Článek
Rodrigo Duterte Filipíncům sliboval, že pokud jej dostanou do prezidentského křesla, bude pracovat stejným stylem, jakým dlouhá léta zastával post starosty. „Vy drogoví dealeři, lupiči a povaleči, raději zmizte, protože vás zabiju,“ prohlásil krátce předtím, než v roce 2016 získal 16,6 milionu hlasů a ve volbách zvítězil.
A od té doby nepřestával pobuřovat.
Během kampaně i po nástupu do úřadu opakovaně vyzýval občany, aby se proti dealerům bránili i smrtící silou, a policistům sliboval, že je za mimosoudní popravy nebude stíhat. Ve vyhlášené „válce proti drogám“ neváhal sám sebe přirovnat k Hitlerovi.
„Hitler zavraždil tři miliony Židů. My tady máme tři miliony drogově závislých. A já je s radostí povraždím,“ prohlásil.
Nebál se pochlubit, že v roli starosty Davaa osobně zabíjel podezřelé zločince. V televizní debatě prohlásil, že by zabil i své vlastní děti, kdyby braly drogy, a navrhoval masové popravy podezřelých.
Bývalého amerického prezidenta Baracka Obamu označil za „syna děvky“, avšak prostřednictvím mluvčího poté projevil lítost, když mu Obama zrušil schůzku. Nadával papeži za to, že při svých návštěvách způsoboval dopravní zácpy, a v převážně zbožné katolické zemi prohlásil, že Bůh je „hloupý“.
Šokujícím způsobem urážlivá prohlášení a nepředvídatelné politické změny mu ve světových médiích vynesly přezdívku „Donald Trump Východu“.
Byl spontánní, používal hrubou rétoriku, znal místní etnické jazyky, vystupoval proti médiím i církvi a netajil se osobními slabostmi. Byl autentický a lidé mu věřili.
Jeho kouzlo spočívalo v kombinaci několika faktorů – osobního charismatu, zkušeností s vedením města a znalostí strukturálních slabin státu. Když předstoupil před dav, nevnímali jej jako elitního politika, ale jako „jednoho z nich“, někoho, kdo se vůči manilské elitě vymezuje.
Za Dutertem navíc nestála jen populistická slova, ale reálné činy. Od 80. let působil jako starosta města Davao, které si uprostřed země řešící kriminalitu a ozbrojené gangy na denním pořádku získalo pověst jednoho z nejbezpečnějších míst.
Jeho vládu v Davau provázela činnost tzv. Davao Death Squads, které podle vyšetřování a svědectví systematicky zabíjely podezřelé zločince bez řádného soudu.
To, co bylo pro západní společenství porušováním lidských práv, bylo pro část Filipínců, unavených pomalými soudy, zkorumpovanou policií a orgány neschopnými zasáhnout vůči gangům, konečně známkou funkčního státu.
Jeho protidrogová válka fungovala jako společenská dohoda – stát bude extrémně tvrdý, ale lidé mu to pro vyšší dobro odpustí. Rodrigo Duterte se stal politikem, který porušováním pravidel důvěru neztrácí, ale získává.
Mezinárodní trest
A platí to i v době, kdy už několik měsíců přebývá v detenčním centru v Haagu a čeká na zasedání Mezinárodního trestního soudu (ICC).
To začalo v pondělí slyšením o potvrzení obvinění v případu jeho role ve „válce proti drogám“.
Čelí třem obviněním z vraždy jako zločinů proti lidskosti z dob jeho působení ve funkci starosty a později prezidenta. Úřad prokurátora tvrdí, že útoky byly „rozsáhlé“ a „systematické“ a byly prováděny po celá léta a po celé zemi. Celkový počet civilistů zabitých v souvislosti s protidrogovým tažením odhadl mezi 12 000 a 30 000.
Osmdesátiletý Duterte oznámil svou neúčast, protože je „starý, unavený a slabý“ a trpí ztrátou paměti. Tvrzení, že „dohlížel na politiku mimosoudních poprav“, označil za „hanebnou lež“ a uvedl, že jurisdikci soudu neuznává.
Příbuzní obětí drogové války 23. února v Manile sledují online přenos slyšení Mezinárodního trestního soudu o potvrzení obvinění bývalého filipínského prezidenta z údajných mimosoudních poprav.
Po několikadenním slyšení ICC rozhodne, zda je obžaloba proti Duterteovi dostatečně silná na to, aby mohla být předána soudu.
Pro rodiny tisíců obětí je slyšení jen chabou útěchou. Je mezi nimi i kadeřnice Christine Pascualová, matka tehdy sedmnáctiletého Joshuy Laxamany, který zmizel v srpnu 2018 po cestě domů z herního turnaje na severu Filipín. Po několika dnech pátrání Pascualové přišel dopis od policie s oznámením, že je její syn mrtvý.
„Když byl malý, bála jsem se, aby ho nepoštípaly mouchy,“ vzpomíná pro CNN. Teď na ni v márnici čekalo synovo tělo posázené šesti výstřely a modřinami.
