Článek
Jedno víme jistě: Petr Macinka je za posledních pět dní v americké „infosféře“ nejcitovanějším českým politikem za dlouhou dobu. Na krátký moment se stal známějším než kterýkoli český politik od Václava Havla. Skoro se chce s jistou jízlivostí napsat, že i Macinkův duchovní guru Václav Klaus se trošinku mračí.
Když si pročítáte report mediálního monitoringu za zmíněných pět dní (ještě před Macinkovým příjezdem na zasedání Rady míru; pozn. red.), je to možná zajímavější čtení než ta samotná událost, která „macinkovské šílenství“ (a tím už definitivně nechme stranou sarkasmus) spustila. Hezky totiž ukazuje, jak americký stroj na informace dnes funguje.
Představte si to jako továrnu. Na vstup přijde surovina – krátký klip z Mnichovské bezpečnostní konference, kde se Macinka střetne s Hillary Clintonovou. Na výstupu je hotový produkt: kulturní válka, zabalená do sdílitelného formátu. Mezitím proběhne zpracování. Fox News přidá rámování. Instagram přidá lajky – ve čtvrtek skoro 40 tisíc. Daily Caller zdůrazní slovo „nervous“, které Macinka použil na Clintonovou. NY Post přidá „unhinged“. A vše samozřejmě „korunuje“ Trump, když 18. února přidá svou pochvalu na Truth Social. Výrobní linka funguje bezchybně.
Jenže pozor. Tahle továrna nevyrábí informace. Vyrábí afekty. Emoce vyvolané v daném momentu.
Padesát procent amerických zmínek o Macinkovi je pozitivních. Ale „pozitivní“ tu neznamená „pochopili a souhlasí s tím, co říká“. Znamená to, že konzervativní média – Fox News, Federalist, Daily Caller – z něj udělala zbraň proti Clintonové. Dvacet pět procent je negativních.
Ani „negativní“ ale neznamená „nesouhlasí s jeho názory“. Znamená to, že liberální média – Advocate, Daily Beast, Reddit – z něj udělala symbol toho, co nenávidí. Nikdo se neptal, co si Macinka myslí o české bezpečnostní strategii. Všichni se všimli, že se vyhraňuje vůči genderu.
Co monitoring ještě odhaluje? Americká média ignorují Macinkovu pracovní cestu do USA. Účast Česka v „Radě míru“? Vedlejší zmínka. Macinkova kritika zvláštní zpravodajky OSN? Jedna věta ve zprávě Reuters. Demonstrace v Praze? Jeden text AP. Spor s prezidentem Pavlem? Nezajímavé. Pro americká média existuje přesně jedna verze Macinky, a to ta z třicetivteřinového klipu.
Další názor si přečtete zde:
Je v tom paradox. Můžete mít ministry zahraničí, kteří vynaloží ohromnou energii a úsilí na přípravu důležitých jednání či zásadních projevů. Možná se takhle poctivě připravuje i Petr Macinka. Pak se ale stačí zapojit do války o gender a pohlaví, a máte svou instantní slávu. Nikoliv ale jako politik či diplomat. Je z vás „meme“.
Nic proti tomu. Ať už máme na Petra Macinku názor jakýkoli, je zřejmé, že „být viděn“ je pro ministra zahraničí malé země vždycky dobrá příležitost. Nemluvě o tom, že získal pozornost prezidenta nejmocnější země světa. A opět není důležité, co si kdo z nás o Donaldu Trumpovi myslí. Macinkovo zviditelnění v „kanadském bodování“ současné politiky představuje důležité body.
Možná je to budoucnost diplomacie. Možná jsou virální klipy nová forma „soft power“. Je to špatně? V porovnání se „starou dobrou politikou“ minulých dekád asi ano. Avšak vše se od prvního Trumpova zvolení proměnilo tak, že staré poučky neplatí. Virální úspěch je jednoznačně kredit. Lze s ním naložit dobře, špatně, nebo vůbec.
V tenhle moment už není Macinka zlobivý nezvedený kluk, kterého prezident vytahal za uši. To byl příběh pro nás v Česku. Ve Spojených státech se dnes vynořil Macinka, který se stal víceméně náhodnou rekvizitou silného příběhu s globálním rozměrem. Ano, jeho ani nás se to až tak netýká. Ale když to nepokazí a tuhle šanci využije, může se stát po dlouhé době českým politikem, který přeroste domácí hřiště.
