Trumpovy škrty vyklízejí Číně a Rusku prostor na „zapomenutém“ kontinentu

Miliony čtverečných kilometrů trvale zmrzlé krajiny pokryté tlustou vrstvou ledu. Nehostinná země, jíž vládne příroda. Přesto pro člověka skrývá velký potenciál jako zásobnice sladké vody, ale i nerostného bohatství či vzácného genetického materiálu.

Tentokrát ale není řeč o Grónsku, které se v posledním roce dostalo do zájmu světových médií poté, co americký prezident Donald Trump opakovaně vyjádřil touhu největší ostrov světa ovládnout. Daný popis sedí i na kus země na opačném konci světa – téměř sedmkrát větší Antarktidu.

Jenže u jižního kontinentu je opačná nejen geografická poloha, ale právě i přístup šéfa Bílého domu. Zatímco Grónsko je pro USA podle jeho slov „absolutní nutností“, na Antarktidu se ve Washingtonu zapomnělo a Američané tak ztrácejí výsadní postavení, které na nejchladnějším a nejsušším světovém kontinentu vždy tradičně měli.

Místo toho se množí zprávy o rostoucí pozici Číny a Ruska na samém jihu planety.

Abychom však mohli mocenskou rovnováhu Antarktidy pochopit, musíme si nejdříve odpovědět na tři základní otázky ohledně jejího geopolitického a mezinárodněprávního postavení:

Nikomu, alespoň ne v běžném slova smyslu. Území kontinentu, který je asi o čtyři desetiny větší než Evropa, si v minulosti nárokovalo sedm zemí - abecedně Argentina, Austrálie, Chile, Francie, Norsko, Nový Zéland a Spojené království. Svá práva na výseč země od pobřeží až k jižnímu pólu opíraly o geografickou blízkost, případně o zásadu priority, tedy o objevitelské a výzkumné zásluhy.

V roce 1959 se však světové společenství, včetně všech dotčených států, dohodlo na společném režimu. Sjednaná Smlouva o Antarktidě vstoupila v platnost o dva roky později. K dnešnímu dni ji sice podepsalo pouze 58 členských států Organizace spojených národů, nicméně jsou mezi nimi všechny mocnosti, a dodnes tak jde o jednu z nejrespektovanějších a nejvýznamnějších dohod celého mezinárodního práva.

Veškeré územní nároky jižně od šedesáté rovnoběžky jsou fakticky zmrazeny, byť smlouva výslovně vylučuje jejich zánik, a celá oblast včetně plovoucích ledovců je mezinárodním prostorem svého druhu se specifickým právním režimem.

Smlouva o Antarktidě jasně říká, že kontinentu bude využito výlučně pro mírové účely. Zakázána jsou mimo jiné jakákoli opatření vojenského charakteru, jako je vybudování vojenských základen a opevnění, konání vojenských manévrů, jakož i pokusy s jakýmikoli druhy zbraní.

Využití je tedy zejména vědecké, nicméně je k němu možné využívat i vojenského personálu. Strany dohody jsou však zavázány, že si budou v největší možné a prakticky proveditelné míře vyměňovat informace o plánech vědeckých prací v Antarktidě i údaje a výsledky vědeckého pozorování.

V první řadě jde právě o zmíněný přístup k výsledkům vědeckého bádání. Postavení smluvních států však není rovné. Dělí se do tří kategorií:

První dvě kategorie mají zejména právo účastnit se konzultačních schůzek o Antarktidě, které projednávají provádění Smlouvy o Antarktidě, jmenovat pozorovatele provádějící inspekce, eventuálně požádat o svolání hodnotící konference.

A tím se dostáváme zpět k aktuální situaci. Zásadní roli nehrají historické nároky, důležité je prosazování vlivu v rámci povolené mírové činnosti skrze tzv. „soft power“. Spojené státy v tom vždy hrály prim. Dominovaly v oblasti antarktické diplomacie a svou pozici opíraly o sílu své logistiky, cestovního ruchu i vědy.

Ta má zcela výsadní postavení a právě od ní se odvíjí nejpodstatnější část vlivu. Data z výzkumných stanic lze použít pro zpravodajské účely. Vědecká práce USA také stojí v čele snah o pochopení role Antarktidy v globálním klimatickém systému a toho, jak klimatické změny ovlivní budoucnost planety. Hraje také významnou roli ve výzkumu ekosystému Jižního oceánu a rybolovu.