Podle zprávy serveru Philippine Inquirer městská policie v Rosales tvrdila, že Laxamana jel na motorce, ignoroval policejní kontrolní stanoviště a pak vystřelil na policisty. Nakonec jej zastřelili, protože se „pokusil bránit“.
Matka dodnes popírá, že by její syn byl drogový dealer nebo že by vůbec uměl jezdit na motorce. S pomocí lidskoprávních organizací se snaží shromáždit dostatek důkazů na očištění synova jména.
Silný populistický odkaz
Zatímco Duterteho boj proti drogám na jednu stranu vyvolává ostrou kritiku, jeho populistické poselství mezi lidmi rezonuje dodnes. Stálost jeho popularity ale není jen otázkou charismatu nebo propagandy.
„Odrážel hlubší soulad mezi jeho stylem vládnutí a společenskými očekáváními již zakotvenými ve filipínské demokracii. Nespoléhal především na ekonomické výsledky ani na institucionální úspěch. Vytvořil spíše něco, co lze nazvat trvalou populistickou smlouvou – vztah, v němž voliči tolerovali porušování norem výměnou za viditelné prosazování pořádku a rozhodnost,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Cleve Arguelles, politolog a generální ředitel výzkumné organizace WR Numero Research.
Oblíbený u všech vrstev
Duterteho politika netěžila z války „chudých proti bohatým“. Prezident se těšil velké oblibě napříč společenskými třídami. Podle politologa Cleve Arguellese to má hned několik důvodů.
V první řadě si Duterte přivlastnil téma kriminality a drog a z technokratického prezidentského úřadu vytvořil akční represivní instituci. „Mnoho Filipínců ho neposuzovalo podle liberálnědemokratických standardů, ale podle základnějšího očekávání: Zda je ochoten jednat tam, kde předchozí lídři váhali,“ uvádí Arguelles.
Jeho populismus byl mezitřídní. „Jak naznačovaly exit polly Social Weather Stations (SWS), voliči ze středních a vyšších tříd ho podporovali přinejmenším stejně často jako chudší voliči, někdy i častěji,“ vysvětluje filipínský výzkumník veřejného mínění.
Domácnosti se středními a vyššími příjmy slyšely na pořádek, disciplínu a ochranu před drogami a zločinem. Pro spoustu chudších byl „jedním z nich“ – outsider z ulice, který mluví a vypadá jako oni, a přesto se mohl stát prezidentem.
Tam, kde selhávala důvěra v soudy, policii a Kongres, nastoupil Duterte. Instituce byly široce vnímány jako neefektivní nebo ovládané zájmovými skupinami, a porušování jejich pravidel tak najednou neznačilo odklon k autoritářství, ale autenticitu.
Podle Arguellese jeho obraz outsidera bojujícího proti zakořeněným zájmům často posilovala i kritika ze zahraničí nebo od domácích elit.
Duterteho populismus byl trvanlivý i proto, že nestál jen na emocích. „Byl moralizovaný. Násilí nebylo rámováno jako svévolná represe, ale jako ochrana ‚obyčejných‘ občanů před stigmatizovanými nepřáteli. Tento rámec umožňoval mnoha voličům sladit vysokou podporu s vědomím zabíjení – mohli podporovat prezidenta a zároveň věřit, že demokracie zůstává zachována,“ vysvětluje Cleve Arguelles.
Duterteho obliba se nezhroutila ani poté, co na povrch vyplavaly počty obětí jeho protidrogové války.
„Nejlepší prezident všech dob“
Popularita bývalého prezidenta se většinou držela nad 50 procenty a klesla až v roce 2021 na vrcholu pandemie covidu. Když se o rok později rozhodl odejít z politiky, uvedl, že to bylo proto, že „v něm převládá pocit, že není dost kvalifikovaný“. Pravděpodobně tak odkazoval na průzkumy veřejného mínění, které opakovaně upřednostňovaly jeho dceru Saru.
Jeho podporovatelé dnes s bývalým prezidentem soucítí, poukazují na jeho vysoký věk a špatné zdraví. V květnu loňského roku, kdy už byl Duterte ve vězení, byl s jasnou převahou znovu zvolen starostou města Davao.
„Je to nejlepší prezident, jakého jsme kdy měli,“ řekla po volbách Angel, sedmačtyřicetiletá úřednice. „Je idolem pro lidi, jako jsem já, protože mu na nás záleží a nebál se vypořádat s drogami, které sužují naše ulice,“ dodala.
„Je mi smutno a bolí mě, že byl zatčen.“ Požádala o zachování anonymity a dodala, že se zdráhá vyjádřit své názory vzhledem ke kontroverzní pověsti bývalého vůdce.
Vraždy a zametání stop
Veřejný dokument ICC z tisíců domnělých obětí konkrétně jmenuje 78, z nichž bude projednávat jen pět.
Mezi nimi je například Rolando Rosal Espinosa senior, jehož jméno v roce 2016 Duterte zanesl na seznam úředníků údajně zapletených do nelegálního obchodu s drogami a nařídil mu, aby se do 24 hodin vzdal, jinak „může být na místě zastřelen“.
