Fotbal není otázka života a smrti, ale mnohem víc. Diplomat vypráví o Irech

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jako diplomat zažil spousty památných setkání, tohle se však vymykalo. „Rok 2005, do Prahy před mistrovstvím světa přijel Franz Beckenbauer,“ vybaví si Tomáš Kafka.

Potřesou si rukama a Kafka se skromně představí jako někdo, kdo o fotbale občas napíše. „Kafka? Der Name verpflichtet. Jméno zavazuje,“ odvětí mu fotbalový císař Beckenbauer a z příjemce jeho slov ani s odstupem více než dvou dekád nevyprchává nadšení.

Fotbal totiž není pouhý sport, jde o patrně největší společenský fenomén současnosti. Proto odmala uchvátil i Kafku. Jako kluk hltal časopis Stadion, fotbal reflektuje a glosuje v básních či jednoaktovkách, fotbal mu dělal parťáka i na velvyslaneckých štacích. Jako v Irsku, s nímž se Češi ve čtvrtek od 20:45 utkají v Edenu v baráži o mistrovství světa.

Zase to budou nervy. Pro statisíce, možná pro miliony Čechů. I pro Kafku.

„Ale fotbal je hlavně radost. Proto si myslím, že je zapotřebí se trochu otevřít irským náladám,“ říká Kafka v originálním rozhovoru pro Seznam Zprávy, v němž fotbal rozebíráme ze všech úhlů.

Co jsou irské nálady?

Jde o schopnost umět se radovat, jako by už nebylo žádné zítra. Doufám, že se to přenese do zápasu. Obě strany budou samozřejmě chtít vyhrát a postoupit, na druhou stranu si vybavuju časté situace při různých irských vystoupeních na fotbalové mezinárodní scéně. Jejich největší úspěch byl, když na mistrovství světa 1990 postoupili do čtvrtfinále, ale dokázali si užít i nezdary.

A u toho si z plných plic zafandit?

Irové jsou velmi muzikální národ, jedou si své Fields of Athenry, chorály začnou dominovat. Komentáře pak zní: Sice jsme dostali tolik a tolik gólů, ale už v 10. minutě jsme si pěkně zazpívali a ve 40. minutě nám patřil stadion. Zároveň si vzpomínám, jak jsem jako velvyslanec byl v Irsku na kvalifikačním zápase mistrovství světa s Německem, kde prohráli 1:6. Strašně jsem se těšil, že si to užiju a bude velká párty, ale tohle bylo přece jen moc.

I na Iry.

Jinak jsem vždycky obdivoval irskou schopnost umět se potěšit i v prekérních situacích. Možná to souvisí s jejich mentalitou, kterou jsem se pokusil vystihnout tak, že Irové byli a jsou sice sebestřední, ale také velmi velkorysí. I v dobách, kdy byli chudí, měli tendenci se rozdat - a když nebylo z čeho, aspoň zazpívali nebo převyprávěli nějakou story. Z toho se odvíjí i tradice buskerství, pouličního muzikanství. Irové od doby hladomoru v polovině 19. století putovali zemí a snažili se živit, jak se dá; když neměli co prodat, pokusili se složit baladu o svém životním příběhu, za kterou třeba dostali trochu jídla, někdy peníze, někdy aspoň měli kde přespat. Tím se trochu posuneme od fotbalu, ale vrátíme se k němu: Irové často nejsou úplně schopní postihnout velké dějiny, soustředí se hlavně na sebe. Moc je nezajímá historie, ve které by oni sami nefigurovali. A neustále se vyrovnávají s anglickým útiskem, dost často surovým.

A fotbal s tím souvisí jak?

Kromě toho, že irští katolíci nesměli vlastnit pozemky, jim bylo zakazováno hrát i takzvané British Sports, tedy fotbal, ragby a kriket. Angličané je neshledávali za dostatečně hodné toho, aby měli fotbalová a ragbyová hřiště. Na což Irové v 19. století zareagovali tím, že začali provozovat galské sporty, galský fotbal, hurling. Stala se z toho irská lidová zábava, do značné míry amatérská, řekl bych, že taková velká irská sportovní spartakiáda. V tomto kontextu se dokázali jak politovat, tak vytvořit atmosféru pro něco pěkného, laskavého. V klasických irských hospodách lidé nesedí u stolů, ale kolem zdí. A když se večer podaří, je to trochu La Ola - ten zazpívá, ten řekne příběh, všichni mají tendenci se navzájem pobavit.

