi mužskými, snad s výjimkou Ivorovy krátkodobé lásky Ayli, však působí jako vyložená karikatura připitomělých „dylin“. S očima navrch hlavy a křečovitým smíchem líčí drby nebo zážitky s partičkou přímo divákům jako v nějaké pokleslé televizní estrádě. Bůhvíproč, snad že takhle ženy vnímá okolní „machistická“ kultura.

Norské instituce zastupují jejich odosobnění příslušníci v bílých kuklách, případně usměvavá maketa princezny Ingrid Alexandry v životní velikosti.

Malý gang se pohybuje převážně na ose dětské hřiště, bistro s kebabem a molo se závěsnou sítí. Scéna Michala Spratka je výrazně symbolická a vysoce funkční. Uprostřed jeviště stojí jednoduchá prolézačka na točně, která se stává svědkem postupného úpadku protagonistů. Když se na ní v jednom drogovém rauši točí jako šílení, načež tu zůstanou porůznu bezvládně viset jako zombie, je jasné, že jejich dětství odzvonilo.

Snově poetickým stavům, kdy jako by se ocitla v až pohádkově jiném světě, propadá „sjetá“ čtveřice protagonistů na tlumeně nasvíceném molu. Na jevišti se skrývá za zadním, polopropustným plátnem s panoramatem monotónní hradby šedivých paneláků. Ta se ale, podobně jako životy čtveřice teenagerů, postupně hroutí. Modré školní židle s vyklápěcími stolečky nakonec slouží už jen k sezení v rychlém občerstvení.

Se vzděláním to rychle vezme za své a sny o budoucí kariéře nahrazuje momentální uspokojení ze snadno získaných drogových peněz nebo instantního pocitu, že jsou najednou všichni z chudáků králi.

Tápání mladých mužů po smyslu shrnuje Ivor ve vzpomínce na nevinnější minulost. „Nějak společně sme k něčemu mířili a nedělali sme špatný věci a když se to tak vezme, tak to byl docela dobrej pocit,“ říká. Ve světle několika tragických událostí se zbědovaný hrdina na konci dušuje, že co se týče nevyhnutelných špatných konců feťáků, on bude tou výjimkou potvrzující pravidlo. „Aby byla Baba pyšná,“ dodává.

Posmutnělá nejistota v jeho pohledu svědčí o tom, že tomu nevěří ani on sám. Na optimismu Když nám bylo míň sice nepřidá, na pochopení a přijetí však ano.