Článek
Z malého ruského města uprchl se záběry, které ukazují, jak režim formuje mysl dětí a mladých lidí. Dnes v noci dostal Pavel Talankin v americkém Hollywoodu prestižního Oscara za svůj dokumentární film Pan Nikdo proti Putinovi. Ten vznikl v česko-dánské koprodukci.
„Už čtyři roky se díváme na nebe a přejeme si, aby se něco krásného stalo, když padá hvězda. Jsou ale země, kde místo hvězd padají z nebe drony a bomby,“ řekl při udílení ceny a apeloval na ukončení válek.
Zatímco Talankin sklízí gratulace z celého světa za nevídaný úspěch pro učitele z průmyslového města na Urale, v Rusku se žádné velké slávy nedočkal.
Státem kontrolovaná média o jeho ceně neinformovala, přestože zpravodajství z udílení Oscarů přinesla. Už dříve přitom prokremelská média označila jeho film za „protiruský“ a samotného Talankina za „zrádce vlasti“.
Není se čemu divit vzhledem k tomu, jaké obrazy snímek přinesl. Talankin dostal od režimu za úkol nahrávat průběh vyučování na základní škole, včetně vlasteneckých aktivit nebo přednášek válečných veteránů.
Záběry malých dětí, které nosí ruskou vlajku a zpívají hymnu, pak střídají mladí muži, kteří se chystají na frontu a mají strach.
„Krátce po začátku války (proti Ukrajině) nám začaly chodit oficiální dopisy s instrukcemi, co by děti měly ve škole dělat. Šlo o zpívání písniček, recitování básní na podporu ruské armády a hraní různých scének. Měli jsme z toho točit videa, která se pak zveřejňovala na ruských sociálních sítích. Museli jsme k nim psát různé hashtagy typu ‚Jsme s vámi‘, ‚Za ruské vojáky‘, ‚Svoje nezradíme‘ a všelijaké podobné věci,“ vysvětloval Talankin v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Záběry ze snímku Pan Nikdo proti Putinovi.
„Tenhle člověk neexistuje“
Výjimečnost filmu spočívá i v tom, že nejde o svědectví z fronty, ale o pohled do běžné školy, kde válka proti sousední zemi ovlivňuje každodenní výchovu a výuku.
Podle Talankina jde přitom o strategii, kterou režim Vladimira Putina používá napříč Ruskem. Jeho cílem je vychovat generaci, která nebude před válkou utíkat.
„Jakmile začala válka a pak mobilizace, tak mnoho Rusů v mém věku – mezi 25 a 30 lety - si prostě sbalili kufry a odešli. Řekli, že oni bojovat nepůjdou. Režim se chce pojistit, že s další generací už se to nestane,“ popsal režisér.
Dokument ale nezachycuje jen aktivní podporu války. Ukazuje i apatii a mlčení, tedy způsob, jakým se část ruské společnosti s novou realitou smířila.
Talankin dnes žije v Česku. Ve svém rodném Karabaši na Urale, kde ale nadále zůstala jeho rodina, se stal kvůli represím nežádoucí osobou.
On sám se domnívá, že učitelé po zveřejnění filmu čelili zastrašování. Pro exilový server Meduza uvedl, že ho někteří bývalí kolegové kontaktovali, ale poté komunikace ustala.
„Pokud vím, přijela FSB, shromáždili všechny ředitele vzdělávacích institucí a nařídili: ‚Řekněte všem: tomuto člověku nevolejte, nepište mu, tento člověk neexistoval a neexistuje, tento film neexistoval a neexistuje, nijak se k němu nevyjadřujte‘,“ popsal.
Návrat Ruska do světové kultury
Talankinův příběh přitom ukazuje širší paradox současného Ruska. Zatímco kritici režimu doma čelí umlčování, Moskva se zároveň snaží vrátit na prestižní západní kulturní akce.
Nedávno vyvolalo kritiku potvrzení účasti ruských tvůrců na Bienále v Benátkách. Na prestižní přehlídce současného mezinárodního umění se kvůli dřívějšímu zákazu spojenému s válkou objeví po šesti letech.
Právě umělci přitom v Rusku čelí přísné cenzuře a velká část z nich odešla po začátku invaze i utužení pravidel svobody projevu do exilu.
