Hlasitá rána, pak úleva. Libanonci jsou naštvaní na Hizballáh i Izrael

/Od spolupracovnice v Libanonu/

V pátek odpoledne se nad Bejrútem ozval hlasitý výbuch. Vzápětí začaly po celém městě zvonit telefony. „Slyšela jsi to? Muselo to být blízko, celý dům se otřásl,“ sdíleli spolu obyvatelé libanonské metropole.

O několik úzkostných minut později se ukázalo, že šlo pouze o sonický třesk vyvolaný narušením tlakových vrstev. Izraelské letouny je prorazily na několika místech zároveň, proto byli lidé přesvědčeni, že k útoku muselo dojít u nich za domem.

Rána, jež se ozvala během jednoho z nejdůležitějších dní roku – svátku přerušení půstu, který uzavírá muslimský posvátný měsíc ramadán –, tedy nepředznamenávala ničí smrt, což je v těchto dnech výjimečné.

Od 1. března, kdy libanonské militantní hnutí Hizballáh vypálilo směrem na Izrael několik raket, nabraly útoky rychle na intenzitě – o život přišlo podle libanonských úřadů přes tisíc lidí a minimálně milion musel opustit své domovy.

Libanonská vláda označila vojenské aktivity Hizballáhu za nelegální a snaží se zahájit vyjednávání se svým jižním sousedem, ten ho ovšem odmítá.

Obyvatelé ekonomicky oslabené země se tak musí rozhodnout, zda utéct, nebo být nadále vystaveni stále intenzivnějším útokům. Cílové oblasti se přitom stále rozšiřují.

Válku v Libanonu navíc v těchto dnech doprovodila další nešťastná okolnost – silná bouřka.

„Pamatuju si, když jsem míval déšť rád,“ říká hořce 40letý vyučující Ziad. „Říkal jsem si, že je dobře, že bude v krajině hodně vody. Teď jenom myslím na ty, kteří v tomhle spí ve stanu,“ dívá se z okna do prudkého lijáku. Když pak zazní silný hrom, jde zkontrolovat spící dítě.

„Pro něj jsou to zatím jen zvuky, ale někteří jeho spolužáci viděli hroutící se budovy a mrtvé lidi, tak se o tom samozřejmě baví,“ líčí po návratu z vedlejší místnosti zážitky svého šestiletého syna.

Rodina uvažuje o přesunu k příbuzným, protože se bombardování stále více přibližuje k centrální čtvrti, kde žijí. Tak to ostatně udělala během poslední eskalace. „Pro něj to bylo ale hodně těžké,“ ukazuje Ziad směrem k dětskému pokoji s tím, že se syn po příměří nechtěl vrátit do jejich domu, protože byl přesvědčený, že je plný izraelských vojáků.

„Asi někde odposlechl, že když zahájili pozemní invazi, vstoupili do země. A že to znamená i do našeho domu.“

Zatímco Ziadova rodina přesun do bezpečnější čtvrti zatím jen zvažuje, pětina libanonské populace se už na útěk dala.

Po celé zemi se mobilizují dobrovolníci, otevírají se nouzová přístřeší ve školách. Jejich kapacita se ale rychle plní, a tak někteří přebývají s celými rodinami na ulicích v malých stanech, které se během prudkého deště snaží přikrýt alespoň igelitovými plachtami.

Mnoho lidí spí u zdí parku Horš na okraji čtvrtí, které bývají označovány souhrnným termínem Dáhíje, tedy předměstí. Mnozí zmiňují, že je uklidňuje být právě tam, protože mají možnost zjistit, zda jejich domov stále stojí.

Část z nich se pak odhodlává k rychlým výpravám zpět: Pro zapomenuté věci nebo aby zalili květiny – jako akt naděje, že válka skončí a oni se budou moci vrátit.

Ulicí plnou stanů jedu na schůzku s Marounem, pracovníkem místní neziskové organizace. Sedí na zahrádce nedalekého baru plného popíjejících lidí. Většina kulturních akcí je v celé zemi z respektu k obětem zrušena, lidé se ale stejně scházejí, aby probrali aktuální události, případně se je naopak pokusili vytěsnit.

„Lidé, hlavně na Západě, očekávají z války hrozně černobílé obrazy. Třeba když se k nim dostane fotka, na které chvíli úplně netrpíme, řeknou si, že ta válka asi není tak zlá nebo že jim místní lžou,“ sdílí svoje zkušenosti čtyřicetiletý Maroun.

Upozorňuje, že válka na lidi dopadá zásadně jinak nejen s ohledem na jejich místo původu, ale i ekonomickou pozici. „Je to hrozné pro nás pro všechny, ale někteří z nás mají možnost se s tím vypořádávat takhle,“ pozvedne skleničku s ginem a zasměje se, když sebou prudce trhnu při dalším hlasitém zahřmění. „Už máš taky PTSD? Vítej v Libanonu!“

Izrael ve své oficiální komunikaci opakuje, že nevede válku proti Libanonu. Takové znění nesly i tisíce letáků, které letadla shodila na centrální Bejrút. Místní vyzývaly, aby po „velkém izraelském úspěchu v Gaze“ přispěli i ke zničení Hizballáhu v Libanonu.

