Hokej, který vstoupil do dějin. Brankář ukradl Kanadě zlato

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nejlepší zápas ze všech za poslední desítky let, hokej z jiné galaxie. Epesní zážitek! Přesně kvůli tomu se NHL vrátila na olympiádu. Finále mezi USA a Kanadou napsalo desítky velkých příběhů, které se budou postupně objevovat.

Jack Hughes poslal puk mezi betony kanadského brankáře Jordana Binningtona. Hotovo, Amerika získala svoje třetí zlato v olympijské historii. Hráči se málem umačkali u mantinelu. Kanaďané zírali do prázdna.

Soupeře drtili většinu zápasu. Ale poprvé na turnaji jejich tlak skončil bez efektu. Vychytal je brankář Connor Hellebuyck.

„Panebože!“ zařval v euforii útočník Matthew Tkachuk, který se s bratrem Bradym přihnal mezi novináře zabalený do americké vlajky. „O jeho výkonu se bude mluvit po generace. Bylo to historické představení od totální brankářské superhvězdy. Zapíše se to jako jeden z nejlepších výkonů všech dob. Musí.“

Ne, nepřeháněl ani trochu. Brankář pochytal 41 střel, od Dominika Haška v Naganu neměl na nejvyšší úrovni nikdo na svůj tým tak zásadní vliv jako Hellebuyck.

Jestli chcete vědět jednu věc, která byla na zápase nejlepší, tak se sem hodí jedno slovo – všechno.

Předem bylo jasné, že to bude hit, tím spíš, když do finále projely dva týmy plné největších hvězd. „Tenhle lístek je poklad, neprodal bych ho ani za milion dolarů,“ pyšně hlásil před zápasem Jimmy, Kanaďan z Britské Kolumbie.

Do rozhovoru se přimotal chlap v kšiltovce a dresem USA. „Vy se chcete zeptat, kdo vyhraje a proč to budou USA? Protože máme Jacka Hughese,“ zařval. A volným krokem mířil si udělat fotku olympijských kruhů.

Kanaďany pobavil. Mají přece Connora McDavida, nejlepšího z nejlepších. „Hele, tamhle letí Trump. Otočil to domů, ví, že tady nevyhrajete,“ zakřičel Jimmy na Američana a ukazoval na obyčejné letadlo, které startovalo z letiště.

„Gretzky fandí Americe,“ vracel mu píchnutí vysmátý Američan.

Do haly přicházeli fanoušci v kanadských dresech s číslem 51 a jmenovkou „Never“. Byl to odkaz na to, že se Kanada nikdy nestane 51. státem USA, jak dřív hlásal americký prezident.

Finále olympijského turnaje mělo tak třaskavý náboj, jaký si jen dovedete představit. Hecování, politika, sport. Tenhle zápas obsahoval úplně všechno.

A rozhodl ho Jack Hughes. Chlap, který se v listopadu pořezal při týmové večeři New Jersey o skleničku a přes měsíc kvůli tomu nehrál. S hokejkou je lepší. „Je to zvíře, fakt,“ culil se pak jeho bratr Quinn, jeden z nejlepších obránců světa. „Musel si vyslechnout dost keců, ale nikdo nemiluje hokej víc než on. Dnes všem ukázal, jaký je bojovník.“

Pro Ameriku bude největším příběhem, že se zápas hrál na den přesně 46 let od chvíle, kdy USA porazily na olympiádě v Lake Placid vysoce favorizovaný Sovětský svaz a udělaly zásadní krok k senzačnímu zlatu. Triumf amerických studentů z roku 1980 pak dostal přezdívku Zázrak na ledě.

„To velké vítězství nastartovalo novou generaci hokejistů v naší zemi. Vítězství na Světovém poháru 1996 nakoplo zase naši generaci. My jsme teď snad také nastartovali další superhvězdy,“ hlásil Brady Tkachuk.

Mohlo to ale dopadnout jinak? Amerika vyhrála zlato na olympiádě třikrát. V roce 1960 v týmu nastupoval Billy Christian, v roce 1980 přivezl další zlato jeho syn Dave. Teď si medaili na krk pověsil vnuk někdejšího reprezentanta Brock Nelson. Unikátní bilance!

Velkých zápletek měl zápas desítky.

Třeba obrovský hit, kdy Tom Wilson sestřelil za brankou Dylana Larkina.

Nebo moment, kdy Nathan MacKinnon netrefil prázdnou branku. Dlouhou kanadskou přesilovku 5 na 3 bez efektu. Nájezd Connora McDavida na Hellebuycka. Tyč Brocka Fabera, kdy měla Kanada kopec štěstí.

Hlavně? Zákrok hokejkou brankáře Hellebuycka, když kotouč letěl do prázdné branky. „Pár takových jsem už v kariéře měl. Ale tenhle byl největší. Když se otáčím a puk není v síti, je to pocit typu, že všechno mám pod kontrolou,“ vykládal gólman.

Před jedenácti lety deptal český tým v O2 areně při zápase mistrovství světa o bronz. Amerika vyhrála 3:0, čeští fanoušci nechápali, co s Jaromírem Jágrem a spol. vyvedl chlap s dlouhým jménem. Vždyť to byl nějaký druhý náhradník Ondřeje Pavelce ve Winnipegu.

Od té doby se Hellebuyck trochu vypracoval. „Viděli jste ty šance, které měli?“ ptal se s medailí na krku obránce Quinn Hughes. „Šílený, úplně šílený. Říkal jsem si, že hra nikdy nebyla rychlejší. Nikdy nebyla tak technicky dokonalá. Kanada má navíc hráče, kteří budou v Síni slávy, a takové kluky má v celém týmu. No, a my jsme vyhráli. Chápete? My!“

Americký brankář zápas komentoval zcela upřímně. „Jsem totálně vyřízený. Ale tohle z krku asi nikdy nesundám,“ říkal a hladil si zlatou medaili.

Kanada vstřebávala, že v dokonalém zápase musel někdo prohrát. „Mají neuvěřitelně talentovaný a šikovný tým,“ kývl útočník Nathan MacKinnon. „My jsme se dnes asi prostě dočkat neměli. Můžete si sami posoudit, jestli tým, který vyhrál, byl dnes lepší…“ Ale pak se zastavil a zavrtěl hlavou. „Oni vyhráli, my prohráli. Tím to hasne.“

V Miláně možná začal příběh, který bude bavit hodně dlouho. Dva titáni proti sobě o zlato? Nic lepšího už neuvidíte. Možná příště, zase za čtyři roky.