Je to Čechům blízké?

Řekl bych, že to máme s Iry společné. Že máme tendenci dívat se na velké dějiny jako na něco, co nás často přejelo a zanechalo ve velmi zmateném stavu, kdy jsme si ani nebyli úplně jistí, jestli jsme vyhráli, nebo prohráli. Slavné české prohry, to známe od Cimrmana. Spíš než aby si Irové velké dějiny analyzovali, vypráví si stories, historky.

Jaká je ta fotbalová?

Figuruje v ní velký revanš vůči Angličanům, kteří jim fotbal kdysi zakazovali. A to příběh, kdy Jackie Charlton, bratr slavného Bobbyho, postavil před mistrovstvím Evropy v Německu v roce 1988 tým tak, že oslovil v podstatě všechny fotbalové kabiny v Anglii - a kdo měl aspoň babičku nebo dědečka z Irska, mohl se stát irským fotbalistou. Reflektovalo to sbližování Irska s diasporou v zahraničí. Irové sami tvrdí, že jich mimo ostrov žije až 80 milionů.

A dopadlo to jako z filmu.

Už postup na šampionát byl obrovským úspěchem. A pak v prvním zápase ve Stuttgartu porazili Anglii 1:0, gól dal hlavou Ray Houghton, přitom menší středopolař, který se navíc narodil ve Skotsku - a stal se národním hrdinou.

Příběh jako hrom.

Vyšla k němu úžasná krátká novela Dermota Bolgera In High Germany, v češtině Tenkrát v Německu, která vše popisuje z pohledu irských fanoušků. Vědí, že se v Irsku neuživí, že tohle je jejich rozlučková cesta, než odjedou pracovat do jiných zemí, že jsou možná naposledy spolu. Tehdy irská společnost hledala společná témata, vzájemnost - a Bolger popisuje, že tím byl i vztah k fotbalu, že objevili společnou a velice hlubokou emoci. Nechci říct, že to vítězství nad Anglií bylo irské Nagano, ale rozhodně šlo o velkou satisfakci pro jejich sebevědomí. V dnešní době už jeden sportovní výsledek nemůže mít takový efekt jako v roce 1988, kdy v sobě všichni objevili, že jejich irishness, irství, je pro ně něco naprosto zásadního a ponesou si to v sobě, kdekoliv budou žít.

Znamená to, že je fotbal pro Iry sportem číslo jedna?

To je velice těžké říct, ona země v zásadě nejvíc žije galskými sporty. Stadion Croke Park Stadium má kapacitu až 80 tisíc lidí a v roce 1920 tam proběhla první Bloody Sunday, kdy angličtí vojáci v odplatě zaútočili na severní tribunu a zabili třicet lidí. Stalo se z toho legendární místo, severní tribuna se nerekonstruovala.

Další silný příběh.

Když Irové stavěli dnešní moderní Aviva Stadium pro ragby a fotbal, potřebovali někde hrát a museli požádat Galskou sportovní asociaci, zda jim to povolí na Croke Park Stadium. Irové si zase dokázali užít svoji velkorysost, kdy povolení udělili a hráli tam fotbal zrovna proti Anglii, svým arcirivalům - na místě, kde je Angličané v minulosti tak zranili.

Tušíte, co se Irům honí hlavou před baráží proti Česku?

Myslím, že nás považují za respektuhodného soupeře, a není to zápas, do kterého by šli jako favorité, což jim vyhovuje. Jdou do toho jako malí, podceňovaní a tím vlastně neodolatelní. Tak, jak jsme to chtěli mít my, kdy se snažíme mluvit o maličké zemičce uprostřed Evropy, kdy se v hokeji snažíme vytáhnout se sami před sebou, i když si myslím, že si tyhle legendy vymýšlíme hlavně sami pro sebe. Ve fotbale už ne, tam jsme měli tolik úspěchů, že si nejsme jistí, jestli to ještě někoho zajímá. Irové tento sladkobol používají dál.

Oni mají vážně na všechno příběh?

