Článek
První povolební rozpočet prošel podle plánu hladce parlamentem. Hlavní číslo – deficit 310 miliard korun – je tak obří a abstraktní, že ho lidský mozek přirozeně vytěsňuje.
Ale neměl by. Máloco má v politickém provozu větší význam, než kolik vládní garnitura utratí a kolik si na to půjčí.
310 miliard za rok, to je pro lepší představivost skoro miliarda denně. Nebo milion každé dvě minuty. Pozor, nejde o celkové výdaje – ale jen o nové půjčky, které postupně během roku nabíhají, aby stát stihl zaplatit všechno to, co si předsevzal. Jeden nádech a výdech – a stát prohýří na dluh zhruba tolik, kolik vyděláte za měsíc.
Takových podobenství lze vymyslet spoustu:
- Pokud by se 310miliardový přírůstek dluhu měl vysázet v tisícovkách, vznikne řada dlouhá přes 48 tisíc kilometrů. To je víc než obvod rovníku. Každý rok si tedy „obtočíme“ planetu novým dluhem.
- Včera trvalo finální jednání o rozpočtu osm hodin. Jen za tu dobu si stát půjčil přes čtvrt miliardy. Tedy podobné peníze, jako kdyby si každý z 200 poslanců a poslankyň pořídil nové auto.
- Když se celoroční nový dluh 310 miliard rozpočte na hlavu, vyjde částka 28 tisíc. Tolik v průměru utratíme za dovolenou. Takže kdybychom se chtěli složit a hospodařit jako stát bez dluhů, šlo by o podobnou oběť, jako kdybychom všichni v létě místo cestování chodili do práce.
Dluh ve skutečnosti nenaskakuje po sekundách, ale ve větších porcích obvykle několikrát za měsíc, kdy stát draží nové dluhopisy. Jedna taková aukce shodou okolností proběhla právě včera. Dluh po ní povyskočil o pět miliard, jindy to bývá víc.
Za celý rok se takto nastřádá již zmíněných 310 miliard, což bude největší přírůstek od covidu. Když se připočte k hromadě závazků, vzniklých za všechny předchozí roky, vyšplhá se celkový český státní dluh na silvestra 2026 bezmála na čtyři bilióny.
Všechny tyto částky se jeví – přes své astronomické rozměry – na první pohled jako virtuální problém, který existuje jen v paralelním politickém vesmíru a nikoho se bezprostředně netýká.
Nikdo z občanů za státní dluh přímo neručí, nikdo ani nemusí nic splácet. S půjčováním peněz Česko jako stabilní a fungující země nikdy nemělo problém, takže když jeden dluh doběhne do splatnosti, překryje se hned dalším a tak se závazky rolují stále dopředu jako sněhová koule. Podobně jako všude na světě.
Brát ale dluh na lehkou váhu by byla iluze. S covidem skončila v celém světě éra levných peněz a začaly růst úroky. Pro Česko činí u nejsledovanějších desetiletých půjček už skoro pět procent ročně. Na úroky se musíme každý rok skládat a oželet jiné výdaje.
V Česku do toho přichází k moci vláda, která otevřeně dává najevo, že s dalším utrácením na dluh nemá problém. Program utahování opasků ve volbách narazil, místo něj nastupuje to, co vládní činitelé popisují jako starost o každodenní život lidí. Na což potřebují peníze a nemají problém si o ně říct.
Výsledkem je, že už se nedodržují zákonné limity pro zadlužování, které – pravda – zavedla předchozí vláda, ale doposud proti nim nikdo nic neměl a v paragrafech staršího zákona o rozpočtové odpovědnosti stále jsou. Z vládních dokumentů – třeba z hospodářské strategie vlády – se vytrácejí předvolební sliby, podle kterých mělo tempo zadlužování v průběhu volebního období klesat.
To vše v situaci, kdy už se na státní pokladnu žene vlna nových nároků na obranu země, stárnutí populace a energetickou transformaci. Na to všechno budou potřeba další peníze, takže o důvod víc nerozhazovat za zbytečnosti.
Není pravda, že vláda jen zdědila prázdnou kasu a odtajnila její kostlivce. Leccos diskutabilního sama do rozpočtu 2026 přidala (slevy na elektřinu, úlevy v odvodech živnostníků nebo dotace zemědělcům, to všechno na dluh).
K půjčování tempem milion korun každé dvě minuty není důvod. Je to mezigenerační solidarita naruby, kdy se dětem místo bohatství odkazuje pravý opak. Babiš se uskromní, jen když lidem nástrahy dluhu dojdou a když mu rozdávání z cizího přestane procházet. Uvidíme v dalších třech letech.