Místní s tímto narativem nesouhlasí, neboť válečným násilím jsou zasaženi všichni.

Viní nicméně Hizballáh, že je opět zatáhl do války. Mnozí ale záhy dodávají, že jsou přesvědčeni, že Izrael pouze čekal na vhodnou záminku k zahájení vojenské agrese. I tak se však zlobí na militantní hnutí, že ji židovskému státu poskytlo.

Další se pozastavují nad tím, že Hizballáh odpálením střel reagoval na zabití íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího, ale už ne na útoky na vlastní obyvatele, které trvaly od oficiálního příměří z listopadu 2024. Za tu dobu přišlo o život sto civilistů a Libanon v oficiální stížnosti k OSN uvádí přes deset tisíc případů porušení ze strany Izraele.

To vše se prolíná i s historickou zkušeností a vede k silné nedůvěře k izraelským motivacím. Libanon byl ostatně izraelskými vojsky okupován již mnohokrát, poprvé v roce 1978, tedy před vznikem hnutí Hizballáh.

Válku v Libanonu nechce nikdo – nicméně možnosti lidí, na co vsadit své naděje, jsou velmi omezené. Izraeli nedůvěřují, současně však vědí, že je jejich slabá a podfinancovaná armáda nemůže ochránit.

Mnoho lidí mi v posledních dnech říká, že jim situace připomíná vývoj v Pásmu Gazy.

Jednou z často skloňovaných podobností je rozsah takzvaných evakuačních příkazů. Zatímco dříve je izraelská armáda vydávala na některé z budov, které plánovala srovnat se zemí, nyní byly vydány na pětinu země, tedy pro více než milion lidí.

„Je to i psychologický nátlak,“ domnívá se Hassan, jehož rodina opustila Dáhíji hned první noc. Mnoho jeho známých tam zůstává, proto úzkostně sleduje vystěhovací příkazy, které zpravidla přicházejí uprostřed noci.

Většina útoků sice stále probíhá bez varování, ale jak Hassan upozorňuje – někdy po výzvě k evakuaci úder vůbec nepřijde. „Jde pak jen o snahu místní vystěhovat a poštvat je proti Hizballáhu,“ soudí.

Další faktor, který lidé zmiňují, je obecný nezájem mezinárodního společenství. Izrael podle Libanonců dosud zabil přes 30 zdravotníků a desítky dalších zranil. Bez předložení důkazů přitom tvrdí, že hnutí Hizballáh používá sanitky k přepravě zbraní.

Stranou pozornosti zůstal i incident, při němž se izraelští vojáci podle svědků oslovených BBC převlékli za libanonské a v sanitce s logem Hizballáhu vnikli do vesnice na východě země.

Podle vyjádření Izraele šlo o záchrannou misi – měli vyzvednout ostatky pilota Rona Arada, jehož letadlo se v oblasti zřítilo v 80. letech. K obvinění, že se izraelští vojáci převlékli za libanonské, se nicméně židovský stát na dotaz BBC nevyjádřil.

Uprchlíci v Libanonu:

„Vůbec netuším, jestli jim věřit, že šli vážně pro něčí kosti,“ uvažuje sociální pracovnice Lara. „Ale je pravdou, že to zapadá do jejich narativu, že nenechají nikoho napospas, i když kvůli téhle záležitosti na místě zabili přes 40 lidí, další desítky zranili a vyhnali.“

Čtyřicetiletá grafička Mariam srovnání s Gazou odmítá. Chápe, proč se lidé ze strachu uchylují k takovým zkratkám, nemyslí si však, že pomáhají pochopit současnou situaci.

„Libanon je třeba hornatý, v takovém terénu se bojuje úplně jinak,“ začíná výčet rozdílů a dodává, že tu – na rozdíl od Pásma Gazy – existuje centrální vláda, kterou sice Izrael povětšinou ignoruje, ale stále hraje určitou roli. „Určitě chtějí udělat s naším jihem to, co udělali v Gaze, ale zatím ještě ne s celým Libanonem,“ přemítá.

Izrael již nyní ničí mosty spojující jižní Libanon se zbytkem země a rozšiřuje svoji pozemní operaci. Ministr obrany Jisrael Kac pak v úterý oznámil, že armáda bude mít pod kontrolou území až po řeku Lítání. Podle něj tam bude bezpečnostní zóna.

Příhraniční vesnice, z nichž byli obyvatelé vyhnáni, čeká demolice.

Mnoho lidí v zemi přiznává překvapení nad vojenskou silou Hizballáhu, a to i po ničivé válce před dvěma lety a navzdory opakovaným snahám libanonské armády o jeho odzbrojení.

Otázkou zůstává i jeho skutečná politická podpora, která sice podle dostupných odhadů upadla, ale skutečnost se měla ukázat v květnových volbách. Ty jsou nicméně kvůli válce odloženy o dva roky – a nikdo dnes nedokáže říct, jak bude situace v zemi vypadat zítra, natož za tak dlouho.