I Dublin prezentují jako město, které je sice malé rozsahem, ale pod každým kamenem, o nějž zakopnete, je spousta historie, kde procházíte romány Jamese Joyce a příběhy Oscara Wildea. Tendence převádět realitu tak trochu automaticky do literatury ke mně promlouvá, proto jsem se vždycky snažil dívat se na svět i trochu irskýma očima. Abych si věci dokázal užít nejen v reálném čase, ale taky z nich vytvořil historku, kterou bych mohl někoho potěšit.

Víme, co fotbal znamená pro Iry. Co znamená pro vás?

V dobách reálného komunismu byly fotbal a hokej exotické výlety, při nichž člověk mohl narazit na svět mimo dráty. Až dodatečně jsem zjistil, že když jsem fandil Argentincům kvůli tomu, že měli dlouhé vlasy, tak jsem pominul válku o Falklandy, tehdejší diktaturu. Když jsem si načetl, co všechno mělo mistrovství světa v Argentině v roce 1978 přikrýt a neutralizovat, říkal jsem: Kdybych to byl býval věděl, tak doufám, že bych jim nefandil.

Fascinaci Maradonou, Kempesem a dalšími s vámi sdílíme.

Byl to svět rebelů a exotických jmen, která jsem se začal učit a měl jsem pocit, že se díky fotbalu stávám trochu světoobčanem. Byl jsem tak důvěřivý ohledně toho, co psal Stadion, že když v silvestrovském čísle z roku 1976 fabulovali, že Antonín Panenka dal penaltu v Bělehradě proto, že mimozemšťané vypnuli na chvilku gravitaci, pak ji zase zapnuli a výsledkem byl tento gól, pomyslel jsem si - tak na tom něco musí být. No, asi jsem měl být kritičtější.

Krásný příběh. Takový irský.

Šlo o jakési předpolí vrůstání do většího světa, k fotbalové horečce se přidala rocková hudba, s bráchou jsme si kreslili fotbalové časopisy a ne náhodou ti nejlepší hráči nosili strašně dlouhé vlasy, takže vypadali jako kdosi mezi Vinnetouem, Kempesem a Deep Purple.

Je nádherné, kolik lidí má takové fotbalové vzpomínky, že?

Příručku dospívání a puberty sepsal za mě nejlepší autor fotbalové literatury Nick Hornby ve své Fotbalové horečce. To jsou přesně knihy, u kterých si řeknete: Škoda, že jsem to nenapsal já. Když popisuje nejrůznější pověrčivosti, rituály a touhy ovlivnit věci, které divák neovlivní… I když jsem si to nechtěl přiznat, tak jsem si najednou uvědomil, že když to popisuje Nick Hornby, nebude to nic tak špatného. Musím přiznat, že to ve mně stále je. Až je mi to samotnému už nepříjemné, protože vím, že kouzlo a intenzita sportu jsou na jeden večer a další den - naštěstí - to člověk zapomene. Ale stejně se na některé zápasy snažím radši vůbec nedívat, abych se u toho zbytečně nerozrušil.

Na které?

Třeba jsem se letos vůbec nechtěl dívat na olympijské čtvrtfinále v hokeji s Kanadou.

To jste přišel o dost.

Ale nakonec byla doma taková atmosféra, že jsem se neudržel. Kdybych byl doma sám, nejspíš bych se nedíval. I když si uvědomuju, že to je trochu blbost.

Můžeme spíš říct, že to je dětinské. Patří to ke sportu.

Je to dětinské a říkám si, že to nemám vždycky zapotřebí. Vzpomínám si, jak odcházela naše velká fotbalová generace a řešilo se, jestli Pavel Nedvěd bude ochoten ještě hrát. A já jsem si při vší úctě k němu říkal, ať radši nehraje, protože nechci, abych v tom byl coby divák a fanoušek víc zainteresovaný než hráč sám.

V poezii má být krása. Bude v baráži proti Irsku?

Možná budu přehnaně kritický, ale dívat se na náš a irský národní tým není úplně pastva pro oči.

No, to nelze rozporovat.