Tento výzkum byl základem důležitých politických opatření. Například příspěvek USA k modelům pro předpovídání a řízení udržitelných výnosů krilu (antarktičtí drobní korýši) byl klíčový pro regulaci jeho lovu a zajištění toho, aby sekundárně nepoškozoval populace tučňáků, tuleňů a velryb.

USA jsou také odhodlaným zastáncem komplexní sítě chráněných mořských oblastí v Jižním oceánu. Chráněná mořská oblast v oblasti Rossova moře, navržená USA a Novým Zélandem, je největší na světě.

Vědecká činnost však nutně vyžaduje přítomnost a infrastrukturu, kterou výzkumníkům jejich domovská země poskytne. Personálně jsou USA na Antarktidě nejzastoupenější zemí ze všech. Na kontinentu mají tradičně asi pětinu z celkového počtu přítomných lidí, který se pohybuje mezi tisícem v zimě a asi pěti tisíci v létě, které na jižní polokouli končí právě nyní.

Washington pro ně provozuje tři celoročně fungující antarktické výzkumné stanice: Palmer, Amundsen-Scott a McMurdo. Celkem bychom pak takových základen na kontinentu našli 43. Spravuje je 22 zemí, včetně České republiky, která od roku 1988 provozuje stanici Eco-Nelson na Nelsonově ostrově v blízkosti Antarktického poloostrova. Druhá česká stanice – pojmenovaná po významném genetikovi Gregoru Johannu Mendelovi a umístěná na Ostrově Jamese Rosse – funguje pouze v letních měsících.

Většina stanic má kapacitu počítanou v desítkách lidí. Výrazně vyčnívá americká stanice McMurdo, která může poskytnout zázemí až pro 1200 lidí. Stanice Amundsen-Scott je zase významná svou polohou, nachází se přímo na Jižním pólu, geografickém středu Antarktidy – místě, kde se protínají všechny územní nároky. Stanice je tak důležitá nejen z vědeckého hlediska, ale také symbolicky a strategicky. Zároveň demonstruje stoletou americkou politiku odmítání územních nároků v Antarktidě a podporu Antarktické smlouvy.

Vědecká činnost a provoz stanic v nehostinných antarktických podmínkách jsou však finančně nákladné a spoléhají na státní podporu z Washingtonu. Ta se v posledních letech systematicky ztenčuje. Jednoznačně nejvíce pak po opětovném nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu.

Jeho administrativa zmrazila nebo ukončila přes 7 800 výzkumných grantů federálních vědeckých agentur a propustila 25 tisíc vědců a zaměstnanců. Necelé dva tisíce grantů měly spadat pod Národní vědeckou nadaci, která odpovídá za Kancelář pro polární programy a financuje širokou škálu klimatického a polárního výzkumu. Další ohlášené škrty v klimatických programech NASA a Národního úřadu pro oceány a atmosféru mohou omezit satelitní pokrytí Antarktidy a Jižního oceánu.

Národní vědecká nadace tak například již loni na podzim v žádosti o rozpočet na rok 2026 uvedla, že ukončí pronájem ledoborce Nathaniel B. Palmer, v tu chvíli jediné americké výzkumné lodi na kontinentu. Plavidlo se tak v listopadu vrátilo do Louisiany, aniž by byla zajištěna náhrada.

Ledoborec v Antarktidě mapoval proudy, sledoval tání pod ledovými šelfy, studoval mořské potravní sítě a další jevy.

„Loď byla klíčová například pro výzkum rychle tajícího ledovce Thwaites, jehož zmizení by mohlo způsobit zvýšení globální hladiny moří o 60 centimetrů,“ uvedla mořská geoložka Julia Wellnerová pro deník Washington Post. Mezi zjištěními vědců na lodi bylo, že voda tekoucí pod ledem odnášela do moře více částic bahna, než očekávali, což je motivovalo k dalšímu studiu procesů na okrajích ledu.

Je to poprvé za téměř 60 let, co se americký antarktický program v Jižním oceánu musí obejít bez jediné specializované výzkumné lodi. Samotný Palmer je v provozu již od roku 1992, je dlouhý 94 metrů a při rychlosti asi 5 km/h dokáže prorazit led o tloušťce téměř jednoho metru.

Nicméně omezování vládního antarktického programu nezačalo až za vlády Donalda Trumpa. Už v roce 2024 Národní vědecká nadace vyřadila z provozu svou druhou antarktickou výzkumnou loď, Laurence M. Gould, s odkazem na omezený rozpočet a rostoucí náklady.