Espinosa se na druhý den přihlásil, přiznal drogové aktivity svého syna, ale odmítl, že by peníze z drog někdy použil k financování politické kariéry. Byl propuštěn, ale o několik měsíců později skončil za mřížemi. Policisté jej zastřelili během kontroly jeho vězeňské cely – uvedli, že po nich Espinosa a jeho spoluvězeň stříleli a oni jen palbu opětovali.
Národní vyšetřovací úřad (NBI) později dospěl k závěru, že k žádné přestřelce nedošlo. Mluvčí NBI tehdy uvedl, že podle vyšetřování šlo „o promyšlenou vraždu a oběť byla v době smrti bezbranná“.
Na Duterteho seznamu figurovalo i jméno Benjamina Visdy. Podle výpovědi příbuzných se jednoho večera před jejich domem objevila žena, která opakovaně žádala, aby jí Visda sehnal šabu (metamfetamin). Odmítl. Krátce nato jej obklíčili ozbrojení muži v civilu, svázali mu ruce a příbuzným řekli, že ho odvezou na nedalekou policejní stanici, uvádí se ve zprávě.
Záznamy z kamerového systému později ukázaly maskované muže, jak vyvádějí Visdu z uličky se svázanýma rukama. Naložili ho na motorku a odvezli pryč. Když Visdova rodina o chvíli později dorazila na stanici, byl už mrtvý – jeho tělo leželo na zemi za policejní stanicí, stále spoutané.
Dnes jsou k dispozici stovky popsaných případů lidí zastřelených za nejasných okolností. Mezi nimi také incidenty, kdy policie falšovala záznamy nebo nechávala do nemocnic převážet mrtvé.
Jak pro agenturu Reuters pod podmínkou anonymity vypověděl manilský velitel, policie spoléhala na to, že lékaři na pohotovosti se soustředili na pacienty a nezajímali se o důvody postřelení.
Zhruba 700 Filipínců podezřelých z užívání drog se dobrovolně vzdalo a čekají na sejmutí otisků prstů. Snímek z roku 2016.
Lékaři „nekladou žádné otázky. Jen to zaznamenají: DOA (mrtvý již při příjezdu),“ řekl agentuře velitel. Jeho tvrzení potvrdilo i několik lékařů. Ti dodali, že je znepokojovala také povaha smrtelných zranění – mnoho přivezených bylo postřeleno do hlavy a srdce, někdy zblízka. To podkopávalo tvrzení policie, že zemřeli během chaotické přestřelky.
Duterte policii chránil a často opakoval, že „zodpovědnost za jejich činy jde za ním“. Jeho neúčast na slyšení ICC je tak pro rodiny obětí znakem „zbabělosti“.
„Měl by se postavit všemu, co nám a rodinám ostatních obětí udělal,“ cituje The Guardian 61letou Sarah Celizovou, jejíž synové Almon a Dicklie byli zabiti v roce 2017.
„On nám nikdy neukázal žádné slitování,“ uvedla Celizová, která se již roky zasazuje o to, aby byl Duterte souzen. „Můj syn prosil o milost, ale on žádnou neprojevil. Proč bychom tedy měli milost projevit my? Ne.“
Nesmrtelná duterteovská politika
Namísto uzavření „duterteovské kapitoly“ může slyšení ICC jeho styl politiky dále udržovat při životě a proměnit jeho odkaz v trvalý spor o to, co Filipínci od moci očekávají: zdrženlivost nebo právo trestat ve jménu demokracie, domnívá se Arguelles.
„ICC neukončí spor o Rodriga Duterteho, ale spíše ho prodlouží. Pro kritiky představuje opožděný příchod odpovědnosti – důkaz, že násilí drogové války nelze jednoduše začlenit do politické paměti. Pro jeho podporovatele však posiluje známý narativ o zahraničním vměšování a pomstě elit vůči lídrovi, který tvrdil, že jedná ve jménu pořádku,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy.
„Duterteovský“ styl nezmizí ani z filipínské politiky. Důkazy o tom už dnes existují na hlasovacích lístcích.
Volební síla lidí úzce spojených s bývalým prezidentem je pro Filipínce stále přitažlivá, ať už jde o jeho dceru Saru Duterteovou, která je považována za favoritku prezidentských voleb v roce 2028, nebo senátory Bonga Go a Ronalda „Bata“ Dela Rosu, kteří si vedli dobře v senátních volbách v roce 2025.
„Tito kandidáti nekandidovali navzdory své blízkosti k drogové válce, ale často právě kvůli ní přenesli Duterteho jazyk do vlastních kampaní. A i když jsou široce známí jako jeho spolupachatelé v případu ICC, neznamená to ztrátu volební životaschopnosti. Sledujeme institucionalizaci politického stylu: represivní rétoriku, protielitní vystupování a slib použití násilí proti domnělým hrozbám národu, který rezonuje napříč třídami i regiony,“ uzavírá Cleve Arguelles.