Ne vždycky se krása a kvalita v životě dokáže prodat sama, proto je zapotřebí hledat příběhy. A nemusí být úplně prvoplánové. Když budu fabulovat, třeba si na základě výkonu člověk řekne: Je možné, že se irští útočníci rozhodli, že nebudou dávat góly, protože chtějí ušetřit druhou stranu. Tím mi jde v nadsázce o to, že si sport uchoval vazbu mezi radostí, soutěživostí a mystériem - ani pořádně nevíme, proč k nám tak promlouvá, ale vyvolá v nás reakce, které je možné s někým sdílet. Takto další můj irský oblíbený spisovatel Joseph O'Connor, bratr slavné Sinead, popsal z pohledu fanouška tažení Irska na mistrovství světa v Itálii 1990.

Největší irský úspěch. Tony Cascarino v útoku a zelená vlna od Apenin po Sicílii.

O'Connor popisuje, jak se z irských fanoušků zase stávají děti. Neustále poslouchají Thin Lizzy a docházejí jim peníze, protože Irsko senzačně postoupí ze skupiny a projde až do čtvrtfinále. Je to dar, konstitutivní prvek jejich životů, i když budou muset peníze dlouho splácet. Krásný deník fotbalového fanouška, jehož osobní trable blednou ve světle toho, že se blíží monstrum dalšího zápasu; další velký moment, v danou chvíli větší než cokoliv jiného na světě. To je magie, kterou fotbal a sport obecně má a kterou bychom si v sobě měli udržet.

Pokud tedy najdete na sledování sportu nervy.

Ano, teď polemizuji sám se sebou - jsem rád, že jsem to čtvrtfinále s Kanadou viděl, protože naši hráli tak hezky, že i když mi jich bylo líto, že prohráli, byl jsem na ně pyšný. I to sport člověku umožní - kolikrát je hezká porážka lepší než hnusné vítězství. Ne náhodou Albert Camus říkal, že cokoliv se naučil o morálce, to se naučil díky fotbalu, když ještě v Alžíru chytal. Sport je trenažér pro nás všechny, abychom se naučili vnímat život z různých pohledů. Právě Irové jsou schopní takovýchto drobných extází. Doufám, že se jim bude v Praze líbit. Že bez ohledu na to, jak zápas dopadne, z toho bude hezký příběh, na který se budeme časem dívat se stejným uspokojením jako na jistou koexistenci Markéty Irglové a Glena Hansarda.

Když jste zmínil Camuse, tak pro spoustu pravověrných intelektuálů je fotbal jen pitvorné snažení se propocených chlapů.

Takových intelektuálů je mi líto. Jen je fotbalu bohužel dnes všude strašně moc. A tak, jako existuje Great Rock'n'roll Swindle, tak nejhorším odhalením za covidu byl Great Football Swindle - když se hrálo před prázdnými stadiony, najednou se ukázalo, že bez fanoušků je to vlastně úplně zbytečné.

Když pominete sponzory a všechny další, kteří fotbal platí.

Ano, ale to je zrovna na tom to nejméně zajímavé. Je trochu zázrak, že se všechno podařilo znovu nahodit. Že lidi fotbal znovu berou podle toho, co říkal trenér Bill Shankly - že to není otázka života a smrti, ale něco daleko důležitějšího.

Co odvětit na námitky, že fotbaloví fanoušci jsou často, kulantně řečeno, specifická sorta?

Řekl bych, že fotbalový fanoušek je něco jako francouzský zemědělec, jde si také tvrdě za svým. Ale pořád to může být úžasný člověk. I když prohrajeme a dokonce i když prohrajeme blbě, není to pro mě zdaleka tak traumatizující, jako když se během zápasu ozvou rasistické pokřiky a podobné hnusy a já najednou mám pocit, že jsem bezbranný a nemůžu s tím nic dělat. I když nemůžu ručit za to, co dělají ostatní, stejně patřím k druhu fanoušků homo fotbalensis.

Ale stojí to za to, že ano?

Vzpomínám si v tomto směru na jeden zážitek. Když jsme na mistrovství Evropy v Portugalsku v roce 2004 vyhráli legendární zápas nad Holanďany 3:2, můj německý kamarád, diplomat, který byl tou dobou v Turecku, měl najednou potřebu mi zatelefonovat a poděkoval za výkon českých fotbalistů. Skoro nikdy jsem se necítil pyšnější na to, že jsem Čech. Samozřejmě i proto, že jsme vyhráli. Ale hlavně proto, jak byl ten zápas krásný. Něco famózního.