Spojené státy svou výsadní pozici v klíčové činnosti na Antarktidě vždy promítaly do vůdčí role ve vytváření mezinárodního právního systému, který upravuje lidské aktivity v antarktické oblasti.

Když například v 70. letech minulého století rostoucí neregulovaný rybolov v Jižním oceánu vyvolal vážné obavy ohledně dopadů na silně decimované populace velryb, Washington spolu s jinými prosadil Úmluvu o zachování živých mořských zdrojů Antarktidy, podepsanou v roce 1980. Posléze se významnou měrou podílel na vypracování Protokolu o ochraně životního prostředí z roku 1991. Ten mimo jiné zakazuje těžbu nerostných surovin a vymezuje Antarktidu jako „přírodní rezervaci věnovanou míru a vědě“.

USA tradičně prosazovaly mezinárodní režim, ve kterém mohou svůj vliv využít v rámci mírové činnosti.

Menší přítomnost Spojených států však vytváří větší příležitosti k ovlivňování geopolitiky Antarktidy pro jejich politické rivaly, Čínu a Rusko. Patří sem tlak na oslabení desetiletí trvající ochrany antarktického prostředí, snaha o intenzivnější lov ryb a krilu a potenciální obnovení debaty o těžbě nerostných surovin v této oblasti.

Peking i Moskva loni v březnu oznámily plány na modernizaci a výstavbu nových blízkých stanic v oblasti Země Marie Byrdové. Čína uvedla, že vybuduje a bude provozovat novou stanici pro 25 lidí na Cox Pointu, jejíž dokončení je plánováno na rok 2027. Ani ne 20 kilometrů odtud, na Cape Burkes, se nachází existující ruská stanice Russkaya. Moskva ohlásila, že stanici uzavřenou od roku 1990 nejen znovu otevře, ale také u ní vybuduje novou základnu, včetně přistávací dráhy pro dálková letadla.

Spojené státy mají i nyní stále náskok, nicméně trend nehraje pro ně. Někteří odborníci navíc vyjádřili obavy, že by rozšiřování čínské a ruské infrastruktury a logistiky mohlo být podpořeno nevědeckými motivy.

Expert na Antarktidu Jeffrey McGee z Tasmanské univerzity v Austrálii, která je na kontinentu rovněž významným hráčem, Seznam Zprávám popsal, že některé vědecké vybavení, které bylo instalováno v Antarktidě, by mohlo mít dvojí využití. „Mluvíme tu o infračervených dalekohledech, GPS a pozemních přijímačích, které mohou komunikovat se satelity. Stále více tohoto vybavení bylo umístěno do antarktických výzkumných stanic,“ říká.

„Takové vybavení může být použito pro vědecké účely, ale také může propojovat vojenské a sledovací satelity, nahrávat a stahovat informace nebo být zapojeno do vojenských systémů řízení a komunikace,“ dodal pro Seznam Zprávy australský odborník.

Moskva v roce 2020 oznámila, že na dně Weddellova moře u Antarktidy učinila objev toho, co podle jejího tvrzení představuje největší zásoby ropy na světě. Trvá na tom, že průzkumné práce potřebné k jejímu nalezení měly vědecký charakter, a dosud neučinila žádné kroky k jejímu využití.

Nad tím však panují pochybnosti. Ty se dostaly třeba i na půdu britského parlamentu. Zpráva tamního Výboru pro environmentální audit, která byla zveřejněna v červnu loňského roku, účel ruských seismických průzkumů v Antarktidě zpochybnila a naznačila, že by se mohly týkat identifikace přírodních zdrojů.

„Geopolitické napětí a vyhlídky na potenciální zásoby nerostných surovin ohrožují mír a ochranu životního prostředí v Antarktidě,“ uvádí se ve zprávě. „Potenciální zásoby ropy, uhlí a železné rudy v Antarktidě představují riziko budoucích konfliktů.“

Předseda výboru Tobi Perkins televizi ABC řekl: „Musíme Rusko povzbuzovat k poskytování informací o seismických průzkumech, které údajně provádí.“ K tomu stejnému experti vyzývají i Spojené státy.

Washington za posledních 10 let provedl jedinou antarktickou inspekci. Vedle toho je pak nutné také adekvátně financovat stanice a logistiku. Jinak hrozí, že Čína a Rusko využijí odvedené pozornosti a Antarktida se stane dalším mocenským kolbištěm.