Každý devátý muž se stal obětí domácího či sexuálního násilí. Nejčastěji od matky

Nezisková organizace Pod svícnem představila novou kampaň, která se jmenuje Chlapi (ne)pláčou. Jejím cílem je ukázat, že oběťmi domácího či sexualizovaného násilí jsou i muži. Průzkum, který i nadace nechala zpracovat u společnosti Ipsos, přišel se znepokojivými výsledky.

Alespoň jednou se stalo obětí domácího či sexualizovaného násilí 11 procent všech mužů. Rozhlédněte se tedy kolem sebe, každý devátý muž, kterého vidíte, si dost možná v sobě nese tento traumatický zážitek.

Nejvíce, tedy 26 procent, se děje mezi 6-10 lety, 21 procent pak mezi 11-15 lety a 25 procent mezi 16-20 lety. Tedy více než tři čtvrtiny se stanou během dětství a dospívání. Pokud toto trauma včas nezpracují, odrazí se to i v jejich chování.

„Děti, které jsou vychovávány v násilném prostředí, ať už jsou samy obětí, anebo tomu v domácnosti přihlíží, mívají v dospělosti tendenci se s jedním z rodičů ztotožnit. Mohou se stát šikanátory, mohou bossovat nebo mobbovat, anebo na druhé straně mají silnější inklinaci k tomu být obětí,“ říká Michaela Studená, jedna ze zakladatelek organizace Pod svícnem.

Další zarážející skutečností, která z průzkumu vyplývá, je, že ve 28 procentech případů je agresorem matka. Otcové bývají v 25 % případů, ve 23 % případů to jsou pak partneři či partnerky.

Takové dlouhodobé vystavení strachu a bezmoci může později narušit schopnost regulovat emoce. Muži, kteří zažili domácí či sexualizované násilí, čelí návalům agrese výrazně častěji – alespoň občas je uvádí 41 % dotázaných, zatímco u mužů bez této zkušenosti je to 28 procent. U obětí jde o projev chronického stresu, potlačované frustrace či traumatu.

Podívejte se na novou kampaň organizace Pod svícnem:

Sexualizované či domácí násilí se ale týká i dalších věkových kategorií, stejně tak se děje napříč socioekonomickým spektrem. „Oběťmi mohou být jak úspěšní muži či ženy, tak třeba i ten jeden konkrétní alkoholik, kterého každý den potkáváte na ulici. Proto je třeba k tomu přistupovat bez stereotypů. My jsme toho využili pro kampaň. I když se tváří jako silnější pohlaví, mohou mít křehkou narušenou duši tím, co prožili,“ přibližuje Studená.

Jedním z podnětů, proč se Pod svícnem rozhodli pro kampaň zaměřenou na muže, je i pomalu se zvyšující otevřenost a schopnost o tom mluvit. Michaela Studená se s tím setkává na besedách. Stává se, že za ní občas muži přijdou, aby se svěřili, že jim se stalo něco podobného.

„Nedávno se mi ozval jeden muž, se kterým se známe přes sítě, aby mi řekl, že nastupuje do ambulantní léčby. Když byl dítě, blízký člověk se na něm dopustil sexualizovaného násilí a on si až ve čtyřiceti letech uvědomil, jaký dopad to na jeho psychiku mělo,“ vypráví jeden z příběhů, se kterými se setkává.

Na druhé straně existuje stále velice silná bagatelizace násilí na mužích, a to často od jejich druhů. „Kdykoli vydáme post o muži, který byl třeba obětí psychického násilí, pravidelně se objeví komentáře dalších, kteří se to snaží shodit tím, že jejich manželka je také oslovuje nějak pejorativně, a tedy je to psychické násilí,“ upozorňuje Studená.

Pro obě pohlaví, když se stanou oběťmi násilí, je společný jeden faktor: Mají dojem, že si za to mohou sami a hledají, co udělali špatně, liší se ale projevy. Muži cítí pocit selhání, že si to neměl nechat líbit, měl ho/ji odstrčit - vždyť jsem vyšší než on/ona!

Ženy zase propadají sebeobviňování. Snaží se přesvědčit okolí, že násilníkovi neřekla nic špatného, kvůli čemu by ji měl zmlátit, ani nebyla vyzývavě oblečená, že by si o to koledovala. Nikdo by však neměl zapomínat, že v případě násilí je vina vždy a jen na straně agresora, nikoli oběti.